Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (33)

V Rusku mě někteří podezřívali, že pracuju pro Američany, protože jsem na otázky po způsobu života v Americe odpovídal pozitivně. Na začátku třicátých let jsem například vyvracel tvrzení, že při panující hospodářské krizi existují v Americe jen vyvařovny pro chudé. Americké vyslanectví a jiná zastupitelství v Moskvě mě zase obviňovala, že špicluju pro Rusy. „Proč zpíváte za rubly, když můžete ve Státech vydělávat dolary?“

Nikdo nepovažoval mé koncerty za to, čím byly, a všichni byli přesvědčeni, že mé příjmy pocházejí „z podvratné činnosti“.

Roku 1936 mě za „protisovětský postoj“ ze Sovětského svazu vykázali a američtí komunisté mě pak označili za „odpadlíka“. Pomalu už jsem to měl začít chápat.

A protože jsem se dál přátelil v New Yorku s „radikály“ a s příslušníky Amtorg Trading Corporation, mohl jsem si domyslet, že všechny mé pohyby sleduje FBI. Kromě rozvodu rozhodlo také tohle špiclování o tom, abych New York opustil. Když jsem se usadil v Los Angeles a s „radikály“ se přestal stýkat, myslel jsem si, že budu mít pokoj.Jednoho dne jsem zrovna vyučoval v City College, když se u mě doma objevili tři muži a řekli mé sekretářce, že v sousedním domě nefunguje telefon a musejí se podívat do našeho sklepa, kudy je natažené vedení, aby to opravili. Ta „oprava“ jim trvala dvě hodiny.

Ve sklepě jsem měl regály plné knih v různých jazycích, operní partitury a další noty, koncertní programy a plakáty z našich turné po Rusku, Polsku a dalších zemích. Sekretářka mi řekla o té opravě telefonu a mě nejdřív nic nenapadlo.

V Moskvě byly telefony zahraničních korespondentů odposlouchávány tajnou policií. Když se zvedlo sluchátko, cvaklo to v něm a hned bylo jasné, že se někdo napojil. Dost často jsem navštěvoval tehdejšího dopisovatele United Press International Eugena Lyonse, proto jsem ten zvuk znal.

Když jsem chtěl toho večera telefonovat a zvedl sluchátko, zaslechl jsem známé cvaknutí. „FBI napíchla náš telefon,“ řekl jsem sekretářce. Od té chvíle jsem při každém hovoru nejdřív řekl několik důvěrných slov na adresu příslušníků FBI, nazval jsem je darebáky a vymyslel si nějakou pohádku. Bylo to lehkomyslné a hloupé, ale neměl jsem žádná tajemství.

O tři měsíce později, když jsem opět nebyl doma (věděli zjevně o každém mém kroku), přišla „telefonní společnost“ zase a všecko odmontovali. Zavolal jsem Margaretě Larkinové, jejíž manžel Albert Maltz patřil mezi deset spisovatelů, které McCarthy nechal zavřít, a řekl, že jsem o sobě tak dlouho nedával vědět, protože můj telefon odposlouchávali.

„Proboha, mlčte, Sergeji,“ reagovala poděšeně, „můj přístroj je napíchnutý a oni slyší všecko, co říkáte.“

Když jsem uvedl v Los Angeles Borise Godunova, nahrnuli se žáci, kteří si právě odbývali vojenskou službu. Pět jich chodilo ke mně, tři tenoři a dva basisté. Nebyli to žádné výjimečné talenty, ale protože jim studium hradila vláda, rád jsem je vzal.

Byli moc milí a bavili mě veselými historkami. Většinou přicházeli ve dvou nebo ve třech a vzájemně se při hodinách sledovali, zkrátka byli velmi přátelští a přívětiví. Líbila se jim moje velká pracovna a projevovali nadšení nad mými obrazy a výšivkami. Ale brzy jsem zjistil, že mi je nasadila FBI – jako veš do kožichu. Všiml jsem si, jak se jeden z nich tajně pokoušel fotografovat stěny mého pokoje. Když jsem mu aparát chtěl vzít, vytáhl jeho přítel revolver a oba rychle koukali zmizet. Tak jsem poznal, že jejich zájem o Mariiny výšivky Kremlu, Leninova mauzolea, krajiny v Povolží a na Sibiři, o fotografie ruských skladatelů a spisovatelů a o mou knihovnu měly jen ten účel, aby si to všechno mohli vyfotografovat.

Po té nepříjemné události s „fotografem“ a jeho přítelem už se další vojáci neobjevili. Ostatní žáci říkali, že jim stejně připadali divní, sice měli hezké hlasy, ale jinak byli hudebně absolutně nevzdělaní.

Dva dny nato mi zavolala jakási žena a řekla, že nedávno přijela z New Yorku na návštěvu za svou matkou na Long Beach. A že chce zůstat tři měsíce a je zpěvačka, a tak by ráda ke mně chodila na hodiny. V New Yorku slyšela, že jsem specialista na ruskou píseň, a proto chce ke mně. Byla velmi muzikální a měla hezký hlas. Chtěla týdně pět lekcí a hned mi dala sto dolarů – na prvních deset hodin. Velmi se jí líbily ruské písně, měla ráda ruské skladatele a bezpodmínečně chtěla zpívat rusky. A jestli by prý také někdy mohla vystoupit v Sovětském svazu?

Při třetí hodině mě vtáhla do „přátelské“ debaty a ke zpěvu jsme se skoro nedostali. Začal jsem být nedůvěřivý. Když se zeptala, proč jí nechci vyprávět o Rusku víc, řekl jsem, že během výuky nevedu soukromé rozhovory. „Budeme zpívat a ne povídat.“

Dalšího dne nepřišla, a tak jsem zavolal na číslo, které mi dala. Mělo patřit její matce. Číslo neexistovalo, ani udaná adresa na Long Beach. Ale zato se objevil muž s úředním průkazem a vyzval mě, abych s ním šel k šéfovi losangeleské FBI.

„Ale nikomu neříkejte, kam jdete.“

Přesto se mi podařilo informovat sekretářku. Ten muž mě dovedl do kanceláře FBI na Wilshire Boulevard. Usadili mě ke stolu, proti mně šéf, na jedné straně člověk, který mě přivedl, na druhé ještě jeden, před nimi ležela akta.„Chtěli bychom vás poprosit o odpovědi na několik otázek. Pokud odpovíte zevrubně a přesně, nebudeme vás dlouho zdržovat.“

Hned po první otázce mi bylo jasné, že to bude dlouhé sezení.

„Jaký vztah máte k Rusům, které jste navštěvoval v ruském knihkupectví na East Broadway?“

Jako by do mě udeřil blesk – to už bylo tak dávno, že jsem si na to ani nevzpomínal. Chvíli trvalo, než jsem mohl odpovědět.

„Kde jsou ti lidé dneska? Znal jste i Trockého, který tam také chodil?“

Tak a podobně to šlo dál. Všechno se vztahovalo k období mezi roky 1910 až 1916.