Pražský Boris Godunov na Smetanově Litomyšli

  1. 1
  2. 2

Dne 2. července 2015 se na druhém zámeckém nádvoří zámku Litomyšl představil v rámci festivalu soubor Opery Národního divadla v Praze, s dílem ve světové operní literatuře výjimečným. Musorgského ruským národním hudebním dramatem Boris Godunov, na Puškinovu báseň, upravenou Musorgským  také dle líčení historie v Karamzinových dějinách. Modest Petrovič Musorgskij měl silný hudebně dramatický talent. Patří k několika výjimečným osobnostem světových dějin hudby, které nelze zařadit do žádného slohu. Je to obrovský samorost, s originalitou, která se vždy v umění oceňuje. Zvláštností Musorgského, nespoutaného génia Mocné hrstky, byla jeho slabá technická vybavenost. Boží síla intuice mu nahrazovala neznalosti v harmonii a polyfonii, v níž byl jen samoukem. Český skladatel Zdeněk Lukáš mi ho rád dával za příklad, že klasická harmonie se vlastně znát ani nemusí, neb je jen školskou otázkou… Teoretické základy kompozice získával Musorgskij de facto až od Nikolaje Rimského-Korsakova. Petr Iljič Čajkovskij dokonce pohrdal Musorgským za jeho údajnou „nedbalou genialitu”. Toto vše zde vůbec nekonstatuji proto, abych vyučoval kohokoliv dějiny hudby, či dějiny opery. Ale proto, abych anticipoval čtyři verze Borise, které jsou interprety ve světě akceptovány. Jsou to dvě „nedbalé”, takzvaně originální verze autora, byť mu s nimi již zde značně technicky pomáhali členové Mocné hrstky, takže jde trochu o kolektivní práci této skupiny. První znění 1868/1869, druhé po úpravách 1872. Nikolaj Rimskij-Korsakov, nejfundovanější člen Mocné hrstky, poprvé upravil Borise roku 1896, podruhé 1908 (Musorgskij zemřel předčasně na strašnou životosprávu již roku 1881, Rimskij-Korsakov až 1908). Existuje ale také znamenitá instrumentace Dmitrije Šostakoviče a profesora Pavla Lamma. Z verzí se ujaly ponejvíce ony Korsakova, které mají dokonalou i efektní instrumentaci, rozvržení díla je nejkoncíznější a nejdramatičtější. Co platno genialita je genialita, ale znalost techniky instrumentace na vpravdě vysoké úrovni má také cenu zlata. Musorgskij toho moc nedokončil, ona i Chovanština a Soročinský jarmark vděčí za mnoho Korsakovovi, světovou slávu Kartinek, jistě světově famózního díla, odstartovala až perfektní instrumentace Maurice Ravela. Osobně jsem viděl v Čechách Borise v pěti inscenacích (nepočítám zahraniční, ani přenos z Met), vždy to byly verze Korsakova, ona druhá, nebo první, či jejich mix. Rovněž pro mne zajímavá inscenace v Oděse před léty si brala za základ dílo upravené Korsakovem. Inscenátoři v Praze chtějí být originální, což chápu. Ale zvolená verze, vracející se k „nedbalé” genialitě Musorgského, bez efektivních zásahů Rimského-Korsakova není šťastná. Je věcí inscenátorů, co si zvolí, ovšem musí brát v potaz diváka, který nechodí na Borise z pozic hudebního vědce, který bude třeba i jásat, neb spatří, co dosud nespatřil. A patrně již sotva spatří. Bohužel, můj zajisté subjektivní dojem je jiný. Všech pět českých inscenací mne oslovilo více jak mírou dramatického spádu, tak polskými obrazy, pro mne dosti důležitými hudebně. Ale i prostým divadelním zákonem kontrastu. Dějově je mít nemusím, nechodím na operu tolik kvůli ději, k tomu mi slouží jiné žánry. Ale kvůli hudbě. A ony jsou ty takzvaně polské obrazy hudebně krásné, například duet Maríny s Dimitrijem je jednou z nejpůsobivějších scén celé opery 19. století. A mají svoji logiku v ději, ať již postavou Maríny nebo jezuitou Rangonim. Griška Otrepěv alias Lžidimitrij se tímto dostává na bázi zcela nevýrazné role. Postava Maríny není, Rangoniho jakbysmet. Že jsou zbytečné? To jsou mi ale věci.Leč berme co je, co vidíme a slyšíme, ne co bych si přál, jako obdivovatel Borise i oné „nedbalé” geniality Musorgského, ale co v této pražské inscenaci není. Boris mne od dětství silně oslovoval, tak jako četba Dostojevského, Tolstého, Gončarova. Ostatně Musorgskij měl na co navázat se svou silnou intuicí. Nesnesl se z nebe, jak někde čtu! Navázal na Glinkovu epiku, ale zejména na Dargomyžského recitativní sloh, jenž dotváří. Výtečně je zde zachycena postava Borise, ale i Šujského, Jurodivého, ambicemi posedlého Grišky Otrepěva. Jsou zde mohutné lidové scény, kde je obrovská příležitost pro operní sbor, který byl šéfem Opery Národního divadla Jaroslavem Kofroněm až pompézně posílen třemi sborovými tělesy.

O slabém ohlasu inscenace v Praze jsem slyšel mnoho. Přesto jsem se na inscenaci Borise v Litomyšli moc těšil jako na zlatý hřeb letošního festivalu. Možná i proto je moje zklamání značné, rozpaky jen těžko skrývám. Právě proto, že mám srovnání s několika českými i zahraničními inscenacemi. Ale i s nahrávkou Karla Ančerla z roku 1949, jedinou u nás, ve verzi Musorgského z roku 1872. (Psal jsem o vydaném CD zde.) Zhlédnuté představení by v hierarchii viděných inscenací stálo na místě posledním. Jistě, že volba divadelně nekontrastní verze nese značnou roli na malém ohlasu díla u publika, kterou jsem nikdy z mnou viděných inscenací nezaznamenal. Ani v Litomyšli tomu nebylo před poprvé nevyprodaných auditoriem, zaplněným asi ze 75 až 80 procent, jinak. Rozvleklost, neúdernost scén, k tomu nikdo z pěvců, který by oslnil syntézou pěveckého a hereckého výkonu. Tak šedivého až nudného Borise Godunova nepamatuji.

Petr Kofroň u dirigentského pultu zajisté v práci s orchestrem dosáhl hodně. Jak jsem byl u Petra Kofroně zvyklý již v jeho plzeňské éře, jím vedený orchestr má plnost souzvuku, dobře mu zní důležitá spodní harmonie. Skupina violoncell na mne působila ve frázích velmi kultivovaným dojmem. Z většiny vycházely gradace v žestích, které až na pár zaváhání zazněly břeskně a v plné fortissimové dimenzi. Hůře na tom byla dynamika spodních hranic, která de facto nebyla. Takže řada míst ve spodních hlasových polohách pěvců byla pohlcena dynamikou orchestru.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Musorgskij: Boris Godunov (ND Praha)

[Celkem: 5    Průměr: 2.4/5]

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (2) “Pražský Boris Godunov na Smetanově Litomyšli

  1. Dobrý den pane Fuchsi,
    píšete,že poprvé nebylo na Smetanově Litomyšli vyprodáno.Dovolím si Vás upozornit,že se mýlíte.Ono nebylo vyprodáno na vícero koncertech.Jmenovitě na těchto:
    1. Tonkunstler orchestr s houslistou Špačkem,
    2. Kredo mistra Jana,FOK,A.Plachetka,R.Janál,
    3. Umučení Krista – J.Debney
    Pořadatelé totiž užili takový malý trik a když nebylo vyprodáno,především v posledních řadách,odebrali prvních 7 řad,tak jakoby se hrála opera a pod podiem seděl orchestr.To máte asi tak,jakoby v Rudolfínu začínalo hlediště až od 8 řady.Na vyprodaných koncertech samozřejmě hlediště začínalo od 1 řady,hned pod podiem.
    Aby jste pochopil,já jim to nemám za zlé.Na druhou stranu chápu,že koupit si lístky za 700 Kč a sedět někde vzadu v rohu,to je posluchačský nesmysl.Alespoň z mého pohledu.
    U Vámi recenzovaného Borise Godunova tenhle trik moc použít nešlo,protože lístků bylo hodně i uprostřed hlediště.
    Pořadatelé tentokráte nepřistoupili ke slevám neprodaných vstupenek a nemyslím si,že to byla cesta správným směrem…
    A nevyprodaný byl ještě koncert v Piaristickém chrámu s názvem Vyvolený.Tam se zase tak 14 dní před koncertem neprodávaly lístky do sektoru C,za 90 Kč,protože bylo spousty lístků v sektoru A za tuším 390 Kč….
    Tolik jen malá poznámka k Vaší recenzi.
    JV.

Napsat komentář