Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (32)

Pozor Židé 
Když jsem před první světovou válkou přišel do Ameriky a první čas přespával ve sklepích a na lavičce v parku, přivodil jsem si zápal plic. Vzala mě k sobě paní Madenbergová, matka početné rodiny, pečovala o mě a vlastně mi zachránila život. Ale zbyla mi chronická bronchitis. Jeden proslulý laryngolog v New Yorku považoval za zázrak, že vůbec můžu zpívat. Teď mi přátelé radili, abych se přestěhoval do suchého podnebí Arizony, do Phoenixu, otevřel si tam konzervatoř a soustředil se na Západ, kde jsem dřív měl přece úspěchy.

Známý malíř a karikaturista Albert Hirschfeld mě ale varoval před Holywoodem. „Dělejte si, co chcete. Ale do Hollywoodu nechoďte, tam nevydržíte.“ Slíbil jsem, že se jeho radou budu řídit. Přenechal jsem byt, klavír a všechen nábytek Marii a se dvěma žáky a svým německým ovčákem Borisem jsem se přestěhoval do Phoenixu. Nabídli mi tam vedení sboru při jedné bance a starosta projevil ochotu mi přidělit nějakou budovu pro příští konzervatoř: „Toto město s nádherně suchým klimatem nechť se stane mekkou zpěváků z celé Ameriky.“

Život se zase zdál růžový a zklamání z rozpadu manželství už jsem trochu překonal. Varhaník protestantského kostela, který dřív působil v New Yorku na Páté avenue a znal mě odtamtud, se těšil, že bude moci na nové konzervatoři učit. Uspořádal večeři a vůbec vládlo nadšení nad mými plány učinit z Phoenixu pěvecké centrum.

Noviny o této večeři přinesly zprávu a mě si zavolala dáma, která si celý ten podnik vzala na starost. A pěkně mi vyčinila. Varhaník patřil k protistraně mé mecenášky a já se svou neuváženou účastí na jeho večírku dopustil pěkného faux pas. Tentokrát mě ještě omlouvá má nevědomost. Ale ať se opovážím ještě udělat něco podobného! Věděla také o mých vztazích k černošskému sboru Halla Johnsona v New Yorku a o mém zájmu o barevné vůbec. Ale tady jsem byl v Phoenixu, v Arizoně, a ne v „židovském“ New Yorku. Nesmím ani vkročit do černošského kostela, nebo dokonce (což jsem skutečně měl v úmyslu) navštívit tamního pastora, Johnsohnova příbuzného. Dále jsem musel slíbit, že ve městě nenavštívím černošskou, mexickou ani indiánskou čtvrť. A ještě něco: „Manželka majitele obchodního domu zpívá. Určitě se vám ohlásí, bude chtít, abyste jí dával hodiny, bude vás vůbec ‚lámat‘! Jsou to Židé! S těmi si nesmíte začínat!“ To všecko jsem měl slíbit. Tak jsem Phoenix s nádherným klimatem, se sborem bankéřů a s konzervatoří musel přenechat nějakému ubohému muzikantovi, který bude ochoten se takovým podmínkám podvolit.

Zavolal jsem do Los Angeles Irovi Gershwinovi. Vzala to jeho žena.

„Kdeže to jste?“

„Ve Phoenixu.“

„Co tam, proboha, děláte?“

„Balím a jedu do Los Angeles.“

„Prima. Očekáváme vás.“

Nedokázal jsem si představit, jaké bych mohl mít v Los Angeles vyhlídky, ale chtěl jsem to zkusit. Ruská restaurace „Supper Club Romanoff“ v Hollywoodu by měla docela ráda ruského zpěváka, který by bavil filmové hvězdy, agenty a režiséry „autentickými“ ruskými písněmi. Nutili mě, abych hned nastoupil. Říkali, že bych mohl snadno dostat i angažmá u filmu, protože by mě mohli vždycky ohlásit jako oblíbeného tenora Stokowského. A moje hostování v Sovětském svazu v posledních devíti letech, to také vyvolá senzaci. Byl jsem to asi jen já sám, koho tato „jedinečná“ šance nechávala chladným. Zpočátku jsem měl dostávat dvě stě dolarů za večer, ale to bylo vedlejší. Chtěli mi vnutit kariéru filmového herce a zpěváka.Našel jsem si malý byt, kam jsem se nastěhoval s oběma žáky i se psem, a jakž takž jsem se držel nad vodou vyučováním. Neměl jsem nejmenší chuť předzpěvovat nějakým lidem, kteří se při tom cpou a nalévají. Nezapomněl jsem na varování Alla Hirschfelda.

A začalo se říkat, že jsem komunista – protože jsem nehodlal vysvětlovat, proč jsem Rusko roku 1936 opustil. Netušili, že mě odtamtud vyhnali. To by se jim přirozeně hodilo do krámu.

Cecil B. DeMille
Oznámil jsem své známé z New Jersey Mrs. Richmond Pittmanové, že teď žiju v Los Angeles, a ona mi obratem poslala doporučující dopis pro svého synovce Cecila B. DeMillea.„Král“ filmového průmyslu, jak mu říkali jeho poddaní, dopis laskavě přijal. Dlouho jsme rozmlouvali. Když se vyptal na svou tetu a její děti, přešel k věci: Jaké opery mohu zpívat? Zpozorněl, když jsem řekl, že jsem zpíval Dona José v Carmen. Zjevně se mu to líbilo. Prohlédl si mě od hlavy k patě a řekl, že by mi nějaké role ve filmu mohl sehnat. Řekl jsem mu o nabídce Supper Club Romanoff.

„A co vy na to?“

„Odmítl jsem to.“

„Výborně. Od toho se držte dál. Máme pro vás něco lepšího.“

Ani se mi nechtělo věřit, že by ke mně ten velký DeMille byl tak laskavý. Zavolal svého tajemníka Arthura Piersona a představil mě.

„Tohle je Sergej. Přinesl dopis od mé tety, dcery známého generála Pittmana. Poprvé za dvacet let mě o něco požádala. Jsem si jistý, že Sergej bude dobrý herec. Co myslíte?“ Mr. Pierson s ním byl samozřejmě zajedno. Copak bylo možné mít jiný názor než filmový král?

Na to, že bych hrál ve filmu, jsem nikdy nepomyslel. Ale co bych si konečně mohl přát víc než přízeň Cecila DeMillea?

Tehdy se právě odehrával volební souboj mezi Rooseveltem a Deweyem a v DeMilleově kanceláři visel velký plakát s nápisem: „Volte Deweye!“

Když byla naše debata skoro u konce, řekl „král“: „Dewey ten závod vyhraje. Jak to vypadá v New Yorku?“

S příslovečnou naivitou tenorů jsem odpověděl: „Pro Deweye to nevypadá moc dobře. Já si myslím, že prezidentem bude Roosevelt.“

Zkoumavě se na mě zahleděl a zeptal se: „Pro koho jste vy?“

„Samozřejmě pro Roosevelta.“

Prudce se odvrátil a po delší pauze, aniž by mi věnoval pohled, zamumlal: „Tak dobrá, Arthure, podívejte se, co pro Sergeje můžete udělat.“ Usadil se do křesla, podal mi ruku a řekl: „Na shledanou.“