Festival Opera 2015 po první čtvrtině

Olga Janáčková, 27.01.2015 11:35

Dvanáctý ročník bienále Festivalu hudebního divadla Opera 2015, který pořádá Jednota hudebního divadla, se poprvé konal roku 1993, tehdy s pochopením a s podporou vedení Divadelního ústavu, Ministerstva kultury a Národního divadla, které mu poskytlo hrací dny, chápajíc myšlenku „Národ sobě“ v jejím širokém smyslu jako čestnou povinnost podpořit existenci operních souborů na našem území ve chvíli, kdy regionální divadla postupně přecházela ze státního financování k podpoře měst a krajů. Snaha Jednoty hudebního divadla o obohacení pražské operní produkce o nejlepší inscenace takzvaných oblastních divadel, která jsou dodnes kulturními centry svých regionů, vycházela z poznání, že některé produkce menších divadel rozesetých po republice kvalitativně přesahují úroveň pražských inscenací. Operní festival byl první vlaštovkou, která později vyvolala vznik podobných přehlídek i v oblasti činoherní. Od druhého ročníku Festivalu hudebního divadla se jeho program rozšířil o alternativní součást, kterou tvořily činoherní inscenace na témata společná jak opeře, tak činohře (například Pitínského Její pastorkyňa ze Zlína, ale také Cimrman v říši hudby s operou Úspěch českého inženýra v Indii). Když později začaly vznikat malé samostatné operní soubory jako Ensemble Opera Diversa, Ensemble Damian a další, které tvůrčím způsobem doplnily kamennou produkci, staly se logicky součástí festivalu i ony. Velmi podstatným přínosem letošního festivalu Opera 2015 je účast všech tří slovenských souborů.

Festival Opera 2015 má historicky nejbohatší program a velmi pestrou dramaturgii. Musíme připomenout, že dramaturgie jednotlivých ročníků bienále je vždy odvislá od produkce jednotlivých souborů, jež samy navrhují svou profilovou inscenaci, kterou chtějí předvést. Regionální divadla se totiž významně spolupodílejí na financování festivalu, který, ač tradičně podporován Ministerstvem kultury a později také Magistrátem hlavního města Prahy, je stále v napjaté, ba dalo by se říci, že dobrodružné, u nás ovšem obvyklé, finanční situaci (dotace přicházejí většinou až po zahájení festivalu). Daří se udržovat ceny vstupenek na „lidové“ úrovni tak, aby se festivalu mohlo účastnit především české operní publikum, a to i opakovaně. Součástí festivalu Opera je udělování cen zvaných Libušky podle hodnocení komise kritiků (inscenace), emeritních členů Národního divadla (výkony sólistů), obecenstva (inscenace) a ředitelky festivalu (bez bližšího určení).

Mefistofeles (Národní divadlo Praha) – Státní opera, 22. ledna 2015
Věnujme se prvním čtyřem inscenacím, které dosud na festivalu Opera 2015 proběhly. Slavnostně jej zahájila premiéra málo uváděné Boitovy opery Mefistofeles v budově Státní opery. Večer měl u obecenstva velký úspěch zejména díky mimořádným výkonům orchestru a více než stočlenného sboru. Dirigent Marco Guidarini nastudoval inscenaci na mimořádné úrovni a dokázal jí vtisknout pevnou architektonickou stavbu naplněnou efektním a virtuózním výkonem orchestru a sboru, výtečně připraveném Martinem Buchtou, Adolfem Melicharem a Zdenou Součkovou (Pueri gaudentes). Postavu Mefistofela ztělesnil mladý a u nás i v zahraničí úspěšný basista Štefan Kocán, který tuto roli rád nastudoval. Mefistofeles je skutečně vrcholně obtížnou basovou partií, která vyžaduje výkon mimořádného pěvce i herce – nejlépe typu Fjodora Šaljapina či Viléma Zítka. Mladý Štefan Kocán bude k této roli postupně dozrávat. Ke svým krásně sonorním hloubkám bude jistě přidávat i znělejší a technicky vyspělejší střední a vyšší hlasovou polohu a velmi by jeho výkonům prospělo, kdyby časem co nejvíce obohatil svůj herecký a pohybový rejstřík.Nejvýraznější postavou na jevišti Státní opery byla Markétka (Margherita) v podání Christiny Vasilevy, která této postavě nepropůjčuje dívčí lyričnost, ale pojímá ji především jako bytost veskrze tragickou. Na její pěvecký a herecký výkon ve vězeňské scéně plný hlubokého prožitku budeme dlouho vzpomínat. Nikdo z přítomných pěveckých kolegů nedosáhl jejího vcítění se do role a do hudby, která je pravda, právě v uvedené scéně mimořádně působivá. Postava Fausta za Markétkou pouze kulhala – pěvec Daniel Magdal je již na sestupující cestě své kariéry a předvedl pouze plochý herecký výkon. Totéž lze bohužel říci i o Evě Urbanové v roli trojské Heleny (Elena).

Boitova opera míří k velkolepým výjevům a nejsilnější je v opulentních scénách sborových. Činohernímu režisérovi Ivanovi Krejčímu viditelně chybí operní praxe, po úspěchu s jedinou operní inscenací, jíž byla v roce 2013 Anna Bolena v Ostravě, mu byla svěřena opera, která je skladatelem řešena značně vnějškově, bez tvorby životných figur a jejich vztahů, Mefistofeles je spíše atypickým velkým oratoriem. Režisér si vytkl za cíl, že Mefistofeles bude Faustovi předvádět jakési divadlo na divadle. Důsledkem byl nepříliš nápaditý sled jednotlivých výstupů na kruhové točně (baletní pasáže – choreograf Igor Vejsada), které doplňovaly jednoduché scénické prvky. Tím si režisér situaci spíš ještě zkomplikoval, protože téměř všechna emotivnost průběhu děje vzala za své.

Vynikající dirigent Marco Guardini však udržel hudební brilantnost celého představení na vysoké úrovni a nadšený potlesk vnímavého obecenstva provázel především ty, kteří si jej nejvíce zasloužili – orchestr, sbor, dirigenta, Štefana Kocána a Christinu Vasilevu.

Státní opera pracuje, výsledky její práce jsou zatím velmi slibné. Buduje to, co jí v poslední době nejvíc chybělo – základní kolektivní tělesa, bez nichž nemůže úspěšně kráčet dál.

Hodnocení autorky recenze: 70 %
***

Martin Středa (Opera Povera) – La Fabrika, 23. ledna 2015
Monodrama o Martinu Středovi s podtitulem Pravdivé operní monodrama z jáchymovského pekla má své mimořádně dramatické pozadí. Zkomponoval je syn Josefa Svobody, který byl svého času komunisty uvězněn v Jáchymově a setkal se tam s tragickými příběhy dvou vězňů. Emigroval do Kanady a vyprávěl o svých zážitcích svému synovi Andrewovi Yin Svobodovi (1977–2004, matka je Číňanka). Andrew zkomponoval podle těchto příběhů na vlastní libreto minioperu. Nedlouho po jejím ukončení ve svých dvaceti sedmi letech náhle, zcela nečekaně, zemřel. Jeho opera o těžce zkoušeném vězni je stíněna tragickým osudem svého tvůrce.

Komorní soubor Opera Povera byl založen roku 2013 operním režisérem a jeho uměleckým vedoucím Roccem, dramaturgem Pavlem Petráňkem a manažerem spolku Tomášem Cafourkem s programem minimalismu. Citujme z něj: „Opera Povera jednoznačně proklamuje, že ‚méně je více‘ a snaží se takto s co nejjednoduššími (‚chudými‘) prostředky dosahovat maximální duchovní a emoční komunikace mezi účinkujícími a divákem.“ Monodrama Martin Středa uvedl tento spolek jako svou první premiéru 21. září 2014 na JAMU v Brně. Text opery přeložila do češtiny Alena Šedová a Josef Svoboda, hlavní roli nastudoval barytonista Tomáš Krejčí, který spolu s dirigentkou představení Gabrielou Tardonovou monodrama u nás poprvé provedl koncertně v červnu 2007 na festivalu Forfest v Kroměříži.Orchestr vedený touto dirigentkou je smyčcovým kvartetem obohaceným o flétnu, klarinet a bicí. Monodrama otevírala a uzavírala hladivá Svobodova Fuga pro klavír, kterou instrumentoval pro smyčcové kvarteto Tomáš Krejčí, představitel role Martina Středy. Tomáš Krejčí, zpěvák a dirigent, je v současné době uměleckým vedoucím Komorní opery Hudební fakulty JAMU. Monodrama o Martinu Středovi je pro pěvce obtížné jak pěvecky, tak herecky a interpret se jej zmocnil s plným nasazením, vyjádřil ryze tragický podtext díla, který nebyl narušen ani v jediném bodě.

Scénu, kterou navrhl Rocc (kostým Miroslava Matulová), tvoří lesklý stříbrný chodník, ústící na obou koncích do velkého obdélníkového zrcadla, osvětlovaný je reflektorem z podhledu i z nadhledu. Působivé je užití tmy jako stavebního prvku, který formuje dění. Jediným scénickým objektem je nevelká dřevěná krychle opřená o jednu otevřenou stěnu, označená týmž číslem jako Středův vězeňský kostým bleděmodré barvy.Slepý vězeň úporně prohmatává jakýsi pomačkaný bílý papír, který vloží do bedýnky, již potom uzavře. Hudba velmi citlivě provází text monodramatu, nebaží po nonkonformitě a experimentu za každou cenu, spíš citlivě a obratně dramatizuje text s pomocí instrumentace – vstup bicích nástrojů nejen v rámci hudby, ale také jako ilustrace „dějů“ – například dorozumívání morseovkou se spoluvězněm. Do vánočního výjevu, kdy vězeň trhá otcův dopis na kousíčky, je vložena nahrávka známé písně Já sním o vánocích bílých.

Možná že je trochu škoda, že je postava od začátku traktována v silném negativním afektu a neužívá náladových proměn. Operu končí smířlivý text otcova dopisu poněkud do prázdna. Nevíme, zda je vyjádřením vězňovy naděje nebo vstupem telepatického předsmrtného propojení s otcem. Vlastně to není příliš podstatné. Vězeň Martin Středa se zhroutí na krychli, obepíná ji – obepíná své vlastní nitro, v němž neustále zněl dialog s otcem – přemýšlení, výčitky – on mě (nás) zradil, odjel sám do ciziny a mne zatkli, mučili, zbavili mě zraku… Zaznívá konejšivý smyčcový kvartet.

Velmi působivý večer.

Hodnocení autorky recenze: 90 %
***

Její pastorkyňa (Slezské divadlo Opava) – Stavovské divadlo, 24. ledna 2015
Vraťme se v čase – Její pastorkyňa v interpretaci Slezského divadla v Opavě předznamenala úplný počátek Festivalu hudebního divadla v roce 1993 a získala jednu z prvních Libušek za svou hudební podobu připravenou a dirigovanou Oldřichem Bohuňovským, v hlavní roli s těžko překonatelnou Valentinou Čavdarovou. Nynější Pastorkyňu působivě řídil Petr Šumník, jeden z našich nejlepších operních dirigentů, který s Oldřichem Bohuňovským kdysi úzce spolupracoval. Sbory nastudovala na velmi dobré úrovni stejně jako tenkrát Kremena Pešakova.

Pár poznámek k inscenaci:
Scéna Jaroslava Milfajta – masivní dřevěná stavebnice navlečená na nosném sloupu – dva prázdné obdélníky a jeden plný – v něm dvě okeničky a nika pro bílou sošku Panenky Marie do druhého jednání – myslím, že zbytečná, když na sloupu visí její obrázek, k němuž se Jenůfka modlí. Při minipředehře vévodí scéně obrovský dřevěný kříž – pod ním vlevo vpravo vesničané, jako by byli v kostele.Během předehry se z davu stojícího zády k divákům oddělí děvucha a muž oblečený celý do černého včetně klobouku. Vášnivě se líbají. Muž je opilý a surově mrští děvuchou o zem. Jsou to mladá Kostelnička a její zemřelý muž Tóma Buryja. Takto nechá vyprávět svou inscenaci režisérka Jana Pletichová Andělová.

Začátek je poněkud rozpačitý – Stařenka Buryovka táhne zezadu těžký košík s bramborami, Jenůfka se k ní chová velmi mile – sympatie jsou vzájemné. Jenůfčině choré rozmarýně nechybí zhola nic, jen to není rozmarýna, ale takový úhledný zelený bobeček. Laca si neustále nervózně pohrává s dlouhým prutem, který ořezává nožíkem (pánbůh ví, proč mu museli k jednomu ramenu scény přistavit žebřík, aby se o něj mohl opřít), přicházející Stárek snímá dvakrát na pozdrav svůj světlý klobouk. Má s sebou brousek – nosí jej snad pořád s sebou? Ale potom už jde režisérka po logice vztahů mezi postavami: Kostelnička zachází do domu provázena Lacou, který ji bezmezně ctí. Pak je naprosto logické, když jí zvedá spadlý šátek a dodává, že by jí „také ruku políbil“. Laca si dělá na Jenůfku právo – vždyť spolu vyrostli, jsou na sebe zvyklí. Mezi nimi není nepřátelství, jen chce každý z nich něco jiného. Tento Laca Jenůfce poraní líco zcela záměrně, viditelně, bez toho, aby křivák maskoval kytičkou. Ví přesně, že Števa ji miluje jen jako krásný obrázek.Druhé jednání – hustý dým (?), Kostelničce se promítá její muž (vždy s lahví v ruce), který dává do pohybu scénu. Její obsese. Ona je zcela soustředěna na řešení bezvýchodné situace, pasivní Jenůfka je ve vleku událostí. V levé části scény je za ramenem obdélníku téměř realistická scéna – postel s bílým polštářem i s peřinou, hranatý koš na dítě, lampička („kahánek“). Jenůfka je stále viditelná. Števa se nenechá Kostelničkou vmanipulovat do situace (v prvním jednání přišel v klobouku, celý v černém – kopie Tómy Buryji), Laca se naopak podvoluje rád. Ale jeho ego se vzbouří proti tomu, že by si měl vzít „to Štefkovo děcko“. To je spouštěč pro zkratové jednání Kostelničky, která svým kabátem dítě přidusí a vynese je ven. Jenůfka se smiřuje s úmrtím Števušky, a dokonce se zoufale upne ke svému starému kamarádovi z dětství. Lacu má vlastně ráda pořád. Kostelnička se vrátila zesláblá, šokovaná sama sebou a svým činem. Zkolabuje – pod tím obřím dřevěným křížem po straně jeviště.

Svatba Jenůfky a Laci – znovu hustý dým a přítomnost Kostelniččina zemřelého muže Tómy. (Nezdá se mi jeho přítomnost v uzlových okamžicích Kostelniččina osudu – logická by byla snad jenom v tom případě, že by mu Kostelnička pomohla do hrobu. Násilné je taky pozvednutí sekery k sebevraždě – sekera leží nachystaná na stole. Stačilo by se rozběhnout a nikam nedoběhnout …) „Odešli, jdi také.“ Jenůfka a Laca sedí na opačných stranách jeviště. Už když se našla mrtvolka dítěte, Jenůfka se utíkala k Lacovi. Teď znovu, a zřejmě poprvé se líbají vášnivě. Odcházejí v objetí k zavřenému černému horizontu, pod nímž prosvítá prudká záře.

Světla prostá, vrhají stíny, nebylo však zřejmé, co bylo záměrné a co jenom tak vyšlo. Kostýmy funkční (Tomáš Kypta) – inscenace ponechává kroje pro rekrutskou scénu i pro svatbu. Rychtářka i Karolka jsou nastrojené, ale v rámci krojové tradice. Jenůfka stejně, ve velmi prostém černém provedení. Laca má sako a k němu kalhoty do holínek. Kytička, kterou Jenůfce přinesl „až z Belovce od zahradníka“, je taková, jakou dostal Števa při rekrutské „od tej jednej“. Připadá mi to nemístné.

Dirigent Petr Šumník – sice nedosahuje vášnivé rozervanosti a prudkých kontrastů, z nichž Oldřich Bohuňovský hudebně budoval svou někdejší Pastorkyni, ale staví dílo kontrastně a důsledně tak, aby závěrečné ztišení v „Odešli, jdi také“ vyšlo famózně. Orchestrální zvuk kryje pěvce jen v těch místech, kdy to dirigent považuje za důležité. Petr Šumník má v rukou dramatický průběh celé opery ve výborném kontaktu s jevištěm, všichni se na něj mohou spolehnout. Zkušený operní dirigent, jakých je málo. Sbory tradičně výborné, choreografie folklorní, dobrá (Jiří Kyselák).

Katarína Jorda Kramolišová má roli Kostelničky vystavěnou výborně – uzpívá všechno a vývoj postavy je naprosto přesvědčivý. Nepotřebuje forzírovat, jde hlavně po výrazu. Při svatbě je to zlomená žena, která už jenom chce Jenůfku doprovodit do reálného klidného života. Odhalení vraždy je čárou přes rozpočet, ale její city jsou svým způsobem čisté. Jenůfka Kostelničku (správně) napřed prudce odstrčí, ale potom přece pochopí, že se pro ni obětovala, a odpouští jí. Nemít však oporu v Lacovi, kdo ví, jak by její život pokračoval, pokračoval-li by vůbec.Tereza Kavecká je kouzelný typ pro Jenůfku – drobná jemná dívenka, která se nechala citem svést. Její hlas je velmi komorní, čistý, ale uzpívá všechno, je dojemná. Laca – Jakub Rousek je zpočátku nemotorný s tím zatraceným „bičištěm“, ale jakmile první jednání pomine, už s postavou naprosto souzní. Je to prostý kluk silně poznamenaný nespravedlností (vlastně šikanou) v jednání s ním. Jenůfku však miluje od dětství a svůj násilný čin považuje za své největší životní selhání. Rousek uzpívá roli v plném rozsahu a je pro ni jako stvořený. Juraj Nociar je o poznání slabším Števou. Předvádí jej v té nejošklivější opilecké podobě – téměř neví, co dělá. Zpívá se střídavým úspěchem.

Inscenace právem zaznamenala v hledišti Národního divadla u obecenstva velký ohlas pro čistotu provedení a pro zjevně plné nasazení všech účinkujících.

Hodnocení autorky recenze: 80 %
***

Pád Antikrista (Moravské divadlo Olomouc) – Národní divadlo, 25. ledna 2015
Moravské divadlo Olomouc přivezlo na festival Opera 2015 svou mimořádně dramaturgicky i umělecky významnou inscenaci – recenzovali jsme ji zde. Bylo zajímavé sledovat, nakolik se inscenace změnila od její olomoucké premiéry. Zklidnila se, usadila se a vypadala na jevišti Národního divadla výborně. Kontrast pseudorenesančního zlatého interiéru s jednoduchou scénou a svícením Tomáše Rusína a v nápaditých kostýmech Zuzany Rusínové vyšel úžasně.Václav Málek jako Regent (Antikrist) podal vyzrálý uvolněný výkon bez sebemenších potíží s výškami a bez herecké křeče, také Jiří Přibyl (Hlídač-Stařec) odvedl svou roli výtečně. Všichni účinkující podali stylový herecko-pohybový výkon, v němž důraz spočívá na geometricky přesných pohybech a mimika je nulová. Místo opavského Michala P. Vojty zpíval a hrál roli Kněze Petr Martínek – vyrovnaně, klidně. Právě tak kvalitní jako na premiéře byl výkon Martina Štolby (Technik) a Milana Vlčka (Umělec). Eurytmie oživila inscenaci pohybově. Výtvarně velmi zdařilé, režijní výklad Jana Antonína Pitínského přehledný, navazující na meziválečnou avantgardu. Téma filozofické s až mystickými prvky předvedeno nápaditě a s patřičným nadhledem. Orchestr pod řízením šéfa opery Miloslava Oswalda podal kvalitní přesvědčivý výkon.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Festival Opera 2015

Arrigo Boito:
Mefistofele
Dirigent: Marco Guidarini (alt. Richard Hein)
Režie: Ivan Krejčí
Scéna: Milan David
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Martin Buchta, Adolf Melichar
Sbormistryně sboru Pueri gaudentes: Zdena Součková
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr Státní opery
Sbor Státní opery
Chlapecký sbor Pueri gaudentes
Premiéra 22. ledna 2015 Státní opera Praha

Mefistofeles – Štefan Kocán
Faust – Daniel Magdal
Marguerite – Christina Vasileva
Marta – Jana Sýkorová
Helena – Eva Urbanová
Nereo / Wagner – Martin Šrejma
Pantalis – Sylva Čmugrová

www.narodni-divadlo.cz
***

Andrew Yin Svoboda:
Martin Středa
Dirigent: Gabriela Tardonová
Režie a prostorová instalace: Rocc
Kostým: Miroslava Matulová
Světlo: Petr Kačírek
Dramaturgie: Pavel Petráněk
Opera Povera z.s.
Komorní orchestr
Premiéra 21. září 2014 JAMU Brno
(psáno z reprízy 23. 1. 2015 La Fabrika Praha)

Martin Středa – Tomáš Krejčí

www.operapovera.eu
***

Leoš Janáček:
Její pastorkyňa
Dirigent: Petr Šumník
Režie: Jana Pletichová Andělová
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Kremena Pešakova
Choreografie: Jiří Kyselák
Orchestr, sbor a balet Slezského divadla
Premiéra 12. října 2014 Slezské divadlo Opava
(psáno z reprízy 24. 1. 2015 Stavovské divadlo Praha)

Jenůfa – Tereza Kavecká
Kostelnička Buryjovka – Katarína Jorda Kramolišová
Laca Klemeň – Jakub Rousek
Števa Burja – Juraj Nociar
Stařenka Buryjovka – Šárka Maršálová
Stárek – Zdeněk Kapl
Jano – Kateřina Juřenová
Barena – Anna Sokolová
Rychtář – Dalibor Hrda
Rychtářka – Olga Procházková
Karolka – Vendula Černá
Pastuchyňa – Zdenka Mervová
Tóma Buryja – Roman Cimbál

www.divadlo-opava.cz
***

Viktor Ullmann:
Pád Antikrista
Hudební nastudování a dirigent: Miloslav Oswald
Režie: Jan Antonín Pitínský
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Pohybová spolupráce – eurytmie: Nataša Kraus
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Rusínová
Orchestr a sbor Moravského divadla
Premiéra 31. října 2014 Moravské divadlo Olomouc
(psáno z reprízy 25. 1. 2015 Národní divadlo)

Regent / Démon Regenta – Václav Málek
Kněz – Petr Martínek
Technik / Strašidlo Technikovo – Martin Štolba
Umělec – Milan Vlček
Hlídač / Stařec – Jiří Přibyl
Knězův nedokonalý anděl – Helena Beránková
Vyvolavač – Ondřej Doležal
Eurytmistka – Nataša Kraus
Dav – Vendula Hlubková, Kateřina Pešková, Petra Savaskan, Radek Leszczynski, Jindřich Suk, Jan Vaculík