Dvakrát Cathy Marston pro Londýn a San Francisco

Hned dva balety britské choreografky Cathy Marston bylo v posledních dnech možné zhlédnout díky stále aktivním sociálním sítím Královského baletu v Londýně a souboru v San Franciscu. První jmenovaný uvedl 29. května Cellistku, novinku vzniknuvší v únoru tohoto roku a uvedenou poprvé 17. února v jednom večeru společně s Robbinsovými Dances at a Gathering (v kinech živě přenášeno 25. 2. 2020). Snowblind ze San Francisca navázal na Bound To Christophera Wheeldona, jelikož stejně jako jeho titul byl i tento premiérován v rámci Unbound Festival roku 2018.

Obě díla jsou narativního charakteru, zatímco pro Snowblind (Sněhová clona) se Marston inspirovala literárním dílem Ethan Frome americké spisovatelky Edith Wharton, pro Cellistku byly klíčové životní osudy patrně nejslavnější violoncellové virtuosky Jacqueline du Pré (1945–1987).

Román Ethan Frome, jenž Whartonová napsala na počátku 20. století (1911), se odehrává ve fiktivním malém, nehostinném, chudém městě v Massachusetts. Ve zkratce pojednává o místním muži, Ethanu Fromeovi, který se v mládí po smrti obou rodičů nerozvážně oženil se svou sestřenicí z druhého kolena Zeenou, s níž jej pojilo přátelství z dětství. Po svatbě se však dívka změnila a začala svého muže často za pomoci hypochondrie citově vydírat, ovládat jej a manipulovat jím. Po několika letech nešťastného svazku se Ethan seznámil s mladou, krásnou a živelnou Matty, z níž se brzy stala hospodyně v jeho a Zeenině domácnosti. Mezi Matty a Ethanem brzy vznikl vztah, když jej odhalila Zeena, v záchvatu vzheku vyhnala Matty z domu. Ethan ji však odmítl opustit a rozhodl se svou novou milou následovat bez ohledu na krutý mráz, který v zimních měsících celé městečko sužoval. Dvojice byla rozhodnutá společně spáchat sebevraždu, plán se však nevydařil, strmý pád ze zledovatělého kopce oba přežili, Ethan vyvázl s pochroumanými zády, Matty však byla nenávratně upoutána na lůžko, neschopná pohybu. O oba se začala starat zázračně ze svých neduhů se vyléčivší Zeena a podivná trojice lidských trosek je odsouzena ke společnému životu pod jednou střechou.

Cathy Marston se ve své choreografii zaměřuje na ústřední trojúhelník hlavních postav, jejich charakter a motivace však místy zjednodušuje a zplošťuje až příliš. Její Zeena (výrazově velmi dobrá Sarah van Pattem), představená v úvodu baletu sedíc zhrouceně na židli, za celou dobu nevyvolá jedinou pochybnost o opravdovosti svých fyzických a možná i duševních poruch, Ethan (Ulrik Birkkjaer) proto ve svém vztahu k Matty (francouzsky šarmantní Mathilde Froustey) jen stěží může získat nějaké sympatie či zlomek pochopení. Nehostinnost a utrápenost prostředí podporuje barevná škála kostýmů (Patrick Kinmonth) pohybující se v odstínech šedi, z níž vystupuje jen do růžovočervené oděná Matty, což přece jen působí jako hrozně jednoduché, jakkoli funkční klišé.

Pohybově a tanečně zde choreografka nepřichází s ničím převratným, poměrně dobře však pracuje s malým sborem, který představuje tu sousedy z vesnice, tu Ethanovy spolupracovníky, tu v poryvech větru bouřící sněhové závěje. Ostatně i díky nim vyvolá nejsilnější dojem scéna úprku Matty s Ethanem, v níž se oba zoufale vrhají proti neústupně se valícím mrazivým poryvům vichru a sněhu. Marston se nicméně nedaří udržet budované drama a poslední scénu natahuje k nevydržení, bez jakéhokoli citu pro napětí, vyváženost nebo stavbu situace, pročež nevyhnutelně dochází k rozmělnění jakékoli emoce, která mohla (a podíváme-li se na literární předlohu, pak i měla) být vyvolána.

V románovém předobraze je rozporuplným hrdinou Ethan, ničený výčitkami za Mattyin osud a spoutaný pocitem závazku vůči manželce, finální propletenec trojice v baletu naopak činí morální hrdinku téměř bez kazu ze Zeeny, jež se i přes vlastní zlomenost způsobenou skutečností, že to ona nese vinu na manželově zranění, které mohlo vést i k jeho smrti, stává oporou jemu i jeho milence. Pro představitelku jistě zajímavá výzva, otázkou však je, k čemu je pak daná předloha.

Výrazná ženská hrdinka se následně objevuje i ve druhém baletu, jehož středobodem je violoncellistka Jacqueline du Pré. Marston vypráví její příběh chronologicky, začíná tedy v dívčině dětství, sleduje neutuchající podporu z matčiny strany i dívčino postupné vymaňování z rodinného hnízda a její vstup na profesionální scénu. Pozornost věnuje uměleckému i romantickému vztahu s dirigentem a klavíristou Danielem Barenboimem (1942) a obrovskému koncertnímu zápřahu, jehož kadence stále velice mladou Jacqueline vedou až na hranici vyčerpání. Třesoucí se prsty jsou však známkou mnohem většího problému než obyčejné únavy, violoncellistce byla totiž ještě před třicítkou diagnostikována roztroušená skleróza, kvůli níž byla nucena s aktivní kariérou skončit v roce 1973, tedy v pouhých osmadvaceti letech.

Dramatický potenciál pro balet je očividný a značný, i zde se ale Marston nevystříhává problematického řešení kritických situací, kdy by se zejména scéna, v níž si Jacqueline uvědomuje, že nenávratně ztrácí schopnost pro ni nejpřirozenějšího vyjádření, tedy skrze nástroj, dala jistě vytěžit řádněji, a zejména emocionálně silněji. Do určité míry katarzní kruh, kdy vysílená, ale patrně smířená Jacqueline sedí v křesle a na scénu se vrací její dětská představitelka se zářícíma, pro hudbu nadšenýma očima, pak působí jako zbytečně laciné, prvoplánové řešení. Ale možná jsem jen příliš cynickou.

Prvoplánovitost, návodnost a urputná popisnost se však jako roztavený tér táhne celým baletem, kdy dosahuje absurdního vrcholu ve skupinách tanečníků, kteří představují tu otevírající se skříňku, tu gramofon, tu lampu… Když v jedné chvíli trojice tanečníků vytvořila klavír, definitivně jsem podlehla přesvědčení, že si ze mě choreografka nutně musí dělat legraci (a na břiše ležící chlapec jakožto běhoun u křesla už mě jenom dorazil).

Kromě cellistky je stejně důležitou postavou samotný nástroj personifikovaný v Marcelinovi Sambé, což se jeví jako potenciálně zajímavé, neotřelé řešení. Sambé je navíc vynikající tanečník a interpret, jehož zoufalství, když pozoruje pomalu se mu vzdalující ideální partnerku, je ve své palčivosti takřka hmatatelné. Že jej kostýmní výtvarnice (Bergje van Balen) oblékla do hnědé barvy a na košili mu po vzoru čtyř strun cella vytvořila čtyři sklady, by se ještě dalo vzít jako drobný, ve výsledku příjemný detail. To by však pak nesměla přijít choreografka s potřebou každé setkání violoncellistky s nástrojem proložit neustále, až do bezvědomí se opakujícím motivem pantomimy skutečného nástroje ve stylu ne nepodobném hře Activity, kdy tanečníkova vzpažená levá horní končetina (samozřejmě se zatnutou pěstí, aby nebylo pochyb, jaký tvar má šnekovitě zakončená hlava cella) představuje krk s hmatníkem. Lauren Cuthbertson coby Jacqueline pak samozřejmě analogicky předvádí hru, jež se sice vždy postupně přetaví ve skutečný tanec (ať už duet se samotným cellem/Sambém nebo v trio ještě spolu s dirigentem/Matthewem Ballem) a dá vzpomenout, že existuje něco jako metaforické vyjádření, protože ale Marston trvá i na opisující doslovnosti, vedla mě nutně k věnování pozornosti v zásadě takovým banalitám, jako je nekorespondující tah „imaginárního smyčce“ s tím skutečným, jenž rozeznívá nástroj v orchestřišti či „hrané vibrato“ ve chvíli, kdy k žádnému reálně nedochází.

Pokud něco celý balet drží nad vodou, jsou to bezesporu interpreti. Již zmíněný Sambé, v bleděmodrých šatech oděná (a speciálně kvůli roli na blond odbarvená) Lauren Cuthbertson, jež zvládá veškeré polohy své role se stejnou přesvědčivostí a samozřejmostí, a Matthew Ball, charismatický představitel dirigenta Barenboima, který však, pravda, svou Jacqueline (alespoň na jevišti) opouští ve chvíli, kdy jej zoufalá dívka nejvíce potřebuje, a do života se jí vrací zase až tehdy, když to po prvních lékařských vyšetřeních vypadá, že se bude moci opět vrátit ke koncertování.

Motivem violoncella se inspirovala i scénografka (Hildegard Bechtler), kdy rotující monolity i nad jevištěm visící světelný panel svými liniemi odkazují k elegantním liniím nástroje, nejsou ve své inspiraci nicméně tak úporné. Z pohybového a tanečního hlediska zaujme Cellistka zejména v plastických zvedaných figurách a partnerské práci, pozornost vyvolá rovněž scéna koncertu s orchestrem, kdy jsou jednotlivé nástrojové skupiny zastoupeny a následně zobrazovány menším sborem tanečníků, vykreslujícím jednotlivé hlasy. Nicméně na to, že jde o balet o hudbě a nástroji, je choreografčin slovník pozoruhodně nemuzikální a jakoby hluchý.

 

Snowblind
Choreografie: Cathy Marston
Hudba: Amy Beach, Philip Feeney, Arthur Foote, Arvo Pärt
Scénografie a kostýmy: Patrick Kinmonth
Světelný design: James F. Ignalls

Ethan Frome, farmář: Ulrik Birkkjaer
Zeena Frome, jeho nemocná žena: Sarah Van Pattem
Mattie Silver, jejich hospodyně: Mathilde Froustey

 

The Cellist
Choreografie: Cathy Marston
Scénář: Cathy Marston, Edward Kemp
Dramaturgie: Edward Kemp
Hudba: Philip Feeney
Scéna: Hildegard Bechtler
Kostýmy: Bergje van Balen
Světelný design: Jon Clark
Dirigent: Andrea Molino
Violoncello: Hetty Snell

Cellistka: Lauren Cuthbertson
Nástroj: Marcelino Sambé
Dirigent: Matthew Ball
Matka: Kirsten McNally
Otec: Thomas Whitehead
Sestra: Anna Rose O’Sullivan
Malá cellistka: Emma Lucano
Učitelé: Gary Avis, Nicol Edmonds, Benjamin Ella
Přátelé hudebníci: Luca Acri, Paul Kay, Joseph Sissens