Nový Giovanni ve Stavovském: velké rozpaky

Když v hledišti Stavovského divadla Leporello při Giovanniho šampaňské árii začal rozlévat sekt, nabízel ho právě u řady, v níž seděli recenzenti. Bohužel, právě ti, či vlastně ty, kterým se v Národním líbí jen máloco, seděly až v prostředku řady a tak k nim sklenice nedoputovaly. I tak se ale obávám, že by je to neoblomilo. Troufnu si předvídat, že tenhle Don Giovanni moc dobrých recenzí mít nebude.Donu Giovannimu – mimochodem: letos s půlkulatým výročím 225-ti let od pražské premiéry – na jeho „domovské“ scéně štěstí v posledních letech příliš nepřálo. Několikrát revitalizovaná legendární inscenace Václava Kašlíka z konce šedesátých let s kongeniální scénou Josefa Svobody byla jen velmi chabým odleskem své někdejší slávy, o mnoho lepší to u ní většinou nebylo ani s čistě hudebním provedením, zvlášť když člověk začal porovnávat se skvostnými výkony orchestru pod vedením Jaroslava Krombholce a s někdejšími protagonisty, v čele s Karlem Bermanem, Václavem Zítkem či Jaroslavem Horáčkem.