Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (35)

Desdemona, Carmen a závodník
Roku 1965 přišla do mého studia na Elbu hezká mladá dáma a předzpívala mi partie z Desdemony.

„Zpíváte pěkně. Ale Desdemona toho má ke zpívání dost a v druhém jednání hodně dramatického.“

„Můj učitel mi nikdy neřekl, že by ta role pro mě byla příliš dramatická.“

„Tak vám to říkám já. Měla byste zpívat lyrické písně nebo lyrické role.“

„Maestro, já Desdemonu vidím a cítím jako vy. Takže se budu Desdemonu učit a dokážu to.“

„Váš manžel je černý?“

„Co to s tím má co dělat? Můj manžel je běloch a do Evropy jsme přišli proto, abych se zdokonalila v operním zpěvu. A budu k vám chodit jen pod podmínkou, že se mnou nastudujete Desdemonu.“

„Řekněte, proč stojíte při zpěvu tak toporně a křížíte nohy, to také podle vás patří k Desdemoně?“

„Cože? Jak stojím? To mi ještě nikdo neřekl.“

„Vaše učitelka vám neřekla, že se v takovém postoji nedá zpívat?“

„Ne. Ona seděla u klavíru a nemohla na moje nohy vidět.“

„Ale to víte, že na jevišti takhle nemůžete stát, jako by se vám chtělo na malou?“

Po několika hodinách výuky a podobných provokacích jsme se rozloučili.

Také její manžel měl ostatně jakési pochyby. Asi za půl roku mě pozval k nim na večeři, jeho žena nebyla doma. Když jsem mu vyložil, že nemohu jeho ženě dávat hodiny, protože tuto roli stejně v žádném divadle nebude moci zpívat, řekl mi:
„Víte, ona chtěla být bezpodmínečně zpěvačkou. Oženil jsem se s ní, máme dvě děti a třetí je na cestě. Ať si zpívá, když ji to těší!“

„Ale ona to bere vážně, příteli. Skutečně věří, že bude v některém z italských divadel zpívat Desdemonu.“

„A proč jí učitelé říkají, že to dokáže?“

Italští učitelé nejsou jiní než učitelé v jiných zemích. Hezká mladá Američanka s pěkným hlasem a třemi dětmi je přesvědčená, že má materiál pro operní kariéru; její manžel je rád, že jí může udělat radost a platí jí lekce. Oba jsou spokojeni – proč by jim tedy měl učitel brát iluzi a rozsévat v rodině neštěstí?

V tom okamžiku se paní vrátila domů. Pod paží nesla klavírní výtah – pochopitelně Otella. Vypili jsme si spolu ještě skleničku a já se rozloučil s přáním hodně štěstí s Desdemonou.

Za rok jsem dostal radostnou zprávu o narození čtvrtého dítěte a že Desdemonu už skoro umí celou.

Už jsem vyprávěl o jedné tvrdohlavé Carmen, která se nenechala přesvědčit. Tato role zřejmě přitahuje – často ty nepravé. Jane ke mně přišla na vídeňskou Akademii, ale ne studovat. Školy už měla dost a chtěla jen soukromé hodiny. Hned jsem si všiml, že má tahle Texasanka tvrdou hlavu.

„Jsem mezzosoprán a chtěla bych zpíval Carmen a podobné role.“

Zazpívala mi Habaneru a začali jsme se stupnicemi. Radil jsem, aby na hlas tak netlačila a nesnažila se předstírat, že ho má objemný. Ať zpívá úplně přirozeně. Po čtvrthodině jsem řekl:
„Miss Jane, vy si jen myslíte, že jste mezzosoprán. Když se o to snažíte, forsírujete a zní to nepřirozeně. Když zpíváte vlastním přirozeným hlasem, jste docela hezký lyrický soprán.“

„Ne,“odpověděla rázně. „Vždycky jsem byla mezzo a nikdy mi nikdo neřekl, že bych mohla být soprán. Taky můžu zpívat do g nebo nanejvýš as.“

„Hm, víte, jak vysoko jsme se při stupnicích dostali?“

„Řekla bych, že k a nebo as.“

„Kdepak, k c.“

Zrudla zlostí a zasyčela: „Ne, v životě jsem se na c nedostala a také se tam nikdy nedostanu. Jsem mezzo. A musím zpívat Carmen. Už ve dvanácti letech jsem ji chtěla zpívat, když jsem tu operu poprvé slyšela. Chci být nejlepší Carmen na světě a budu zpívat jen mezzosopránové role.“

Tak jsme zatím zpívali dál stupnice, ale když jsme došli k horní poloze, prostě přestala.

„Nechci zpívat výš, já to prostě nedokážu.“

„Dobrá,“ řekl jsem, „má milá Jane, jako zkušený učitel vám říkám, že jste soprán. Ale jen když budete chtít. Když ne, nedá se nic dělat. Tak prostě budete mezzo. Ale co máte proti vysokým tónům? Dobrý mezzosoprán zpívá do vysokého c. I jako Carmen ho musíte zazpívat. Eboli má h a Amneris b.“

„Ne, já chci zpívat Carmen, ostatní je mi jedno. Výšky nechci. Jinak u vás nezůstanu. Jen kvůli tomu jsem přijela do Vídně, abych studovala u vás!“

Snažil jsem se, aby přestala hlas tmavit a tlačit na něj, a docela se pěkně vyvíjela. Postupně ztratila i strach z výšek. Nechal jsem ji zazpívat před jedním agentem a ten řekl, že tak do roka by mohla být zralá pro velkou kariéru.

Oznámila mi, že bude dávat koncert. To mě překvapilo.

„Kdy?“

„V dubnu.“

Teď byl únor.

„Není to trochu předčasné?“

„Ne. Já to zvládnu.“

„Kdo vám to řekl?“

„Každý, kdo mě slyšel.“

„A kde se koncert bude konat?“

„Pochopitelně v Brahmsově sále ve Vídni.“Jako by mě někdo vzal po hlavě. Ale zachoval jsem klid a řekl:

„Proč jste se tak náhle rozhodla uspořádat koncert a ani se mě nezeptala?“

„Protože je tu jeden americký skladatel. Napsal krásný písňový cyklus a já chci zpívat evropskou premiéru, a protože je také výtečný klavírista, bude mě doprovázet. Jsem si jistá, že to bude úspěch.“

„Opravdu jste si jistá?“

„Absolutně. Už jsem domluvila datum a složila zálohu.“

Málem jsem spadl ze židle. „A co budete zpívat ještě?“

„Programy už jsem rozeslala. Schumanna, Láska a život ženy.“

„To nejde, moje milá! Na tom jsme přece ještě vůbec nepracovali!“

„V college jsem to měla na závěrečném koncertě, když jsem získala titul Bachelor of Arts.“

„Ale tohle není žádný koncert v college. Chcete zpívat ve Vídni, a nemáme čas to nastudovat.“

„To není třeba. Já ty písně znám. Už jsem je zpívala s úspěchem kolikrát.“

Nejdřív jsem ji chtěl vyhodit. Ale pak jsem si uvědomil nebezpečnost situace, do jaké mě dostala. Když odmítnu s ní před koncertem pracovat a ona propadne, svalí se vina na mě. Takže jsem povolil a pár hodin s ní pracoval. Pak odjela do Vídně. Poslal jsem tam dopis, který jí měli předat den po koncertě. Sděloval jsem jí v něm, že s její kariérou už nechci mít nic společného.

Přišlo, co přijít muselo. Její koncert byl téměř skandál, po přestávce byl sál takřka prázdný. Přítomní kritikové milosrdně přešli ten debakl mlčením. Jane uznala, že selhala. Protože jsem zásadně odmítal ji dál učit, šla k nejlepší učitelce zpěvu ve Vídni. Ta rozhodně odmítla ji považovat za mezzo a trvala na tom, že je soprán. Tentokrát si Jane dala říct. Ale všechno dopadlo jinak, než si představovala. Místo aby, jak jí slibovali, mohla už na podzim předzpívat v německých divadlech jako sopranistka, dozvěděla se, že to bude trvat víc než rok, než bude mít svrchní polohu pod kontrolou. Byla zdrcena. Jak je možné, že se jako mezzo dostala k c a teď jako soprán ne?

Musela pochopit, že si kariéru zkazila sama. Pak jsem se doslechl, že se nervově zhroutila, našli ji uprostřed noci v noční košili na Korutanské ulici a odvezli do nemocnice. Čtvrtrok se psychicky léčila. Naštěstí se zotavila a nakonec se živila jako sboristka v newyorském rozhlase a tak porůznu. Slibnou kariéru si zničila hloupostí a nepoučitelností.

Grace byla z Montrealu – mezzosoprán s brilantními výškami i hloubkami, hřejivou barvou a kulatým tónem. S ní se pracovalo snadno, hrála také dobře na klavír, měla hezkou postavu a kypěla zdravím. Sehnal jsem jí v Německu místo ve sboru, kde měla možnost zpívat i malá sóla. Tak se naučila německy a nasbírala také jevištní zkušenosti. Po několika měsících už dostala sólové party.

Při všech přednostech ale měla Grace malou chybičku. Neměla nijak vyvinutý hrudník a mnozí se jí proto posmívali. Chtěla přibrat a snažila se víc jíst, ale nepomáhalo to. Nechala si tedy přepsat nějaké prášky, aby se zaoblila. To se jí skutečně podařilo, ale dostavily se hlasové problémy.

Dva měsíce polykání prášků stačily, aby už ve sboru nebyla nic platná. Nejdřív to sváděla na počasí a málo slunce v severním Německu. Odjela k jakémusi specialistovi do Mnichova. Ten když slyšel o pilulkách, otevřel lékařskou knihu a dal jí přečíst varování, že se tyto prášky nemají předepisovat učitelům, farářům a především zpěvákům.

Pět let trvalo, než se škoda jakž takž napravila. Jestli ještě udělá kariéru, je otázka.

Finsko vlastně není příliš známo jako země krásných hlasů. Ale nejméně čtyři z dnešních slavných operních zpěváků jsou Finové: basisté Martti Talvela a Kim Borg, a barytonisté Tom Krause a Kari Nurmela.

Kariho vzestup je zcela výjimečný případ praktického rozumu, inteligence a práce. Přišel ke mně do Vídně roku 1956 – sympatický dvaadvacetiletý mladík. Do svých devatenácti to byl fanouškem automobilových závodů a s přítelkyní procestoval Evropu křížem krážem na motocyklu. Pocházel ze známé zámožné rodiny a kromě mateřštiny uměl anglicky, německy a švédsky, a také trochu rusky. Dnes mluví ještě francouzsky a italsky, a to velmi dobře. Byl pěkně stavěný, vyznačoval se hřívou vlasů a neodolatelně se uměl smát.

Roku 1953 začal tak nějak z rozmaru zpívat. Z počátku jako bas a už 1955 měl v Helsinkách první koncert. Úspěch ho povzbudil, aby šel studovat do Vídně. Tak přišel ke mně a povídá:
„Hledám učitele a rád bych studoval u vás.“

„A co máte za hlas?“ zeptal jsem se.

„Bas.“

Zazpíval, a slyšel jsem malý hlas bez výšek a hloubek, ale velmi příjemné tónové kvality.

„Vy nejste žádný bas,“ řekl jsem.

„A co tedy?“

„To uvidíme.“

Kari si udělal pohodlí, odložil sako, a já uviděl, že má jen jednu paži, scházelo mu levé předloktí. Zřejmě se kvůli tomu netrápil, ale mně to dělalo starosti.

Po nějaké době se jeho hlas obdivuhodně rozvinul a mí ostatní žáci začali žárlit. Co mu záviděli, když mohl s protézou nanejvýš zpívat na koncertech?

Kari chodil každý den a krom toho fungoval v domě jako údržbář a staral se o můj citroën. Nebyl jen výtečný žák, ale také věrný druh.

Roku 1961 jsem měl v severním Německu režírovat Lazebníka sevillského, a sice s dvojím obsazením. Vzal jsem většinou své žáky a chtěl jsem Kariho nechat zpívat Figara, protože jeho postava, hlas i smích se k této postavě dokonale hodily. Skoro všichni si mysleli, že jsem se zbláznil. Všichni Figarové, které jsem za půl století zažil, po jevišti pobíhali a máchali rukama: „Figaro quà, Figaro là; Figaro sù, Figaro giù.“ Kari byl připraven roli vzít. Přidělil jsem mu trakař, na němž měl všechny předměty potřebné ke své profesi – paruky, hřebeny, kartáče, mýdlo atd.

Můj druhý Figaro byl hezký černoch William Ray, také můj žák, s nádherným hlasem, dobrým herectvím a už se vzdělával mnohem déle než Kari. Měl velký úspěch, ale Kari byl senzace. Hlasem, hrou, očima, svou hřívou a šarmem. Nikdo si nevšiml, že má protézu.

Když chtěl ovšem někde předzpívat, nikdo si ho nechtěl poslechnout. Nejdřív musel předložit fota a kritiky na Lazebníka. Pak zpíval v Detmoldu, Freiburgu jinde a všude sklízel úspěch.

Roku 1966 ho angažovali ve Stuttgartu. Zpíval tam Forda ve Falstaffovi, Marcela v Bohémě, Wolframa v Tannhäuserovi, Malatestu v Donu Pasqualovi, Hlasatele v Lohengrinovi, Germonta v Traviatě, Renata v Maškarním plese a jako korunu svého repertoáru Scarpiu v Tosce. Hostuje také v Itálii, v Benátkách, Florencii a Bologni, kde jsem ho slyšel jako Cania. Už dávno jsem neviděl tak dobré představení a neslyšel takový aplaus jako toho večera.

Stálo to za to?
Kdybych věděl, že se svým limitovaným hlasem musím léta studovat, že jen s dostatkem peněz a hodně štěstím také najdu dobrého učitele a pak teprve budu moci dělat kariéru, která je stejně vždycky nejistá a ohrožená – určitě bych si zvolil jiné povolání k obživě. Zpíval bych jen pro své potěšení.

Obavy lidí, že mě urazí, a lehkomyslné, nezodpovědné rady mě opakovaně vmanévrovávaly do nemožných situací. Nakonec jsem se uznání přece dočkal a měl jsem i výdělky. Ale stálo za to pracovat v továrně, měsíce hladovět, spát ve sklepích a na lavičkách v parku nebo v podzemce, chodit v odrbaných šatech a vzdát se i nejprostších životních radostí?

Přes všechnu bídu, starosti, zoufalství, plahočení a zklamání nemohu cítit nevděk za role v operních společnostech a přes dva tisíce koncertů v malých sálech i velkých koncertních síních velkoměst, mezi nimi v Carnegie Hall. Za to, že jsem byl prvním cizím umělcem, který roku 1927 hostoval v Sovětském svazu a na Sibiři, a první zahraniční umělec, který roku 1928 vystoupil v Palestině. Sklidil jsem hodně chvály od kritiků v New Yorku, Londýně, Moskvě, Leningradě a jinde. Roku 1932 jsem byl jmenován profesorem Moskevské konzervatoře a řadu let jsem byl profesorem vídeňské Hudební akademie, Los Angeles City College a Scripps and Pomona College. Měl jsem stovky studentů, z nichž mnozí zpívají v operních domech v Německu, ve Vídni i v USA a nejméně patnáct jich učí v Americe a jinde.

Už to samo by byla dostatečná odměna. A když k tomu ještě připočtu opery a operety, které jsem v Americe a Německu inscenoval a dirigoval, hry Čechova a Gorkého a vlastní jevištní úpravu Bratrů Karamazových, kterou jsem uvedl v Německu – pak mám dobrý důvod být vděčný. Musel jsem zaplatit vysokou cenu, ale dokázal jsem si přes různé tlaky zachovat ideály i světonázor. Vděčím za to hodně lidem. Vždy jsem se snažil, abych jejich ochotu pomoci a důvěru nezklamal.
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv