Jubilea dvou ostravských sopranistek

Prvním operním umělcem, kterému byla u příležitosti jeho životního jubilea na stránkách Opery Plus věnována v roce 2015 pozornost, byl dlouholetý významný tenorista a režisér ostravské opery Karel Kügler, který by se 1. ledna 2015 dožil sto třiceti let. Do Ostravy se vracíme i na závěr roku, abychom si připomenuli dvě významné osobnosti sopránového oboru, jež v tomto divadle zanechaly nesmazatelnou stopu. Tou první je Zdeňka Diváková, která by se 31. prosince dožila pětadevadesáti let, a tou druhou její o pětatřicet let mladší kolegyně Eva Kinclová, která se narodila 8. ledna 1945 a 26. prosince uplynulo dvacet let ode dne, kdy podlehla zákeřné chorobě.

Zdeňka Diváková se narodila 31. prosince 1920 v Ostravě a s rodným městem je svázán prakticky téměř celý její život. Pěvecký talent zdědila po svém tatínkovi, důlním technikovi, a od dětství ke zpěvu výrazně inklinovala. Stala se jednou z prvních žaček proslulého ostravského pedagoga Rudolfa Vaška, který připravil pro pěveckou dráhu mnohé pozdější slavné sólistky a sólisty. Namátkou jmenujme například Ivo Žídka, Přemysla Kočího či Teodora Šrubaře. Poté se začala zpěvu věnovat profesionálně jako učitelka na ostravské hudební škole Leoše Janáčka. V době okupace zpívala a absolvovala jako sólistka řadu úspěšných koncertních vystoupení.

Talentu mladé zpěvačky obdařené lehkým a lahodným sopránem, která výborně zvládala techniku zpěvu, si povšiml Zdeněk Chalabala, který se v roce 1946 stal šéfem ostravské opery. Nabídl jí nejprve roli Lidunky v Blodkově opeře V studni a poté titulní postavu v Pucciniho Madame Butterfly. Roli Čo-Čo-San nastudovala pod hudebním vedením Františka Jílka a v režii začínajícího Bohumila Hrdličky.

Premiéra Madame Butterfly v říjnu 1946 byla druhou inscenací tohoto později slavného evropského operního režiséra – tou první byli o měsíc dříve Leoncavallovi Komedianti a Mascagniho Sedlák kavalír.

V roli nešťastné japonské dívky sklidila Zdeňka Diváková mimořádný úspěch u publika a chválou nešetřila ani odborná kritika. Čo-Čo-San se posléze stala jednou ze zpěvaččiných nejúspěšnějších a také neoblíbenějších rolí, zpívala ji nejen v Ostravě, ale také na dalších scénách doma i v zahraničí, naposledy v roce 1966.

Vraťme se ale k počátkům. Bohužel, z více důvodů mladá pěvkyně ve své úspěšně nastartované ostravské operní kariéře nepokračovala. K opeře se vrátila až v roce 1948, když se stala sólistkou opavské opery. Na opavské scéně se opět setkala s vřelým přijetím. Opavským divákům se také představila v Madame Butterfly, dále zde ztvárnila role Vendulky ve Smetanově Hubičce a Hedviky v Čertově stěně, titulní roli ve Dvořákově Rusalce a postavu Kněžny v jeho opeře Šelma sedlák. Ke všem těmto rolím se později vrátila v Ostravě, kde patřily – zejména Rusalka – k jejím profilovým kreacím.

Opavské působení Zdeňky Divákové netrvalo dlouho. Do Ostravy nastoupil v roce 1949 nový operní šéf. Šestatřicetiletý výtečný muzikant, člen proslulé kladenské muzikantské rodiny Vašatů, energií a entuziasmem nabitý dirigent Rudolf Vašata s bohatými zkušenostmi ze svého působení v Národním divadle po boku Václava Talicha okamžitě rozpoznal talent mladé zpěvačky a ještě v průběhu sezony ji angažoval do Ostravy. Na své opavské angažmá, byť bylo krátké, paní Diváková vždy ráda vzpomínala, především na výborného dirigenta Františka Preislera (otce režiséra Františka a dědečka vynikajícího, předčasně zesnulého dirigenta se stejným jménem). František Preisler nejstarší brilantně ovládal širokou operní repertoárovou škálu a byl dirigentem velmi citlivým ve vztahu ke zpěvákům, což vždy oceňovali umělci, kteří měli to štěstí s ním spolupracovat.

Zdeňka Diváková záhy zaujala místo čelné sopranistky Vašatova koncepčně velmi kvalitně budovaného souboru. Díky svým vrozeným hlasovým dispozicím, perfektní pěvecké technice a vysoce kultivovanému pěveckému i hereckému projevu se stala vyhledávanou sólistkou v širokém žánrovém spektru, jak jej přinášel repertoár souboru. Na ostravské scéně působila tři desítky let a vytvořila zde desítky postav nejrůznějšího typu a žánru. Jednou z jejích domén byla tvorba českých autorů. O některých rolích jsme se již zmínili v souvislosti s jejím opavským působením, připomeňme ještě ze smetanovských rolí Mařenku a posléze Ludmilu v Prodané nevěstě a především Krasavu ve Vašatově a Pujmanově výborné inscenaci Libuše z roku 1954. Ve Dvořákových operách byla výbornou Julií v Jakobínu a Kněžnou v Čertu a Káče.

K jejím významným rolím patřila rovněž titulní role v Její pastorkyni, kterou v pozdějších letech vyměnila za skvěle propracovanou roli Kostelničky; v Příhodách lišky Bystroušky byla představitelkou Paní revírníkové. V Kovařovicových Psohlavcích ztvárnila roli Kateřiny a v opeře Na Starém bělidle postavu paní Proškové. Z jejích rolí v operách českých skladatelů dvacátého století připomeňme Dcerušku správcovu v Zichově Malířském nápadu, Paní Sáru v Podéšťových Apokryfech a především Princeznu v Kuchinkově a Hylasově inscenaci Smrti kmotřičky Rudolfa Karla, jež patřila k výrazným úspěchům souboru v padesátých letech.

Výrazně se prosadila také v italském repertoáru, v operách Giuseppe Verdiho ji mohli diváci obdivovat v postavách Aidy, Leonory v Trubadúru a v roce 1967 se setkala s jednou z nejtěžších sopránových partií, s Abigail v Nabuccovi.

Z pucciniovských rolí vedle Madame Butterfly ztvárnila úspěšně rovněž titulní hrdinku v Tosce, v jediné Pucciniho komické opeře Gianni Schicchi pak roli Nelly. V Rossiniho Italce v Alžíru zpívala a hrála postavu Zulmy.