Improvizace ve Studiu ALTA

Rozběhl se nám leden a po klidovém období Vánoc a novoročních oslav a dovolených se i na tanečním poli začínají rodit první události a projekty. Na nové premiéry si teď nějakou dobu počkáme, ale to neznamená, že se nic neděje, právě naopak. Ve Studiu ALTA patřil k prvním představením ve znamení pohybu improvizační večer „Po pás #3“, který se uskutečnil 10. ledna. Jde o třetí část série improvizačních večerů, které organizuje CreWcollective (v podstatě produkční a organizační skupina, toto sdružení má těžko definovatelný status) s různými hudebníky a performery. Při výběru hostů, kteří mají vytvořit společný večer, je podstatné, aby spolu už nejméně rok nespolupracovali, a večer měl tedy v sobě příslušnou dávku nepředvídatelnosti.
Po pás #3 – 1. část – Studio ALTA Praha 10. 1. 2018 (zdroj Studio ALTA / foto Helena Fikerová)

První letošní improvizační večer dostaly na starost dva týmy dočasně spojených umělců. V první části zvukový designér a hudebník Stanislav Abrahám, light designér Štěpán Hejzlar, herečka a performerka Sára Arnstein, která se věnuje dlouhodobě pohybovému divadlu, herec a improvizátor Ladislav Karda a performerka Kateřina Szymanski. Představení začalo čistě vizuálním obrazem, kdy se přes diváky převalil vodopád umělého kouře nasvícený kontra světlem jako jakási hvězdná mlhovina.

Performeři své vystoupení postavili na úzké spolupráci a reakci. Míru připravenosti nebo dohody můžeme jen hádat, zdá se, že byla určena základní rekvizita, motocyklistická helma. Ale pomyslné vůdcovství ve skupině si performeři předávali situačně a vzniklo mnoho okamžiků, které byly překvapivé pro každého z nich. Nejsilnější osobností se ukazuje Kateřina Szymanski, která ze všech nejvíce udržovala kontakt se Stanislavem Abrahámem, kouzlícím konkrétní hudbu ze zvuků přenášených z obyčejných předmětů do transformované zvukové krajiny. Kateřina Szymanski si vychutnala několik výstupů, kdy na sebe strhla pozornost jako sólistka plně ponořená do pohybů a kontrakcí vlastního těla, ať už ji situace inspirovala k projevu abstraktnímu, nebo k nápodobě, kterou rozehrávali i ostatní.

Ve vystoupení byla zřejmá snaha rozvíjet vztahy i mikropříběhy, které z nich mohou vyrůst. Rekvizita je v tu chvíli zásadní pomůckou, zde se předmět změnil ve dveře do paralelního světa. Interpreti diváky přesvědčili o tom, že se nacházejí i v určitém definovatelném prostoru, jako kdyby byli vesmírnými průzkumníky a objevovali svět. Ladislav Karda v závěru představení rozvinul novou linii jejich „příběhu“, když zapojil do hry další rekvizitu ze zákulisí, a než performeři vyzkoumali její možnosti, vystoupení se protáhlo až na dvojnásobek plánované délky, čehož si ale nikdo z diváků nevšiml. Pohotová práce se světlem Štěpána Hejzlara pak dotvářela iluzi kompozice a zřejmě to byl právě on, kdo také rozhodl o konci představení.

Po technické přestávce se na scénu vrátil hudebník Stanislav Abrahám, který se ale do druhé části zapojil víc i jako performer, i když možná neplánovaně. Hlavním protihráčem i spoluhráčem mu byl slovenský tanečník Martin Kilvády, který si s publikem spíš cíleně hrál. V jeho vystoupení totiž nebylo jasné, kam až improvizace sahá, tedy kromě interakcí se Standou Abrahámem, která vycházela jednoznačně z impulzů na místě. Jeho monolog a vtipná taneční rozcvička na koženém fotelu se zdály být připravené. Byl to samozřejmě spíš taneční in-joke, který měl připomenout mnohost způsobů, jakými tanečníci připravují svoje tělo na výkon a někdy si je mimoděk nosí i do „civilního“ života.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat