Dvakrát Gioconda v Plzni s mladou pěveckou nadějí

  1. 1
  2. 2

Navštívil jsem dvakrát první reprízy opery Gioconda Amilcare Ponchielliho v Plzni, ve dnech 5. a 7. června.  V očekávání, že uvidím druhé obsazení v pohledu inscenátorů a poté premiérové obsazení ze soboty, byť ne s Evou Urbanovou, neb raději sleduji hvězdy vycházející na českém operním nebi, které ještě nemohou těžit z pozice takzvané legendy. Vždy vše bývá trochu jinak. A tak se můj předpoklad zcela nenaplnil. Pravda, první repríza opravdu přinesla zamýšlené druhé obsazení, leč ona druhá byla mixem obojího. Rozhodně nelituji. Dvakrát jsem mohl sledovat víc než zajímavý a vpravdě velmi nadějný český soprán per futurum – sympatickou Ivanu Veberovou v titulní roli. Dvakrát jsem mohl též vidět Richarda Haana coby Barnabu a taktéž, jako ostatně u tohoto pěvce vždy, jsem věru nelitoval. Krásných, zvučných barytonů nemá dnes česká opera nadbytek. Leč nepředbíhejme.Uvedení Giocondy samé může na první pohled vypadat jako dnes v Čechách obvyklá komerční dramaturgická tendence. Leč není tomu tak zcela. Amilcare Ponchielli je v Čechách dost neznámým skladatelem, byť v kontextu italské opery 19. století požívajícím ve své domovině obdobné úcty jako starý dobrý Verdi. Stačí však jen letmý pohled do našich skript a učebnic dějin hudby, ba i dodnes ceněné Dějiny evropské hudby Graciana Černušáka neobsahují byť jen nepatrnou zmínku o Ponchiellim, což je překvapivé. Skladatel, jemuž Prozřetelnost vyměřila přísný čas let 1834 – 1886, byl ba i povolán na prestižní milánskou konzervatoř a osud mu dopřál jako prvního žáka mladíka Pucciniho. Člověk by věru začal vyznávat fatalismus, jaké souhry náhod provázejí Ponchielliho. Zkomponoval ve své době slavnou Hymnu Garibaldiho a napsal řadu oper (Stella del Monte, Roderico či Snoubenci ). Nejvíc ale vynikla Gioconda, uvedená již za autorova života v La Scale. Dílo je napsané na námět samotného Victora Huga- Angelo, tyran z Padovy. Libreto sepsal velký dramatik Arrigo Boito. A jsme u podstatného vlivu Francie jako až leitmotivu kompozic Ponchielliho. Což o to! Není divu, že Italy obecněji při slabinách vlastních libretistů fascinovali mimořádní francouzští dramatici jako Dumas, Molière nebo Hugo. V tom by ještě nic tak zvláštního nebylo. Leč náš ostře sledovaný Ponchielli zcela zjevně se inspiruje i hudbou Gounoda a Masseneta. Ti jsou kupodivu víc zřetelní z jeho instrumentace než samotný velikán Itálie – Verdi. Ale náš milý Ponchielli neodolal ani vábení sirén francouzské operety (Offenbach, Hervé), která je v jeho baletní hudbě opery znát víc než hodně. Ať již ve Furlaně, ale zde především ve známém Tanci hodin, kde nelze ve finále zřetelně nevnímat reminiscence půvabného francouzského kankánu. V díle je určitý díl eklekticismu prostě patrný. Podstatnější zde je fakt, že dílo, ač sled uzavřených čísel (v roce premiéry Giocondy již byl Wagnerův převratný Tristan znám přes deset let a jako ironie by se mohlo zdát i provedení kompletního Prstenu Nibelungova v Bayreuthu v úplně stejném roce), má dramatický nerv, spád i neobelcantově laděné působivé árie (viz romanci Enza v Andante con calma coby populární číslo světových tenoristů).Ostatně připomeňme, že právě v Plzni v roce 1972 byla Gioconda uvedena jako jeden z prvních velkých úkolů tehdy mladého dirigenta Petra Vronského, v éře dr. Karla Vašaty. Soubor, čítající tehdy 24 kmenových sólistů (kdeže loňské sněhy jsou) měl skvělé protagonisty – Martu Cihelníkovou a Zdeňka Jankovského, oba brzy poté odešli do svazku opery Národního divadla v Praze. Moc dobrým alternantem Jankovského byl i lyrický tenorista Jiří Pavlíček! Toto uvedení si pamatuji, ba i fakt, že tehdejší návštěvnost byla silná i v řadě repríz. To bylo ještě v překladu do češtiny, a tak i v zamotaném ději, plném intrik, sdělnější a přehlednější.

Současná opera nejen v Plzni má kmenových sólistů už málem jako šafránu, zpívá vše v originále (pro odborníky zajímavé, pro laiky ne tak zcela) a vše je vázáno na republikou sem a tam a tam a sem jezdící hosty, jichž není až tak mnoho. Takže není v sólistech valný rozdíl, podobné tváře vidím v Ústí, Budějovicích i jinde.Taktovky se v novém nastudování chopil Tomáš Brauner, ale i šéfdirigent Ivan Pařík (repríza dne 5. června). Na funkčně pragmaticky jednoduché, ale dobře volené scéně, aby plnila bez prodlev jednoduché obměny obrazů (Daniel Dvořák) se vynasnažil předivo poněkud zamotaného i málo pravděpodobného děje, plného intrik a zvratů, rozmotat pěvec, režisér Oldřich Kříž. Gioconda znamená šťastná, ba i veselá, jak kdo si chce překlad přizpůsobit svým představám. Režisér Kříž zjevně volil první z přívlastků. Dařilo se mu ztvárnit psychologii dramatu, namnoze nepodobné i realitě dnešní doby, politických štvanic, fašizujících tendencí, atmosféře tajných spolků i všudypřítomných tajných agentů, spřádajících pavoučí sítě krutých intrik. Nemusíme pro tyto jevy až do 17. století, stačí se jen rozhlédnout a popustit uzdu fantaziím. Jsem dokladem, že se to panu režisérovi podařilo, ve mne různé reminiscence s dneškem vyvolal.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ponchielli: La Gioconda (DJKT Plzeň)

[Total: 153    Average: 2.8/5]

Související články


Reakcí (8) “Dvakrát Gioconda v Plzni s mladou pěveckou nadějí

  1. Dobrý den, chtěl jsem se na to zeptat již pod aprílovou Turandot – ale tam nějak nešly vkládat komentáře a navíc jsem to bral jako jasný apríl. Takže tedy: S tím panem Višňakovem – to je opět sranda? V Plzni jsem ho tedy ještě nikdy nezažil, zato zde v Praze jsem měl to „štěstí“ poměrně často. Je to něco příšerného – rozkolísaný hlas, někdy musí slovo téměř vydávit, velmi nepříjemná barva hlasu… A takový dojem mám i od ostatních návštěvníků SOP. Ničí tam spoustu představení a nejsem sám kdo nechápe, proč je v SOP (tedy ND) stále angažovaný. No a Vy si přijdete s takovouhle „peckou“.

  2. Vážený nebo vážená, musíte umět číst, asi jste zvyklý na hrubé výrazivo některých českých kritiků, kteří jsou čistí teoretici. Pěvecká profese patří zejména v prvních oborech k těm nejtěžším na světě a zasluhuje si určitou úctu těch, kdo o ní informují. Pokud byste lépe četl, tak krom výšek není u pana Višňakova slovo pochvaly, spíš naopak, jen to je řečeno snad taktně. Nebo snad nepevná intonace a projev bez výrazu je pro vás pochvalou? Ještě jeden výkon z druhého obsazení není nijak pochvalný. Ale i tyto výkony si od recenzenta žádají respekt. Je velmi snadné odsoudit, o moc těžší to je udělat. Jsem v hudbě aktivně činný celý život, takže vím, o čem mluvím. A nejsem advokátem nikoho z těchto pěvců. Jiří Fuchs

    1. „Spíše do přechodů k mezza voce se trochu nutil a v nich byl občas intonačně ne zcela pevný.“ – to je ovšem pro pana Višňakova poklona.
      Ježiš, já nechci další Drápelovou. Pouze se pozastavuji nad tím, jak se (co se týká Višňakova) rozchází recenze z Plzně s mojí běžnou zkušeností ze SOP. A není to nejaká moje osobní zášť. Věřte, že neznám nikoho jiného kdo by se v současnosti o Višňakovovi vyjadřoval pozitivně, kromě autora této (a hlavně té aprílové) recenze.

      Respekt vůči náročnosti, který odvede pozornost od kvality výkonu, to je princip který můžu uplatnit třeba na koncertu Kladenského symfonického orchestru – tam bych neřekl nikdy špatné slovo. U profesionálů ovšem toto nepodporuji.

  3. Johance i Hance rád odpovídám, ano, Ostrava je dnes skvělá, obdivuhodná progresivní dramaturgií. Jak se ukazuje, v návštěvnosti ony komerční snahy často nevyjdou a je jistě cennější nebát se sáhnout do 20.století, než stále uzavírat operu jen do 18. a 19.sroletí ve fobii z malé návštěvnosti.
    A znovu opakuji, píši jak vidím a slyším, nikdy jsem se ani v minulosti nedal ničím ovlivňovat. Nejsem agent NKVD, který má úkol chválit pana Višňakova…V Turandot byl velmi dobrý, nyní v Enzovi s určitými výhradami, víc ale ke statickému jevištnímu projevu. ONY AKUSTICKÉ POMĚRY! v Plzni moc dobré v malém divadle mohou být jiné než ve velikém prostoru SOP. Já hodnotím Plzeň, ne SOP a je divné reagovat negačně na něco, u čeho jsem prostě nebyl. Já bych si toto sotva dovolil. JIŘÍ FUCHS

    1. Jen upozorňuji, že já Vám netvrtím, že byl v Plzni špatný. Pouze nechápu jak je to možné. Akustika by snad něco vysvětlovala, ale příliš tomu nevěřím. Tu recenzi na Turandot jsem vnímal poněkud rozpačitě, protože s některými věcmi z ní jsem se docela ztotožňoval (Plzeňskou Turandot jsem viděl dvakrát (bez Višňakova)), ale to s tím Višňakovem a nakonec i panem Adamcem mi připadalo jako jasný apríl… Holt vnímání hudby je subjektivní a ani to, co jsem si myslel že je stoprocentně jasné, takové asi není.

Napsat komentář