Operní panorama Heleny Havlíkové (213)

  1. 1
  2. 2

Týden od 13. do 19. dubna 2015
* Ullmann – svědek a oběť apokalypsy
* Inspirace na dny příští
***

Ullmann – svědek a oběť apokalypsy
Inscenace opery Viktora Ullmanna (1898–1944) Pád Antikrista, s níž se Moravské divadlo Olomouc úspěšně zúčastnilo festivalu Opera 2015, přitáhla opět pozornost k tomuto skladateli, dirigentovi a klavíristovi židovského původu, který mimo jiné působil v Praze v Novém německém divadle a zahynul v plynové komoře v Osvětimi (viz Operní panorama – recenze z premiéry zde a z festivalového představení zde).

Další, komplexnější pohled na Ullmanna nyní v Praze nabízí výstava, která se koná od 9. dubna do 31. května v Clam-Gallasově paláci a vedle Hlavního města Prahy se na ní podílejí také rakouská spolková země Korutany, Rakouské kulturní fórum v Praze a Fond budoucnosti Rakouské republiky.Výstava s cílem zkoumat a přiblížit téma umění a umělců ve vztahu k válce i moci a násilí obecně se zaměřuje na dosud málo známé Ullmannovo působení za první světové války. Ullmann v letech 1916–1918 dobrovolně nastoupil do aktivní vojenské služby c. a k. armády rakousko-uherské monarchie. Působil v ní jako takzvaný pozorovatel dělostřelecké baterie. Úkolem takového pozorovatele bylo zprostředkovat komunikaci s velitelstvím baterie. Ullmann se tak zúčastnil bojů v údolí řeky Soči v dnešním Slovinsku a byl svědkem útoku za použití bojového plynu, aby pak sám tímto způsobem zahynul ve válce následující. Odtud název výstavy – Svědek a oběť apokalypsy 1914–1944, která vystihuje paradoxy osudů a myšlenkových cest i zvratů generace umělců zasažené dvěma světovými válkami.

Doprovodným programem k výstavě byl i třídenní festival, na kterém ve dvou různých provedeních zazněla Ullmannova nejznámější díla – opera Císař Atlantidy a jeho melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. V této kombinaci je například scénicky uvádělo v roce 1995 v komorním prostoru Kolowrat Národní divadlo. Melodram má také ve svém repertoáru například Soňa Červená. A Císaře Atlantidy zařadila nebo zařadí do svého repertoáru v průběhu tříletého období divadla v Berlíně, Lyonu, Krakově, Remeši, Paříži, Chicagu, Dijonu, Innsbrucku nebo Madridu.

Právě v případě těchto dvou kompozic se válečné zkušenosti, kterými skladatel prošel jako teprve osmnáctiletý, staly inspiračním zdrojem pro jeho tvorbu, která vznikala v terezínském ghettu, kam byl v roce 1942 deportován. Obě díla spojuje téma války. Slavná baladická rapsodie „básníka smrti“ v šestadvaceti miniaturách zachycuje v sugestivní škále hudebního výrazu obrazy mladého šlechtice, který zahyne ve válce proti Turkům hrdinskou smrtí jako praporečník. A v opeře Císař Atlantidy Smrt odmítne sloužit despotickému Císaři, který rozpoutá válku všech proti všem. Uprostřed válečného běsnění tak nikdo nemůže zemřít. Teprve když Císař slíbí, že on sám se podrobí Smrti, začne Smrt znovu plnit svoji službu.

Režisérem všech tří večerů byl rakouský režisér Herbert Gantschacher. Se svým hudebním a divadelním souborem Arbos se tvorbě Viktora Ullmanna věnuje dlouhodobě, ostatně je také autorem výstavy. Když v roce 1993 umístil své nastudování Císaře Atlantidy – s operními zpěváky – do prostoru monumentální hrobky Národního památníku na Vítkově, byla to u nás událost sezony. A stejnou inscenaci pak Gantschacher uvedl v dalším místě, které dodalo provedení obrovskou sílu – v prostoru terezínských kasáren, tedy tam, kde opera vznikla a kde se připravovalo její provedení, které ovšem tehdejší nacistické vedení tábora interpretovalo jako satiru na Hitlera a inscenaci zakázalo.

Nahrávka z Gantschacherova terezínského představení se stala hudebním podkladem pro neobvyklou filmovou i loutkovou verzi Císaře Atlantidy, které byly uvedeny na festivalu k výstavě. V případě filmové verze šlo o zvláštní koláž – kombinovala celou zhruba padesátiminutovou operu s kresleným filmem a s dokumenty z první světové války, které jsou představeny na výstavě, s fotografiemi, rukopisy, obrazy, propagačními tiskovinami. V loutkové verzi dva herci po dlouhé přípravě hracího prostoru s konstrukcí ve tvaru krychle odehráli opět celou operu s hadrovými asi půlmetrovými loutkami. Obě neotřelé alternativy uvedení Císaře Atlantidy však trpěly zdlouhavým temporytmem, jako by Gantschacher propadl Ullmannovi tak, že ztratil pojem o čase. A vzhledem ke špatné kvalitě použité, jakkoli autentické nahrávky, produkci nepřispívala ani neuspokojivá srozumitelnost textu, který byl pro ty, kteří nevládnou němčinou, bez českého překladu. A především jedna z hlavních předností předchozích Ganstchacherových produkcí, totiž příhodná volba prostoru, který inscenace podstatně dotvářel, v případě mramorového sálu Clam-Gallasova paláce nefungovala vůbec. Sál ve stylu druhého rokoka se svou zdobností „tloukl“ s uváděnými díly a nedal se chápat ani jako účinný kontrast. Nejsilnějším festivalovým zážitkem tak nakonec bylo uvedení rilkovského melodramu spolu se třemi Ullmannovými písněmi na texty Friedricha Hölderlina a písní Wendla im Garten (Wendla v zahradě) zejména díky Rupertu Bergmannovi, který svým sonorním basbarytonem zvládl nejen písně, ale nesmírně sugestivně i recitaci textu v souznění s vynikajícím klavíristou Christophem Traxlerem. Ve scénickém řešení Ganstchacher uplatnil výsledek své další aktivity, divadelní práci s neslyšícím hercem. Werner Mössler propojoval herecký projev se stylizací znakové řeči. Jenže jeho akce včetně dlouhého „němého“ oblékání a svlékání sólisty i klavíristy do vojenského mundúru však spíše odváděla pozornost od samotného melodramu a rozbíjela stavbu díla se střídáním lyrických a vyhroceně dramatických ploch. Publikum, které stabilně tvořilo asi třicet nadšenců, se ke všem večerům chovalo velmi vstřícně. Největším přínosem tohoto „pozorování Ullmanna“ je ovšem reprezentativní katalog výstavy, který zasazuje jeho život do kontextu první a druhé světové války. Katalog svou kvalitou převýšil vlastní produkce.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář