Dvakrát Gioconda v Plzni s mladou pěveckou nadějí

  1. 1
  2. 2

Na operu ovšem nechodíme za politickými reminiscencemi, těch máme kolem sebe přehršli, leč v italské opeře za krásnými hlasy a hudebním nastudováním. A to má dnešní Plzeň, jedním slůvkem, znamenité. Dirigent Tomáš Brauner dokázal vytěžit z orchestru spoustu dynamických odstínů, kompaktní barevnost plných forte i jemnost pianových ploch (repríza 7.6.). Šéfdirigent Ivan Pařík v repríze 5. června dokázal exaktním gestem vést sólisty i sbor – ten byl s Paříkem přesnější v rytmech. Inu, šéf je mocnější, a tak sledovat jeho pohyby taktovky je víc než na místě. Obdivoval jsem, že ani v místech dramaticky rozbouřeného orchestru nikde nebyli jeho plným zvukem kryti pěvci, ani v hlubokých polohách, což mnohdy už beru jako nutné zlo. Zde se tedy vzácně nekonalo.Jak jsem v začátku předeslal, ze tří možných Giocond jsem v prvních dvou reprízách viděl jedinou – Ivanu Veberovou. Pěvkyně mladodramatického oborového typu dostala velkou šanci. Vynikla již dříve jako Liu a zde to byl až oborový skok. Znělý hlas, s gustem si užívá mnoha výšek, někdy trošku ostřejší dimenze, leč prospívající prostorové nosnosti. V hloubkách až dryáčnicky využívá prsního rejstříku, ale plně v souladu s výrazem zpívaného textu. Její projev je niterný a sympaticky přesvědčivý. Cesta k dramatičtějším oborům u strukturálně lyrických hlasů nebývá bez rizik. Ale zdá se, že mladá interpretka je na tato úskalí dobře technicky vybavena. Její rivalka Laura je už líbivým kostýmem (Jan Kříž) akcentována coby svůdný ženský typ a la Lola versus Santuzza v pozdějším verismu. Obě představitelky tomu ostatně odpovídají, a tak lze vznětu Enza docela věřit. Pěvecky obě na úrovni – Ivana Šaková a premiérová mezzosopranistka Jana TetourováKrom Ivany Vébrové byl ve dvou reprízách taktéž jediný Richard Haan z Brna jako jagovsky laděný „zloduch“ Barnaba. Pana Haana si velmi vážím jako velkého pěvce nádherného barytonového hlasu s výškami až bednářovsky měkkce svítivými. Je jevištně přesvědčivý, herecky tvárný, navíc se ve svém věku nemusí v závěru obávat ukázat své atraktivní fyzické dispozice udržované plaveckou kondicí. Tenorový part jsem nejprve sledoval v podání Nikolaje Višňakova. Ukázal obdobnou plnost a suverenitu výšek, jako při slyšeném záskoku v plzeňské Turandot. Spíše do přechodů k mezza voce se trochu nutil a v nich byl občas intonačně ne zcela pevný. U úterního publika by ještě lépe uspěl, kdyby jeho tvář diferencovaněji zobrazovala vnitřní citový prožitek. Ta je více přesvědčivá u Rafaela Alvareze. Pěvce jsem slyšel v několika rolích. Enzo se jeví jako zatím nejpřesvědčivější, což je dáno mimo jiné i rozsahově (nemá v tomto smyslu nároky Vévody mantovského či Rudolfa). Hlasový fond Alvarezův je krásný, barevně italský, v daném rozsahu plně přesvědčující i ve výškách. Samolibého Alvise Badoera ztvárnil na prvé repríze Pavel Horáček, který s velkooperním rozmachem v gestu s gustem předváděl své znělé střední basové polohy až k prahu rezonančních možností. V četných hloubkách partie už nenacházel takové zalíbení. Premiérový Pavel Vančura v téže roli byl v gestech méně okázalý, ale pěvecky mocným posazením tónů do masky velmi zvučný ve všech polohách, ač tato postava byla režisérem Křížem jako jediná posazená do pozadí jeviště, takže akusticky méně výhodně než ostatní protagonisté (což jsem moc kvitoval, pan režisér jako zkušený pěvec moc dbá na fakt, aby stavěl pěvce akusticky výhodně). Pavel Vančura postavil basovou partii vskutku par excellence! Nerad bych opomenul v expozici autora trochu upozaděnou, byť dějově supervýznamnou roli slepé matky (La Cieca). Altistky Petra Vondrová i Eliška Weissová ukázaly nejen krásné altové materiály, dobře technicky zvládané, ale i vnitřně pravdivý jevištní projev. Sbor plzeňské opery vedený doc. Zdeňkem Vimrem opětovně prokázal schopnost velkých forte optimálně podmíněných pozorností k harmonii vnitřních hlasů. Ty zní plně, kompaktně a sbor se velmi pružně dokázal podrobit dynamismu přání režiséra, jehož představu výborně podmiňovala práce se světelnými efekty proměn pekla, nebe i naděje, která byla zdůrazněna i výsečemi modré oblohy.Resumé – zejména druhá repríza 7. června, to jest de facto variace premiérového obsazení (krom titulní role a Barnaby), přinesla úroveň, jaké nebýváme dnes na našich krajských scénách často svědky. Vyrovnané výkony sólistů na úrovni neobelcantových partů, tvárný a zvukově hodnotný výkon sboru, barevný a dynamicky až nebývale vypracovaný orchestr, režie, která ztvárnila exaltovaně hororový dějový vývoj do logického celku s reminiscencemi soudobého světa, leč ponechávající děj tam, kam ho Arrigo Boito posadil. Ach, jak jsem za toto byl režisérovi vděčen. Gulag a podobné fantazie a la Fibichova Šárka před časem, která by se zde skoro víc nabízela jako řešení spletitých intrik než tenkrát u chudáka Fibicha, byly ponechány stranou a děj vykládán respektováním díla samého. Snad jen choreografii (Jiří Pokorný) již zmíněného Tance hodin v podobě gladiátorů jsem nevnímal jako příliš šťastně volenou. Uvedení tohoto kusu určitě posílí povědomí o díle a skladateli u nás stále neznámém. Co se návštěvnosti již prvních repríz po premiéře týče je zvláštní, že nebyla velká, odhadl bych tak 70%. To úrovni neodpovídá. Kdyby nastavená laťka ze 7. června byla u nás na krajských scénách obvyklá jako zde ve všech složkách, bylo by zbytečné lamentovat nad operní produkcí v našich luzích a hájích.
Amilcare Ponchielli:
La Gioconda
Hudební nastudování: Tomáš Brauner
Dirigent: Ivan Pařík / Tomáš Brauner
Režie: Oldřich Kříž
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Jan Kříž
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Jiří Pokorný
Pohybová spolupráce: Karel Basák
Dramaturg: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery Divadla J.K.Tyla v Plzni
Balet Divadla J.K.Tyla v Plzni
Členové historického šermu Dominik
Premiéra 2. června 2012 Velké divadlo Plzeň
(psáno z repríz 5. a 7.6.2012)

La Gioconda – Ivana Veberová
La Cieca – Petra Vondrová / Eliška Weissová
Alvise Badoero – Pavel Horáček / Pavel Vančura
Laura Adorno – Ivana Šaková / Jana Tetourová
Enzo Grimaldo – Nikolaj Višňakov / Rafael Alvarez
Barnaba – Richard Haan
Zuane – Tomáš Bartůněk / Oldřich Kříž
Isepo – Juraj Nociar / Jan Ježek

www.djkt-plzen.cz

Foto Marta Kolafová

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ponchielli: La Gioconda (DJKT Plzeň)

[Celkem: 1    Průměr: 3/5]

Související články


Reakcí (8) “Dvakrát Gioconda v Plzni s mladou pěveckou nadějí

  1. Dobrý den, chtěl jsem se na to zeptat již pod aprílovou Turandot – ale tam nějak nešly vkládat komentáře a navíc jsem to bral jako jasný apríl. Takže tedy: S tím panem Višňakovem – to je opět sranda? V Plzni jsem ho tedy ještě nikdy nezažil, zato zde v Praze jsem měl to „štěstí“ poměrně často. Je to něco příšerného – rozkolísaný hlas, někdy musí slovo téměř vydávit, velmi nepříjemná barva hlasu… A takový dojem mám i od ostatních návštěvníků SOP. Ničí tam spoustu představení a nejsem sám kdo nechápe, proč je v SOP (tedy ND) stále angažovaný. No a Vy si přijdete s takovouhle „peckou“.

  2. Vážený nebo vážená, musíte umět číst, asi jste zvyklý na hrubé výrazivo některých českých kritiků, kteří jsou čistí teoretici. Pěvecká profese patří zejména v prvních oborech k těm nejtěžším na světě a zasluhuje si určitou úctu těch, kdo o ní informují. Pokud byste lépe četl, tak krom výšek není u pana Višňakova slovo pochvaly, spíš naopak, jen to je řečeno snad taktně. Nebo snad nepevná intonace a projev bez výrazu je pro vás pochvalou? Ještě jeden výkon z druhého obsazení není nijak pochvalný. Ale i tyto výkony si od recenzenta žádají respekt. Je velmi snadné odsoudit, o moc těžší to je udělat. Jsem v hudbě aktivně činný celý život, takže vím, o čem mluvím. A nejsem advokátem nikoho z těchto pěvců. Jiří Fuchs

    1. „Spíše do přechodů k mezza voce se trochu nutil a v nich byl občas intonačně ne zcela pevný.“ – to je ovšem pro pana Višňakova poklona.
      Ježiš, já nechci další Drápelovou. Pouze se pozastavuji nad tím, jak se (co se týká Višňakova) rozchází recenze z Plzně s mojí běžnou zkušeností ze SOP. A není to nejaká moje osobní zášť. Věřte, že neznám nikoho jiného kdo by se v současnosti o Višňakovovi vyjadřoval pozitivně, kromě autora této (a hlavně té aprílové) recenze.

      Respekt vůči náročnosti, který odvede pozornost od kvality výkonu, to je princip který můžu uplatnit třeba na koncertu Kladenského symfonického orchestru – tam bych neřekl nikdy špatné slovo. U profesionálů ovšem toto nepodporuji.

  3. Johance i Hance rád odpovídám, ano, Ostrava je dnes skvělá, obdivuhodná progresivní dramaturgií. Jak se ukazuje, v návštěvnosti ony komerční snahy často nevyjdou a je jistě cennější nebát se sáhnout do 20.století, než stále uzavírat operu jen do 18. a 19.sroletí ve fobii z malé návštěvnosti.
    A znovu opakuji, píši jak vidím a slyším, nikdy jsem se ani v minulosti nedal ničím ovlivňovat. Nejsem agent NKVD, který má úkol chválit pana Višňakova…V Turandot byl velmi dobrý, nyní v Enzovi s určitými výhradami, víc ale ke statickému jevištnímu projevu. ONY AKUSTICKÉ POMĚRY! v Plzni moc dobré v malém divadle mohou být jiné než ve velikém prostoru SOP. Já hodnotím Plzeň, ne SOP a je divné reagovat negačně na něco, u čeho jsem prostě nebyl. Já bych si toto sotva dovolil. JIŘÍ FUCHS

    1. Jen upozorňuji, že já Vám netvrtím, že byl v Plzni špatný. Pouze nechápu jak je to možné. Akustika by snad něco vysvětlovala, ale příliš tomu nevěřím. Tu recenzi na Turandot jsem vnímal poněkud rozpačitě, protože s některými věcmi z ní jsem se docela ztotožňoval (Plzeňskou Turandot jsem viděl dvakrát (bez Višňakova)), ale to s tím Višňakovem a nakonec i panem Adamcem mi připadalo jako jasný apríl… Holt vnímání hudby je subjektivní a ani to, co jsem si myslel že je stoprocentně jasné, takové asi není.

Napsat komentář