Dvacet let nového cirkusu na Letné: Rozhovor s Jiřím Turkem a Ivanou Pěknou Vrbíkovou

Na úvod se nabízí zeptat se na zážitky ze zahájení festivalu v roce 2004, který založil tradici Letní Letné…
Jiří Turek: Byl to první ročník, rok hodně velkých zkušeností. Daniel Gulko tehdy koupil 30metrové šapitó, založil svůj nový soubor Cahin Caha a vymyslel si projekt Grimm Grimm. A pak to jeho sbalené šapitó sjelo sem do dolní části ďolíku. Byla to s nadsázkou velká legrace, protože jsme nevěděli, jak se sem kamion přes asfalt dostane. Naštěstí bylo ale sucho a hodně udusaná zem, a protože to byli odvážní kamioňáci, tak se spustili z kopečka. Zpátky nahoru jsme je ale vytahovali. Já tehdy žil v domnění, že na stavbu tak velkého šapitó potřebuji deset pomocníků. Tak si říkám: to je bezva brigáda pro študáky, vydělají si. Měli přijít v osm ráno. Dorazili dva. V deset přišli další čtyři. Dva nedorazili vůbec. A dva dorazili po obědě, ale evidentně šli odněkud. Z těch, kteří tady byli, byli tak dva schopní vůbec unést desetikilové kladivo a zatloukat stanové kolíky. Zatlouct první dva jim trvalo tři čtvrtě hodiny! Celkem to bylo asi 70 kolíků o délce 120 cm. Když je viděl ten obrovský Francouz, co s tím přijel, nevydržel to, vzal si ty dvě palice – do každé ruky jednu a hlesl: drž mi to. A sám všech 70 zatloukl. Tím jsem pochopil, že je potřeba najmout lidi, kteří něco umějí a přemýšlejí, že nejde stát za nimi a vše jim říkat. Představa, že bychom tady měli takové pracovní party, tak bychom museli začít stavět už v dubnu. Obecně ale sehnat zkušené a pracovité kluky, kteří umí zvládnout práci rychle a dobře, je nadmíru náročné. A to platí od začátku doteď.

A jak diváci přijali šapitó a samotné představení?
Jiří Turek: Tenkrát to první představení bylo krásný. Vlastně všechno: červené čtyřsloupové šapitó mělo dřevěnou podlahu. Visely tam tylové šály kolem dokola manéže. Za tím tylem byly sedačky. A přicházeli diváci, ale nejprve si nesedali, to až později, a dokonce se během představení strany vyměnily.

Obdobu tohoto představení mohli pak zažít i kolínští v rámci Mimoriálu…
Na Letné jsme tehdy končili v neděli a ve čtvrtek se už hrálo v Kolíně. Tři dny adaptovali umělci s Danielem Gulkem představení na site-specific performanci. Zhruba pět set diváků tehdy putovalo podle svíček tmou, z níž se třeba rozsvítila nějaká žárovička a v koruně stromu tam visela v kokonu holka s violoncellem jak embryo a pod ní tančila druhá. Pak první číslo zhaslo a dál se rozsvítila jiná bludička. Ze tmy se například vynořil obraz koupající se artistky ve vaně v černém peří. Bylo to takové snové. Nic takového co do vizuálu a kvality cirkusových akcí tady předtím nikdo nedělal. Hodně silný zážitek to byl.

Ivano, jak si vy vybavujete začátky s vaším vstupem na Letní Letnou s jejím sedmým ročníkem?
Ivana Pěkná Vrbíková: Tehdy v roce 2010 se opět vrátil Daniel Gulko se souborem Cahin Caha s představením REV. A to bylo představení, které mě uchvátilo. Pro následující ročník jsme přivezli Cirkus Cirkör a Compagnie XY. Díky předchozím letům a zahraničním hvězdám jako by se festival víc vyhoupl do širšího povědomí. Postupně jsme si mohli dovolovat přivážet větší a větší soubory, protože jsme věděli, že diváci jsou na to již připraveni. Postupně jsme si diváka „namlsali“ lepšími a lepšími zážitky a vždycky si říkáme, čím ještě můžeme překonat to nepřekonatelné. Ale zatím se vždycky daří udělat ten festival tak, že diváci jsou spokojení.

Co bylo na začátku těžší, než je teď?
Ivana Pěkná Vrbíková: Patrně rozpoznávat, co je vhodné přivézt, jak se zavděčit divákům a ještě to ekonomicky utáhnout. Šlo se kousek po kousku, s každým rokem to bylo lepší a postupně jsme například hodně rozšiřovali aktivity pro rodiny s dětmi, aby se jim tady líbilo. A teď jsme takovým největším festivalem pro nový cirkus u nás, ale taky jedním z největších rodinných festivalů. Jsme takový celodenní piknik! Myslím, že jsme prošli hodně náročnými zkouškami, ale že se nám to povedlo.

Jiří Turek: Až postupně se třeba dařily realizovat koprodukce, a všechny byly krásné.

Jak se za tu dobu proměnila dramaturgie české scény?
Jiří Turek: Hodně, když uvážíme, že tady byli a pořád ještě většinově jsou samouci.

Ivana Pěkná Vrbíková: Všeobecně česká tvorba se vypracovala a už je na úrovni. V zahraničí vidíme i čtyři představení za den a třeba ani jedno dobré a cítíme, že naši by určitě obstáli lépe.

Jaké milníky jste během vašeho působení na Letné zažili? Které body považujete za zlomové?
Ivana Pěkná Vrbíková: Myslím si, že jedním ze zlomových bodů byl právě přechod z šestého do sedmého a pak do osmého ročníku, když jsme přivezli větší hvězdy trošičku komerčnějšího formátu. A diváci přišli! A pak zmiňované koprodukce. To bylo lákavé a díky úspěchu s Cirkus Cirkör jsme se do toho pustili a propojili Švédy s Cirkem La Putyka a s Cahin Caha Daniela Gulka. A pak třeba koprodukcí s La Compagnie du Poivre Rose se mi splnil jeden dávný sen. V Le Poivre Rose vystupovala Iva Bittová, moje modla od dob, když jsem byla holka. A za další milník považuji zahájení roku 2019, kdy jsme si dali snad největší výzvu po technické, produkční i finanční stránce, a to přivézt provazochodkyni. Když jsme o tom točili dokument, tak jsem se tím na krátko vlastně vrátila k filmové tvorbě, u které jsem začínala. Pak bylo samozřejmě těžké překonat Covid, který se nám ale podařilo zvládnout se ctí a s velmi dojemnou Letní Letnou Light. I když jsme tu byli jen osm dní, tak to bylo nejkrásnějších osm dní. Tehdy asi nejdojemnější bylo, kdy tady trénovali Loosers Cirque Company a Cirk La Putyka dohromady a vzniklo představení Be Together. Člověk se až sebedojímá, když to říká. A myslím si, že dalším milníkem je to, co se nám povedlo teď na zahájení 20. ročníku – Pocta novému cirkusu, show Aquanauts. Přišlo na 20 000 lidí a byla to nádherná oslava narozenin.

A jaký pomyslný práh si zpětně vybaví Jiří?
Jiří Turek: První divácký zlom opravdu nastal, když poprvé přijel Cirkus Cirkör a přivezl Wear it like a crown. Veřejnost konečně šířeji objevila žánr. Předtím tady byl např. Johann Le Guillerm, Daniel Gulko, ale přeci jen jsou více známí mezi znalci. A najednou přijeli Švédové. Což byl trochu kabaret, cirkoshow. Bylo to neuvěřitelně barevné, sled čísel jako žonglování pingpongovými míčky a s motorovými pilami, házení noži a ještě tam byla točna, která se celá otáčela a silná hudba. Prostě zjevení. A od té chvíle začala návštěvnost prudce stoupat.

Vraťme se k přechodu Tatiany-Mosio Bongongy přes Vltavu. To byl doslova „husarský kousek“, který Letní Letnou bez přehánění vyšvihl mezi světové festivaly…
Jiří Turek: Ano, tehdy to ale vypadalo, že máme největší byrokratický festival na světě. Tolik razítek a žádostí jsem ještě nikdy nezažil. A že tu kulturu už dělám opravdu dlouho. Byl by z toho také pěkný krátký film á la Ostře sledované vlaky. Tři měsíce jsme zjišťovali, jestli tam vlastně můžeme dojet jeřábem. Že ho tam můžeme postavit. Co musí mít, aby se na nábřeží nezbortil. Pak, jak vypneme troleje, jak dopravně omezíme dva mosty včetně lodní dopravy. Aby nikdo prostě nespadl na parník… razítka, tramvaje, policie, zábory, několikatunová závaží na obou stranách, protože jsme dělali lanové mosty přes řeku přestřelováním lan, a to i přes troleje. Každopádně jsme pak od sběru razítek měli pouze měsíc vše komunikovat, že do toho jdeme. Myslím, že to bylo 7. července, když jsme oznamovali, že v srpnu bude v rámci Letní Letné Tatiana překonávat lano o délce 350 m ve výšce bez jištění. Takže to bylo naše snad největší dobrodružství.

A generálka pak napětí ještě více umocnila…
Ivana Pěkná Vrbíková: Nikdo z nás takovouto stavbu dosud nedělal a ani Tatiana s takovou trasou neměla zkušenost. Takže my jsme vlastně do poslední chvíle nevěděli, jestli to bude opravdu fungovat. A když jsme měli generálku, tak Taťána vyšla na lano, ale… Měli jsme předem domluvené znamení, kdyby náhodou chtěla dolů a přechod ukončit, že složí ruce na hrudi do kříže. Při generálce to udělala po 20 minutách a ještě nestála pořádně ani nad vodou. Dál nechtěla pokračovat a my jsme se vylekali, že se prostě taková věc může stát.

Jiří Turek: Hlavně hodně foukal vítr. Poryvy jsou nebezpečný tím, že byla bez jištění. A kdyby se měla jistit, tak právě kvůli lanovým mostům by musela každých 10 m pokleknout a překlapnout se. To by snad bylo ještě nebezpečnější, nejjistější pro ni bylo jít rovně bez jištění.

Přechod se ale zdařil a Letní Letná se zapsala do nejširšího povědomí…
Jiří Turek: Ale do poslední chvíle jsme vůbec nevěděli, jestli to vůbec bude. Ne, že bychom se báli, že to technicky nepůjde zvládnout, to všechno bylo skvěle promyšlený. Ale počasí! Najednou foukalo, sem tam bouřka, pořád se to měnilo, ještě půl hodiny před začátkem premiéry to vypadalo, že to zrušíme. Říkal jsem Tatianě, že bezpečnost je na prvním místě. A pak zázrak jako z blbého filmu, najednou se roztrhla obloha, úplně zlatý opar, duha se dokonce objevila a ani lísteček se nehnul, totální bezvětří. Tatiana s úsměvem vyjela jeřábem nahoru a nám se ulevilo. A když pak došla nahoru, tak to byly doslova rány ze šutrů, co nám padaly ze srdce. To bylo pro všechny strašně dojemné, hodně úsilí nás to stálo. A jsem skutečně rád, že se to povedlo.

Poslední roky se hodně mluví o udržitelnosti a ekologii. Jak je to tady?
Jiří Turek: Nám sice říkají, že jsme dlouhý festival, ale ani tak nám tady za ty tři týdny rajčata nevyrostou. Takže my tady nic pěstovat nemůžeme. Ale možná, že kdybychom začali ve spolupráci s městskou zelení už z jara a vytvořili místa, kde budeme mít kapustičku a další zeleninové záhony, že bychom pak tady z toho mohli vařit. Možná to není špatná myšlenka. Chytat dešťovou vodu… Ale teď navážno – my jsme byli jedni z prvních, kteří zavedli vratné kelímky. Máme dobře tříděný odpad, elektrokola, i auta a tříkolky máme na elektriku. Solární energie by to ale bohužel všechno neutáhla.

Ivana Pěkná Vrbíková: Ve všem hledáme způsob recyklace, využitelnosti a hlavně, abychom co nejméně zatěžovali park a okolí. Nejedeme z generátorů, jsme přímo napojení na elektřinu. Totéž platí o vodě. Myslím, že už jsme za ty roky našli zelený způsob fungování, a to tu celá komunita v podstatě celé tři týdny spolu žije.

Na co jste hrdí s Letní Letnou?
Jiří Turek: Festival vznikl v roce 2004 s jedním šapitó. Chtěli jsme, aby se ten žánr tady uchytil a aby se rozvíjel, aby začali chodit lidi a aby se rozrostla komunita. A když se ohlídneme, tak se všechno podařilo. Vlastně za strašně krátkou dobu. V Praze vznikl Cirqueon, Cirk La Putyka, Losers Cirque Company… Byli jsme velkou inspirací a podnětem. Šlo to všechno rychle, a nejenom v Praze. My jsme se stali jakýmsi bodem, ke kterému se mohli cirkusáci a vůbec všichni upnout, získat zkušenosti, vidět nové věci, které nebyly dosud úplně dostupné. V roce 2004 a kolem těch let nebylo snadné, aby všichni jezdili po festivalech a sledovali, co se kde děje. A díky tomu, že diváci chodí, daří se zvát kvalitní věci. A hlavně je skvělý, že to strašně moc baví děti a v tom já vidím budoucnost. Ty děti si tady chvíli zažonglují, nebo jsou tady v našich letňácích, vidí nějaké představení, a když jsi dítě a něco z toho ti utkví, pak se k tomu časem vrátíš. Za pár let tady ty děti, co se tu učily žonglovat, budou třeba vystupovat v šapitó.

Ivana Pěkná Vrbíková: Naplňuje mě, že to pořád děláme jako rodina a srdcem. Že tady spolu snídáme, pak se rozutečeme za povinnostmi a běháme až do večera. Můžeme být hrdí, že se tady vytvořila parta, spojení lidí, kteří to dělají srdcem a že jsou z toho všichni nadšení. Umělci si toho taky nesmírně váží. I ve světě jsme se stali známí jako festival, na který každý chce jít. Což je krásný, protože jsme překročili určitou hranici. Není to jen o motivaci a učení dětí, ale i o tom naučit lidi nesedět doma na gauči a jít ven, jít si pro zážitek, který se může stát nezapomenutelným. A jsem hrdá, že moje děti jsou na mě hrdé za to, co děláme.