Dvakrát Gioconda v Plzni s mladou pěveckou nadějí

  1. 1
  2. 2

Navštívil jsem dvakrát první reprízy opery Gioconda Amilcare Ponchielliho v Plzni, ve dnech 5. a 7. června.  V očekávání, že uvidím druhé obsazení v pohledu inscenátorů a poté premiérové obsazení ze soboty, byť ne s Evou Urbanovou, neb raději sleduji hvězdy vycházející na českém operním nebi, které ještě nemohou těžit z pozice takzvané legendy. Vždy vše bývá trochu jinak. A tak se můj předpoklad zcela nenaplnil. Pravda, první repríza opravdu přinesla zamýšlené druhé obsazení, leč ona druhá byla mixem obojího. Rozhodně nelituji. Dvakrát jsem mohl sledovat víc než zajímavý a vpravdě velmi nadějný český soprán per futurum – sympatickou Ivanu Veberovou v titulní roli. Dvakrát jsem mohl též vidět Richarda Haana coby Barnabu a taktéž, jako ostatně u tohoto pěvce vždy, jsem věru nelitoval. Krásných, zvučných barytonů nemá dnes česká opera nadbytek. Leč nepředbíhejme.Uvedení Giocondy samé může na první pohled vypadat jako dnes v Čechách obvyklá komerční dramaturgická tendence. Leč není tomu tak zcela. Amilcare Ponchielli je v Čechách dost neznámým skladatelem, byť v kontextu italské opery 19. století požívajícím ve své domovině obdobné úcty jako starý dobrý Verdi. Stačí však jen letmý pohled do našich skript a učebnic dějin hudby, ba i dodnes ceněné Dějiny evropské hudby Graciana Černušáka neobsahují byť jen nepatrnou zmínku o Ponchiellim, což je překvapivé. Skladatel, jemuž Prozřetelnost vyměřila přísný čas let 1834 – 1886, byl ba i povolán na prestižní milánskou konzervatoř a osud mu dopřál jako prvního žáka mladíka Pucciniho. Člověk by věru začal vyznávat fatalismus, jaké souhry náhod provázejí Ponchielliho. Zkomponoval ve své době slavnou Hymnu Garibaldiho a napsal řadu oper (Stella del Monte, Roderico či Snoubenci ). Nejvíc ale vynikla Gioconda, uvedená již za autorova života v La Scale. Dílo je napsané na námět samotného Victora Huga- Angelo, tyran z Padovy. Libreto sepsal velký dramatik Arrigo Boito. A jsme u podstatného vlivu Francie jako až leitmotivu kompozic Ponchielliho. Což o to! Není divu, že Italy obecněji při slabinách vlastních libretistů fascinovali mimořádní francouzští dramatici jako Dumas, Molière nebo Hugo. V tom by ještě nic tak zvláštního nebylo. Leč náš ostře sledovaný Ponchielli zcela zjevně se inspiruje i hudbou Gounoda a Masseneta. Ti jsou kupodivu víc zřetelní z jeho instrumentace než samotný velikán Itálie – Verdi. Ale náš milý Ponchielli neodolal ani vábení sirén francouzské operety (Offenbach, Hervé), která je v jeho baletní hudbě opery znát víc než hodně. Ať již ve Furlaně, ale zde především ve známém Tanci hodin, kde nelze ve finále zřetelně nevnímat reminiscence půvabného francouzského kankánu. V díle je určitý díl eklekticismu prostě patrný. Podstatnější zde je fakt, že dílo, ač sled uzavřených čísel (v roce premiéry Giocondy již byl Wagnerův převratný Tristan znám přes deset let a jako ironie by se mohlo zdát i provedení kompletního Prstenu Nibelungova v Bayreuthu v úplně stejném roce), má dramatický nerv, spád i neobelcantově laděné působivé árie (viz romanci Enza v Andante con calma coby populární číslo světových tenoristů).Ostatně připomeňme, že právě v Plzni v roce 1972 byla Gioconda uvedena jako jeden z prvních velkých úkolů tehdy mladého dirigenta Petra Vronského, v éře dr. Karla Vašaty. Soubor, čítající tehdy 24 kmenových sólistů (kdeže loňské sněhy jsou) měl skvělé protagonisty – Martu Cihelníkovou a Zdeňka Jankovského, oba brzy poté odešli do svazku opery Národního divadla v Praze. Moc dobrým alternantem Jankovského byl i lyrický tenorista Jiří Pavlíček! Toto uvedení si pamatuji, ba i fakt, že tehdejší návštěvnost byla silná i v řadě repríz. To bylo ještě v překladu do češtiny, a tak i v zamotaném ději, plném intrik, sdělnější a přehlednější.

Současná opera nejen v Plzni má kmenových sólistů už málem jako šafránu, zpívá vše v originále (pro odborníky zajímavé, pro laiky ne tak zcela) a vše je vázáno na republikou sem a tam a tam a sem jezdící hosty, jichž není až tak mnoho. Takže není v sólistech valný rozdíl, podobné tváře vidím v Ústí, Budějovicích i jinde.Taktovky se v novém nastudování chopil Tomáš Brauner, ale i šéfdirigent Ivan Pařík (repríza dne 5. června). Na funkčně pragmaticky jednoduché, ale dobře volené scéně, aby plnila bez prodlev jednoduché obměny obrazů (Daniel Dvořák) se vynasnažil předivo poněkud zamotaného i málo pravděpodobného děje, plného intrik a zvratů, rozmotat pěvec, režisér Oldřich Kříž. Gioconda znamená šťastná, ba i veselá, jak kdo si chce překlad přizpůsobit svým představám. Režisér Kříž zjevně volil první z přívlastků. Dařilo se mu ztvárnit psychologii dramatu, namnoze nepodobné i realitě dnešní doby, politických štvanic, fašizujících tendencí, atmosféře tajných spolků i všudypřítomných tajných agentů, spřádajících pavoučí sítě krutých intrik. Nemusíme pro tyto jevy až do 17. století, stačí se jen rozhlédnout a popustit uzdu fantaziím. Jsem dokladem, že se to panu režisérovi podařilo, ve mne různé reminiscence s dneškem vyvolal.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ponchielli: La Gioconda (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="20643" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
8 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments