Celovečerní opera Viktora Ullmanna Der Sturz des Antichrist (Pád Antikristův) se u nás dosud dočkala pouze koncertantního uvedení roku 2009 v Terezíně. Z uvedení opery v rámci cyklu Český triptych II, chystaném pražským Národním divadlem roku 2009 v koprodukci s Theater Hof sešlo poté, co byli odvoláni ředitel Daniel Dvořák a šéf opery Jiří Nekvasil. Splatit dluh autorovi, jenž polovinu svého tragicky přerušeného života spojil s Prahou a kulturou meziválečného Československa, se teprve letos odhodlalo Moravské divadlo v Olomouci. Premiéra opery se uskuteční jako zahajovací představení Dnů židovské kultury 18. října 2014.
Viktor Ullmann (1898–1944) se narodil 1. ledna 1898 v tehdejším slezsko-rakouském Těšíně, v části města, která dnes leží na území Polska, jako jediné dítě pokřtěných židovských rodičů. Už v těchto faktech spočíval problém příštích lexikografů, pokud měli naplnit obligátní charakteristiku národnosti (původu). Podle místa narození byl Ullman Rakušan, od osmi let žil ve Vídni, kde vystudoval, a Rakušanem zůstal i po pádu monarchie, přestože žil od roku 1919 v Praze, kde se pohyboval v německojazyčném i českém prostředí. S jeho židovstvím ho naplno konfrontoval až nacionální socialismus.
Ullmann patřil k okruhu ovlivněnému Gustavem Mahlerem, svým učitelem Arnoldem Schönbergem i naším Aloisem Hábou. Jeho životní názor a morálku určovalo antroposofické učení Rudolfa Steinera. Profesionální hudební kariéru zahájil jako sbormistr, korepetitor a kapelník Nového německého divadla v Praze, skladatelsky debutoval rovněž v Praze roku 1923. Poté, co šéf opery Nového německého divadla Alexander Zemlinsky Prahu roku 1927 opustil, odešel z této scény i Ullmann a na jednu sezonu se stal šéfem opery v Ústí nad Labem. Se svými nároky na umělce i provoz však na provinční scéně neobstál. Krátce byl kapelníkem v Curychu. Tehdy také poprvé navštívil sídlo Mezinárodní antroposofické společnosti v Dornachu u Basileje a dospěl k rozhodnutí věnovat se plně antroposofickému poslání. Zakoupil knihkupectví s antroposofickou literaturou ve Stuttgartu, brzy se však projevila nejen jeho nepraktičnost a nezkušenost, ale ukázalo se také, že při koupi odchodu byl podveden, a musel ohlásit bankrot. Vrátil se do Prahy, soukromě vyučoval hudbě, spolupracoval s rozhlasem a s hudebními spolky, především se však vrátil ke kompozici.
Zaujetí antroposofií ho přivedlo ke zhudebnění dramatu antroposofického básníka Alberta Steffena Pád Antikristův, díla z roku 1928, které v symbolických obrazech varuje před nebezpečím, jaké pro lidstvo nastane, pokud tři síly – technika, náboženství a umění – budou slepě sloužit diktátorské moci. Ullmann operu dokončil roku 1935, její uvedení však znemožnily právě ty síly, proti nimž byla výpověď opery namířena. Světová premiéra se uskutečnila až roku 1995 v Bielefeldu.
Steffenův text obsahuje přímé či transformované odkazy na duchovní zdroje antroposofického učení, jakými jsou křesťanství, starověká náboženství, antická kultura, historická filozofická učení, Goethovy vědecké spisy a jeho literární dílo, mytologie nejrůznějších národů. Libreto si upravil skladatel sám a zásahy jsou jen nepatrné. Východiskem zhudebnění byl wagnerovský typ hudebního dramatu (s ohledem na námět byl vzorem zejména Parsifal), a pokud jde o vokální techniku, pak z Wagnera vycházející „sprechgesang“. V závěru opery zazní v kombinaci s luteránským chorálem motiv husitské písně Ktož jsú boží bojovníci, který se od chvíle, kdy jej použil Bedřich Smetana v symfonických básních Tábor a Blaník, stal výrazným symbolem. Užití citace z české hudby není u Ullmanna náhoda – v jeho díle nalezneme podobných odkazů více. Husitský chorál použil už předtím v Curychu ve scénické hudbě k dramatu Franze Werfela Říše boží v Čechách a znovu pak ve své Klavírní sonátě č. 7, komponované v Terezíně, kde jej spojil s citací židovské písně Rachel, kryptogramem BACH jako prvku německé hudby a motivem z vídeňské operety Richarda Heubergera Ples v opeře, která byla napsána v roce Ullmannova narození. Kombinace zdánlivě nesouvisejících inspirací odkazovala ke čtyřem zdrojům, které určovaly Ullmannův život a umělecký vývoj – ke kultuře rakouské (vídeňské), české, německé a židovské. Již v opeře Pád Antikristův se také ozve motiv, který se stal leitmotivickým východiskem Ullmannovy poslední opery Císař z Atlantidy: je to sled dvou tritonů (vzestupné a sestupné zvětšené kvarty), motiv Smrti přejatý ze symfonie Asrael Josefa Suka, jehož díla si Ullmann nesmírně cenil.
V září 1942 byl Viktor Ullmann deportován do koncentračního tábora Terezín, kde patřil k nejaktivnějším představitelům tamního kulturního života. Ten se uskutečňoval s benevolentním souhlasem nacistů jako projev jejich zvráceného pokrytectví pod heslem „Vůdce daroval Židům město“. Ullmann komponoval, pořádal přednášky, psal kritiky, organizoval koncerty, spolu s dalšími, jejichž duch se nehodlal nechat zotročit. Opera Der Kaiser von Atlantis (Císař Atlantidy), dnes nejznámější Ullmannovo dílo, už tam provedena být nemohla. V říjnu 1944 byl Ullmann zařazen do transportu do Osvětimi a bezprostředně po příjezdu zavražděn v plynové komoře.
Viktor Ullmann:
Pád Antikrista
Hudební nastudování a dirigent: Miloslav Oswald
Režie: Jan Antonín Pitínský
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Rusínová
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Pohybová spolupráce – eurytmie: Nataša Kraus
Orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc
Premiéra 18. října 2014 Moravské divadlo Olomouc
Der Regent / Der Dämon des Regenten (Regent / Démon Regenta) – Jakub Rousek / Václav Málek
Der Priester (Kněz) – Petr Martínek / Michal Pavel Vojta
Der Techniker / Das Gespenst des Technikers (Technik / Strašidlo Technikovo) – Martin Štolba / Jakub Tolaš
Der Künstler (Umělec) – Milan Vlček / Dušan Růžička
Der Wärter – Greis (Hlídač – Stařec) – Jiří Přibyl / Vladislav Zápražný
Der unvollkommene Engel des Priesters (Knězův nedokonalý anděl) – Lucie Janderková / Helena Beránková
Ausrufer (Vyvolavač) – Ondřej Doležal
Eurytmistka – Nataša Kraus
Dav – Vendula Hlubková / Kateřina Pešková / Petra Savaskan / Radek Leszczynski / Jindřich Suk / Jan Vaculík
Foto archiv
