Dva příběhy československých dirigentů

Zdeněk Folprecht a Josef Vincourek

Dne 26. ledna by se dožil sto patnácti let Zdeněk Folprecht, dirigent a hudební skladatel, který se významně zapsal do české i slovenské hudební historie dvacátých až padesátých let minulého století. Narodil se v pojizerském Turnově – „městě šperků“, které sehrálo významnou roli v procesu národního obrození kraje ležícího na pomezí českého a německého osídlení.Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze studoval Zdeněk Folprecht na Pražské konzervatoři. Byl žákem Josefa Bohuslava Foerstera, poté studoval kompozici na Mistrovské škole Vítězslava Nováka a dirigování u Václava Talicha. Upozornil na sebe jako dirigent představení Prodané nevěsty v tehdy velmi populárním Lesním divadle v Krči. V roce 1923 za šéfování Milana Zuny byl angažován jako dirigent, sbormistr a korepetitor do formujícího se souboru opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. Milan Zuna ale ještě téhož roku Bratislavu opouští, protože ředitelem divadla a současně i šéfem opery se stává Oskar Nedbal.

Od 1. ledna 1924 angažoval Nedbal do Bratislavy Folprechtova o tři dny staršího spolužáka z konzervatorních studií Josefa Vincourka, který pak nejplodnější léta své pestré kariéry svázal se slovenským divadlem a hudbou. Pro oba mladé dirigenty bylo bratislavské angažmá pod vedením Oskara Nedbala vynikající školou, která jim významně pomohla v jejich uměleckém růstu. V roce 1928 přizval Oskar Nedbal do Bratislavy ke spolupráci svého synovce Karla, který do té doby působil ve funkci šéfa olomoucké opery. Po tragické smrti Oskara Nedbala na Štědrý den 1930 převzal Karel Nedbal vedení souboru.

Zdeněk Folprecht vyzrál v té době ve výraznou dirigentskou osobnost. Folprecht spolupracoval i se souborem činohry, pro který komponoval pravidelně scénické hudby k inscenacím.

Vedle toho se pilně věnoval komponování symfonické, komorní i vokální hudby a od roku 1925 až do svého nuceného odchodu ze Slovenska v roce 1939 byl dirigentem amatérského Hudebního sdružení Slovenská filharmónia, které se stalo základem dnešní Slovenské filharmonie a s kterým nastudoval desítky pozoruhodných koncertů.

V divadle dirigoval především romantickou operní tvorbu. Z jeho početných inscenací jmenujme alespoň Verdiho Aidu, první bratislavské uvedení Simona Boccanegry či Otella, kterého několikrát (v letech 1933, 1938 a 1939) dirigoval v pražském Národním divadle za dirigenta této inscenace Milana Zunu.

Významné byly jeho inscenace pucciniovské (Bohéma, Plášť, Gianni Schicchi a především Děvče ze zlatého západu a Turandot). Byl také dirigentem prvního bratislavského provedení Rossiniho opery Vilém Tell. Z francouzských oper to byly například Boieldieuova Bílá paní, Delibesova Lakmé, Halévyho Blesk, Auberův Fra Diavolo či Meyerbeerův Robert ďábel. Z německé tvorby patřila k jeho úspěšným inscenacím d’Albertova Nížina.

Věnoval se také moderní operní tvorbě. Pod jeho taktovkou byla provedena prvotina Rudolfa Karla Ilseino srdce, dílo odborníky považované za hudebně velmi zdařilé, leč s velmi nepovedeným libretem, jehož autorem pod pseudonymem Oskar Frank byl Karel Hugo Hilar. Dirigoval také pokusy o slovenské operní novinky. V těchto případech se ovšem jednalo o díla nepříliš zdařilá, která zapadla, ať to byla Čachtická paní Miloše Smatka či opery protekčního autora Jozefa Rosinského Mataj a Matúš Trenčianský. Z novinek tehdejší evropské tvorby dirigoval například operu Štyri grobiáni německo-italského skladatele Ermanna Wolfa-Ferrariho na goldoniovský motiv anebo operu rumunského autora Constantina Nottary Na velké cestě. Pozornost vzbudila premiéra opery italského autora Lodovica Roccy Dybbuk, dílo, jež vyhrálo v mezinárodní operní soutěži a po úspěšném uvedení v La Scale bylo za autorovy přítomnosti ve Folprechtově hudebním nastudování velmi příznivě přijato i v Bratislavě.

Z české klasické tvorby se v Bratislavě poprvé setkal s titulem, který patřil později k jeho nejúspěšnějším inscenacím v opeře Národního divadla v Praze, s Dvořákovým Čertem a Káčou.

V Bratislavě se Folprecht také dočkal premiér svých dvou jevištních děl. Oskar Nedbal nastudoval a dirigoval premiéru komické opery Lásky hra osudná podle stejnojmenné hry bratří Čapků. V roce 1936 byla uvedena jeho jevištní symfonická kompozice Zlomené srdce, kterou sám nastudoval a dirigoval.

Lásky hru osudnou uvedl v roce 1941 v olomouckém divadle Karel Nedbal a o dva roky později měli olomoučtí diváci možnost vidět v choreografii tehdejšího olomouckého baletního mistra Slavibora Jindřicha i Folprechtovo Zlomené srdce. Lásky hra osudná se v roce 1966 dočkala i premiéry v Národním divadle, kde ji nastudovali dirigent Jaroslav Krombholc a režisér Karel Jernek.

Politická situace na Slovensku, která vyvrcholila v roce 1939 vznikem Slovenského státu, způsobila, že převažující část českých umělců musela Bratislavu a její divadlo opustit. Týkalo se to i Karla Nedbala a Zdeňka Folprechta. Zatímco Karel Nedbal se po nepříliš šťastném brněnském intermezzu, které ve své knize pamětí Půl století s českou operou nazval Brno nerado vzpomínané, vrátil do Olomouce, Zdeňku Folprechtovi nabídl angažmá šéf opery Národního divadla Václav Talich.V Národním, kde kromě již zmíněných tří představení Otella dirigoval v roce 1935 také Hubičku, nastudoval jako svoji první premiéru v září 1939 balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky, po němž následovala d’Albertova Nížina. V prvních  sezonách nastudoval několik baletních premiér, jako byl Nedbalův Andersen anebo  večer tří baletů dvacátého století, který tvořily Čarodějná láska a Třírohý klobouk Manuela de Fally a Velký džbán italského komponisty Alfreda Caselly na námět prózy Luigi Pirandella.

Brzy se stal jedním z nejzaměstnanějších dirigentů v Národním divadle, který obvykle dirigoval většinu repríz inscenací, které sám nastudoval. Podobně jako v Bratislavě byl i v Praze dirigentem řady slavných klasických titulů světové tvorby (Pucciniho Bohéma a Madame Butterfly, Bizetova Carmen, Verdiho La traviata, uváděná tehdy pod názvem Violetta, a Rigoletto, Mascagniho Sedlák kavalír a Komedianti, Bizetova Carmen, Nicolaiovy Veselé ženy windsorské a další tituly). Postupně v souladu s převažujícím repertoárem té doby začaly převládat klasické české tituly. Ze Smetanových oper to byla Prodaná nevěsta, Hubička a Tajemství, z jevištních děl Dvořákových Rusalka a především Čert a Káča v jeho jedinečném hudebním pojetí, dále pak Kovařovicovi Psohlavci. Opery Čert a Káča a Prodaná nevěsta byly posledními tituly, které na jaře 1960 v Národním divadle dirigoval.

S českými operami, především s Prodanou nevěstou slavil také velké úspěchy v zahraničí (Varšava, Vídeň, Bělehrad, Sofia, Bukurešť). V Rumunsku mu udělil král Michal hodnost důstojníka Řádu Rumunské koruny.

Z jeho bohaté kompoziční činnosti připomeňme jeho čtyři symfonie, tři kantáty (Hymnus vzkriesenia, České jaro a Hymnus osvobození), tři smyčcové kvartety a především jeho Concertino pro devět sólových nástrojů. Nahrál také řadu gramofonových desek, ať už šlo o hudební čísla z oper anebo pěvecké profily čelných sólistů Národního divadla (například Marie Podvalová, Maria Tauberová, Beno Blachut, Ivo Žídek, Zdeněk Otava, Eduard Haken).

Zdeněk Folprecht zemřel 29. října 1961 v Praze.

Jeho někdejší bratislavský kolega Josef Vincourek, který by své sto patnácté narozeniny oslavil letošního 23. ledna, patřil k těm uměleckým osobnostem, u nichž naděje, jež do nich byly vkládány, nebyly zcela naplněny.Rodák ze slezského Suchdola nad Odrou byl rozhodně zajímavá postava především v kontextu slovenské hudby a slovenského divadla. Své mládí prožil v Prostějově, přátelil se s Jiřím Wolkerem, jehož některé verše po Wolkerově smrti zhudebnil. Po studiích na Pražské konzervatoři a krátkém působení v Olomouci jej Oskar Nedbal angažoval v roce 1924 do Bratislavy, kde působil až do roku 1945. V divadle se uplatnil nejen jako kvalitní dirigent. Nastudoval a dirigoval například Dvořákova Dimitrije, Musorgského Borise Godunova, Smrt kmotřičku Rudolfa Karla či Charpentierovu Louisu. Ve třicátých letech působil i ve funkci dramaturga operního souboru Slovenského národního divadla.

Mimořádně významná byla především jeho činnost pedagogická na Hudební a dramatické akademii v Bratislavě. Mezi studenty, které učil dirigování, patřila většina dirigentských a skladatelských osobností, jež posléze tvořily zakladatelskou generaci slovenské hudby a slovenské opery. Za všechny jmenujme alespoň Eugena Suchoně, Tibora Freša, Tibora Andrašovana, Ladislava Holoubka či Šimona Jurovského.

Zatímco v roce 1939 většina Čechů musela Bratislavu opustit, Josef Vincourek nejenže zůstal, ale stal se šéfem opery Slovenského národního divadla. Tuto funkci vykonával až do roku 1945.Jeho poválečné osudy byly dosti komplikované. Na jedné straně dirigoval i v České filharmonii a v sezoně 1949/1950 byl baletním dirigentem Národního divadla, kde mimo jiné nastudoval a řídil slavné Machovovo představení Prokofjevova Romea a Julie. Poté se ale s jeho jménem setkáváme jako s dirigentem takzvané Pražské zpěvohry a dvě sezony byl šéfdirigentem kladenské operety.

V roce 1956 vystřídal Rudolfa Vašatu na postu šéfa ostravské opery. Ze čtyř inscenací, které v Ostravě nastudoval, bylo všeobecně vysoce hodnoceno jeho vynikající nastudování Suchoňovy Krútňavy, v němž měl znamenitého spolupracovníka v režisérovi, kterým byl libretista této opery, jedna ze zakladatelských osobností domácí generace operních tvůrců na Slovensku – tenorista Štefan Hoza. Z Ostravy zamířil Josef Vincourek do Košic, kde působil ve funkci šéfa opery až do svého odchodu do důchodu.

Josef Vincourek zemřel v Praze 20. listopadu 1976.

Foto archiv ND Praha /Jaromír Svoboda, archiv SND Bratislava, archiv