Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (35)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Desdemona, Carmen a závodník
Roku 1965 přišla do mého studia na Elbu hezká mladá dáma a předzpívala mi partie z Desdemony.

„Zpíváte pěkně. Ale Desdemona toho má ke zpívání dost a v druhém jednání hodně dramatického.“

„Můj učitel mi nikdy neřekl, že by ta role pro mě byla příliš dramatická.“

„Tak vám to říkám já. Měla byste zpívat lyrické písně nebo lyrické role.“

„Maestro, já Desdemonu vidím a cítím jako vy. Takže se budu Desdemonu učit a dokážu to.“

„Váš manžel je černý?“

„Co to s tím má co dělat? Můj manžel je běloch a do Evropy jsme přišli proto, abych se zdokonalila v operním zpěvu. A budu k vám chodit jen pod podmínkou, že se mnou nastudujete Desdemonu.“

„Řekněte, proč stojíte při zpěvu tak toporně a křížíte nohy, to také podle vás patří k Desdemoně?“

„Cože? Jak stojím? To mi ještě nikdo neřekl.“

„Vaše učitelka vám neřekla, že se v takovém postoji nedá zpívat?“

„Ne. Ona seděla u klavíru a nemohla na moje nohy vidět.“

„Ale to víte, že na jevišti takhle nemůžete stát, jako by se vám chtělo na malou?“

Po několika hodinách výuky a podobných provokacích jsme se rozloučili.

Také její manžel měl ostatně jakési pochyby. Asi za půl roku mě pozval k nim na večeři, jeho žena nebyla doma. Když jsem mu vyložil, že nemohu jeho ženě dávat hodiny, protože tuto roli stejně v žádném divadle nebude moci zpívat, řekl mi:
„Víte, ona chtěla být bezpodmínečně zpěvačkou. Oženil jsem se s ní, máme dvě děti a třetí je na cestě. Ať si zpívá, když ji to těší!“

Ale ona to bere vážně, příteli. Skutečně věří, že bude v některém z italských divadel zpívat Desdemonu.“

„A proč jí učitelé říkají, že to dokáže?“

Italští učitelé nejsou jiní než učitelé v jiných zemích. Hezká mladá Američanka s pěkným hlasem a třemi dětmi je přesvědčená, že má materiál pro operní kariéru; její manžel je rád, že jí může udělat radost a platí jí lekce. Oba jsou spokojeni – proč by jim tedy měl učitel brát iluzi a rozsévat v rodině neštěstí?

V tom okamžiku se paní vrátila domů. Pod paží nesla klavírní výtah – pochopitelně Otella. Vypili jsme si spolu ještě skleničku a já se rozloučil s přáním hodně štěstí s Desdemonou.

Za rok jsem dostal radostnou zprávu o narození čtvrtého dítěte a že Desdemonu už skoro umí celou.

Už jsem vyprávěl o jedné tvrdohlavé Carmen, která se nenechala přesvědčit. Tato role zřejmě přitahuje – často ty nepravé. Jane ke mně přišla na vídeňskou Akademii, ale ne studovat. Školy už měla dost a chtěla jen soukromé hodiny. Hned jsem si všiml, že má tahle Texasanka tvrdou hlavu.

„Jsem mezzosoprán a chtěla bych zpíval Carmen a podobné role.“

Zazpívala mi Habaneru a začali jsme se stupnicemi. Radil jsem, aby na hlas tak netlačila a nesnažila se předstírat, že ho má objemný. Ať zpívá úplně přirozeně. Po čtvrthodině jsem řekl:
„Miss Jane, vy si jen myslíte, že jste mezzosoprán. Když se o to snažíte, forsírujete a zní to nepřirozeně. Když zpíváte vlastním přirozeným hlasem, jste docela hezký lyrický soprán.“

„Ne,“odpověděla rázně. „Vždycky jsem byla mezzo a nikdy mi nikdo neřekl, že bych mohla být soprán. Taky můžu zpívat do g nebo nanejvýš as.“

„Hm, víte, jak vysoko jsme se při stupnicích dostali?“

„Řekla bych, že k a nebo as.“

„Kdepak, k c.“

Zrudla zlostí a zasyčela: „Ne, v životě jsem se na c nedostala a také se tam nikdy nedostanu. Jsem mezzo. A musím zpívat Carmen. Už ve dvanácti letech jsem ji chtěla zpívat, když jsem tu operu poprvé slyšela. Chci být nejlepší Carmen na světě a budu zpívat jen mezzosopránové role.“

Tak jsme zatím zpívali dál stupnice, ale když jsme došli k horní poloze, prostě přestala.

„Nechci zpívat výš, já to prostě nedokážu.“

„Dobrá,“ řekl jsem, „má milá Jane, jako zkušený učitel vám říkám, že jste soprán. Ale jen když budete chtít. Když ne, nedá se nic dělat. Tak prostě budete mezzo. Ale co máte proti vysokým tónům? Dobrý mezzosoprán zpívá do vysokého c. I jako Carmen ho musíte zazpívat. Eboli má h a Amneris b.“

„Ne, já chci zpívat Carmen, ostatní je mi jedno. Výšky nechci. Jinak u vás nezůstanu. Jen kvůli tomu jsem přijela do Vídně, abych studovala u vás!“

Snažil jsem se, aby přestala hlas tmavit a tlačit na něj, a docela se pěkně vyvíjela. Postupně ztratila i strach z výšek. Nechal jsem ji zazpívat před jedním agentem a ten řekl, že tak do roka by mohla být zralá pro velkou kariéru.

Oznámila mi, že bude dávat koncert. To mě překvapilo.

„Kdy?“

„V dubnu.“

Teď byl únor.

„Není to trochu předčasné?“

„Ne. Já to zvládnu.“

„Kdo vám to řekl?“

„Každý, kdo mě slyšel.“

„A kde se koncert bude konat?“

„Pochopitelně v Brahmsově sále ve Vídni.“Jako by mě někdo vzal po hlavě. Ale zachoval jsem klid a řekl:

„Proč jste se tak náhle rozhodla uspořádat koncert a ani se mě nezeptala?“

„Protože je tu jeden americký skladatel. Napsal krásný písňový cyklus a já chci zpívat evropskou premiéru, a protože je také výtečný klavírista, bude mě doprovázet. Jsem si jistá, že to bude úspěch.“

„Opravdu jste si jistá?“

„Absolutně. Už jsem domluvila datum a složila zálohu.“

Málem jsem spadl ze židle. „A co budete zpívat ještě?“

„Programy už jsem rozeslala. Schumanna, Láska a život ženy.“

„To nejde, moje milá! Na tom jsme přece ještě vůbec nepracovali!“

„V college jsem to měla na závěrečném koncertě, když jsem získala titul Bachelor of Arts.“

„Ale tohle není žádný koncert v college. Chcete zpívat ve Vídni, a nemáme čas to nastudovat.“

„To není třeba. Já ty písně znám. Už jsem je zpívala s úspěchem kolikrát.“

Nejdřív jsem ji chtěl vyhodit. Ale pak jsem si uvědomil nebezpečnost situace, do jaké mě dostala. Když odmítnu s ní před koncertem pracovat a ona propadne, svalí se vina na mě. Takže jsem povolil a pár hodin s ní pracoval. Pak odjela do Vídně. Poslal jsem tam dopis, který jí měli předat den po koncertě. Sděloval jsem jí v něm, že s její kariérou už nechci mít nic společného.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář