Improvizace ve Studiu ALTA

Rozběhl se nám leden a po klidovém období Vánoc a novoročních oslav a dovolených se i na tanečním poli začínají rodit první události a projekty. Na nové premiéry si teď nějakou dobu počkáme, ale to neznamená, že se nic neděje, právě naopak. Ve Studiu ALTA patřil k prvním představením ve znamení pohybu improvizační večer „Po pás #3“, který se uskutečnil 10. ledna. Jde o třetí část série improvizačních večerů, které organizuje CreWcollective (v podstatě produkční a organizační skupina, toto sdružení má těžko definovatelný status) s různými hudebníky a performery. Při výběru hostů, kteří mají vytvořit společný večer, je podstatné, aby spolu už nejméně rok nespolupracovali, a večer měl tedy v sobě příslušnou dávku nepředvídatelnosti.
Po pás #3 – 1. část – Studio ALTA Praha 10. 1. 2018 (zdroj Studio ALTA / foto Helena Fikerová)

První letošní improvizační večer dostaly na starost dva týmy dočasně spojených umělců. V první části zvukový designér a hudebník Stanislav Abrahám, light designér Štěpán Hejzlar, herečka a performerka Sára Arnstein, která se věnuje dlouhodobě pohybovému divadlu, herec a improvizátor Ladislav Karda a performerka Kateřina Szymanski. Představení začalo čistě vizuálním obrazem, kdy se přes diváky převalil vodopád umělého kouře nasvícený kontra světlem jako jakási hvězdná mlhovina.

Performeři své vystoupení postavili na úzké spolupráci a reakci. Míru připravenosti nebo dohody můžeme jen hádat, zdá se, že byla určena základní rekvizita, motocyklistická helma. Ale pomyslné vůdcovství ve skupině si performeři předávali situačně a vzniklo mnoho okamžiků, které byly překvapivé pro každého z nich. Nejsilnější osobností se ukazuje Kateřina Szymanski, která ze všech nejvíce udržovala kontakt se Stanislavem Abrahámem, kouzlícím konkrétní hudbu ze zvuků přenášených z obyčejných předmětů do transformované zvukové krajiny. Kateřina Szymanski si vychutnala několik výstupů, kdy na sebe strhla pozornost jako sólistka plně ponořená do pohybů a kontrakcí vlastního těla, ať už ji situace inspirovala k projevu abstraktnímu, nebo k nápodobě, kterou rozehrávali i ostatní.

Ve vystoupení byla zřejmá snaha rozvíjet vztahy i mikropříběhy, které z nich mohou vyrůst. Rekvizita je v tu chvíli zásadní pomůckou, zde se předmět změnil ve dveře do paralelního světa. Interpreti diváky přesvědčili o tom, že se nacházejí i v určitém definovatelném prostoru, jako kdyby byli vesmírnými průzkumníky a objevovali svět. Ladislav Karda v závěru představení rozvinul novou linii jejich „příběhu“, když zapojil do hry další rekvizitu ze zákulisí, a než performeři vyzkoumali její možnosti, vystoupení se protáhlo až na dvojnásobek plánované délky, čehož si ale nikdo z diváků nevšiml. Pohotová práce se světlem Štěpána Hejzlara pak dotvářela iluzi kompozice a zřejmě to byl právě on, kdo také rozhodl o konci představení.

Po technické přestávce se na scénu vrátil hudebník Stanislav Abrahám, který se ale do druhé části zapojil víc i jako performer, i když možná neplánovaně. Hlavním protihráčem i spoluhráčem mu byl slovenský tanečník Martin Kilvády, který si s publikem spíš cíleně hrál. V jeho vystoupení totiž nebylo jasné, kam až improvizace sahá, tedy kromě interakcí se Standou Abrahámem, která vycházela jednoznačně z impulzů na místě. Jeho monolog a vtipná taneční rozcvička na koženém fotelu se zdály být připravené. Byl to samozřejmě spíš taneční in-joke, který měl připomenout mnohost způsobů, jakými tanečníci připravují svoje tělo na výkon a někdy si je mimoděk nosí i do „civilního“ života.

Vystoupení Martina Kilvádyho bylo tedy více taneční, bylo by také škoda, kdyby jeho pavoučí mrštnost nebyla využita. Stanislav Abrahám se mu stával partnerem provokatérem, a vystoupení tak udržoval i v přiměřeném napětí. Martin Kilvády vládne humorem slovním i pohybovým, ale přece jen by bez dalšího performera na scéně bylo jasné, že jde do improvizace opravdu od nuly a bez jakéhokoli záměru, a to je na půlhodinové vystoupení risk, i když si je sám odměřil na vlastních stopkách v mobilním telefonu. Zvlášť když od počátku zapojil i slovo a vedl improvizaci spíš divadelně než čistě tanečně, kdy by bylo možné navázat prakticky neomezený dialog s hudbou. A Stanislav Abrahám se projevoval více jako performer než hudebník, zvuková krajina se většinou utvářela jako doplňující nebo vedlejší efekt toho, co se na scéně děje, tedy jako důsledek, ne paralelní doprovod. Vystoupení doplňoval ještě Igor Teichman projekcí, která byla zpočátku jen doplňkem, generovanými tvary z počítačové obrazovky, ale později na zadní stěnu přenášel obraz performerů a touto cestou s nimi interagoval. V rámci koncepce večerů Po pás se vždy se zapojením světelného designéra jako vizuálního umělce počítá.

Je v každém případě poučné sledovat různé přístupy performerů k práci, rozdílnou míru interakce či vůbec ochoty nebo neochoty na partnera reagovat a navazovat na jím nabídnutý impulz. A série Po pás v ALTĚ pokračuje dál, takže se ještě dočkáme dalších vystoupení.

 

Po pás #3
Kurátor: Jan Bárta
1. část
Hudba-zvukový design: Stanislav Abrahám
Světlo: Štěpán Hejzlar
Performing – Sára Arnstein, Kateřina Szymanski, Ladislav Karda
2. část
Hudba-zvukový design: Stanislav Abrahám
Real-time visuals: Igor Teichman
Tanec – Martin Kilvády
10. ledna 2018 Studio ALTA Praha

www.altart.cz

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář