Předčasné odchody

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (20) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tentokrát o skladatelích, jejichž život se uzavřel příliš brzy, zejména o Jaroslavu Ježkovi.
Jaroslav Ježek (foto archiv)

Jean Sibelius se dožil dvaadevadesáti. Po roce 1929 přitom nic většího nepublikoval, to znamená, že tři desetiletí v podstatě už nekomponoval. Podobný případ je Gioachino Rossini – jeho Vilém Tell se hrál jako novinka v roce 1829 a skladatel žil pak ještě skoro čtyři desetiletí, během nichž už nenapsal žádnou operu.

Pravda, do Rossiniho soupisu skladeb přibylo v té době ještě pár duchovních skladeb, ale drtivou převahou věnoval čas společenskému životu, jídlu a podobně. Sibelius po sedmi symfoniích zkoušel komponovat další, pracoval na ní přes deset let, ale nikdy ji nedokončil – a ulevilo se mu, až když skici spálil ve svém zeleném krbu.

Leoš Janáček žil do čtyřiasedmdesáti a mohl žít ještě déle, kdyby se o prázdninách roku 1928 nenachladil a nedostal zápal plic. Podstatnou část svých děl napsal až po padesátce a naprostou většinu těch nejlepších až kolem sedmdesátky. Když se jeho tvorba uzavřela, byl široko daleko nejoriginálnějším skladatelem – a zůstal jím vlastně natrvalo.

Existují však autoři, jimž osud vyměřil podstatně kratší životní dráhu. Giovanni Battista Pergolesi, de facto tvůrce žánru opera buffa a autor nádherné Stabat mater – komponované na samém sklonku umělecké dráhy, v nemoci, v ústraní františkánského kláštera v Puzzuoli u Neapole – zemřel v šestadvaceti. Wolfgang Amadeus Mozart odešel v pětatřiceti, katalog jeho skladeb přesto obsahuje přes šest set položek. Jan Václav Hugo Voříšek, narozený ve Vamberku v roce Mozartova úmrtí, vystudoval práva a dosáhl během několika let ve Vídni uznání jako skladatel, dvorní varhaník, dirigent Spolku přátel hudby a učitel hudby, ale onemocněl tuberkulózou a jeho život se uzavřel ve čtyřiatřiceti letech. Znal se i se Schubertem, autorem mimo jiné šesti set písní, který zemřel jedenatřicetiletý. Schubert opustil svět rok po Beethovenovi a tři roky po Voříškovi.

Život Carla Marii von Webera se uzavřel v nedožitých čtyřiceti letech. Jeho díla se hrála už v jeho dětských letech, získal uznání jako koncertní klavírista, v sedmnácti byl jmenován dvorním kapelníkem města Vratislavi, o deset let později ředitelem opery v Praze a pak v Drážďanech. Čarostřelcem položil v roce 1820 základ německé romantické opeře. Zesnul v Londýně těsně po premiéře své opery Euryantha.

Zázračným dítětem, stejně jako Mozart, byl Felix Mendelssohn-Bartholdy. Smyčcový oktet napsal v šestnácti, předehru k Shakespearově hře Sen noci svatojánské o rok později. Ve dvaceti dirigoval v Berlíně Matoušovy pašije a jednou provždy tak vrátil světu Bacha. Zemřel v roce 1847, bylo mu osmatřicet.

O úmrtí devětatřicetiletého Fryderyka Chopina v exilu v Paříži, dva roky po Mendelssohnovi, se říká všelicos. Vedle různých nemocí vidí někteří Poláci jako důvod dokonce jeho stesk po vlasti. Polsko bylo tehdy v ruském područí. Příčina smrti by se možná dala zjistit z tkáně Chopinova srdce. Je uloženo téměř jako relikvie v jednom varšavském kostele, ale jeho další exhumace a kontrola je naplánována až na rok 2064.

A Georges Bizet? Odešel několik měsíců před sedmatřicátými narozeninami, aniž by se po neúspěchu Carmen dočkal jejího pozdějšího průlomu do světového repertoáru.

V hudbě komponované v českých zemích je tvůrců, jejichž odkaz zůstal torzem, také několik. Nadějná skladatelka a dirigentka Vítězslava Kaprálová se dožila pouhých pětadvaceti; zemřela v roce 1940, jen pár měsíců po svatbě s Jiřím Muchou, a to po evakuaci z Paříže, v Montpellier na jihu Francie. Gideon Klein, Viktor Ullmann a Pavel Haas se stali oběťmi nacistického vyhlazování Židů. Ullmannovi bylo šestačtyřicet, Haasovi pětačtyřicet a Kleinovi pouhých pětadvacet. A komunista Radim Drejsl, skladatel, klavírista a dirigent, zemřel za nejasných okolností krátce před svými třicátými narozeninami po návratu ze studijního zájezdu se Svazem československých skladatelů do Moskvy a Leningradu. Přátelé a rodina byli přesvědčeni, že nešlo o sebevraždu, ale o vraždu zinscenovanou agenty sovětské KGB.

Kdo mi však dnes leží na srdci nejvíc, je Jaroslav Ježek.

Jaroslav Ježek (foto archiv)

Výročním dnem jeho úmrtí je první leden, letos už to bylo šestasedmdesát let. Zemřel v New Yorku. S Voskovcem a Werichem se v roce 1939 odjezdem za hranice včas zachránili před likvidací, která je s určitostí čekala, jak sami tušili, po očekávaném vpádu Hitlera do zbytku Československa. Hry Osvobozeného divadla byly ve třicátých letech nezakrytě protinacistické, však také vyprovokovaly nejeden protest a nakonec zákaz činnosti.

Ježek byl téměř slepý, ale nebylo mu to v hudbě překážkou. Už na konzervatoři udivoval rozhledem po nejsoučasnější hudební tvorbě a improvizačními schopnostmi u klavíru a brzy pak exceloval i svou invencí na poli žánru inspirovaného americkým jazzem. Ale byl mužem dvou tváří – vedle tvorby pro Osvobozené divadlo byl stejně dobrý a zajímavý v klasické koncertní hudbě, avantgardní, moderně konstruktivistické, v některých případech navíc stavící mosty mezi symfonismem a jazzem. Tak jako u všech dosud jmenovaných tvůrců, zůstává i u něj otázkou, co by bylo, kdyby… Jak by se skladatelsky vyvíjel po válce? Ať už by zůstal v Americe, nebo se vrátil, jako Jan Werich… Psal by populární hudbu, nebo jen hudbu vážnou? A zkomponoval by třeba operu?

Ježek se narodil v Praze ve stejný den, měsíc a rok jako v Petrohradu Dmitrij Šostakovič – 25. září 1906. Když se jeho život uzavřel, bylo mu pětatřicet a několik měsíců.

Hrob rodiny Ježkovy na Olšanském hřbitově v Praze (urna Jaroslava Ježka zcela nahoře)(zdroj commons.wikimedia.org / Lasy)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na