Dvakrát Gioconda v Plzni s mladou pěveckou nadějí

Navštívil jsem dvakrát první reprízy opery Gioconda Amilcare Ponchielliho v Plzni, ve dnech 5. a 7. června.  V očekávání, že uvidím druhé obsazení v pohledu inscenátorů a poté premiérové obsazení ze soboty, byť ne s Evou Urbanovou, neb raději sleduji hvězdy vycházející na českém operním nebi, které ještě nemohou těžit z pozice takzvané legendy. Vždy vše bývá trochu jinak. A tak se můj předpoklad zcela nenaplnil. Pravda, první repríza opravdu přinesla zamýšlené druhé obsazení, leč ona druhá byla mixem obojího. Rozhodně nelituji. Dvakrát jsem mohl sledovat víc než zajímavý a vpravdě velmi nadějný český soprán per futurum – sympatickou Ivanu Veberovou v titulní roli. Dvakrát jsem mohl též vidět Richarda Haana coby Barnabu a taktéž, jako ostatně u tohoto pěvce vždy, jsem věru nelitoval. Krásných, zvučných barytonů nemá dnes česká opera nadbytek. Leč nepředbíhejme.Uvedení Giocondy samé může na první pohled vypadat jako dnes v Čechách obvyklá komerční dramaturgická tendence. Leč není tomu tak zcela. Amilcare Ponchielli je v Čechách dost neznámým skladatelem, byť v kontextu italské opery 19. století požívajícím ve své domovině obdobné úcty jako starý dobrý Verdi. Stačí však jen letmý pohled do našich skript a učebnic dějin hudby, ba i dodnes ceněné Dějiny evropské hudby Graciana Černušáka neobsahují byť jen nepatrnou zmínku o Ponchiellim, což je překvapivé. Skladatel, jemuž Prozřetelnost vyměřila přísný čas let 1834 – 1886, byl ba i povolán na prestižní milánskou konzervatoř a osud mu dopřál jako prvního žáka mladíka Pucciniho. Člověk by věru začal vyznávat fatalismus, jaké souhry náhod provázejí Ponchielliho. Zkomponoval ve své době slavnou Hymnu Garibaldiho a napsal řadu oper (Stella del Monte, Roderico či Snoubenci ). Nejvíc ale vynikla Gioconda, uvedená již za autorova života v La Scale. Dílo je napsané na námět samotného Victora Huga- Angelo, tyran z Padovy. Libreto sepsal velký dramatik Arrigo Boito. A jsme u podstatného vlivu Francie jako až leitmotivu kompozic Ponchielliho. Což o to! Není divu, že Italy obecněji při slabinách vlastních libretistů fascinovali mimořádní francouzští dramatici jako Dumas, Molière nebo Hugo. V tom by ještě nic tak zvláštního nebylo. Leč náš ostře sledovaný Ponchielli zcela zjevně se inspiruje i hudbou Gounoda a Masseneta. Ti jsou kupodivu víc zřetelní z jeho instrumentace než samotný velikán Itálie – Verdi. Ale náš milý Ponchielli neodolal ani vábení sirén francouzské operety (Offenbach, Hervé), která je v jeho baletní hudbě opery znát víc než hodně. Ať již ve Furlaně, ale zde především ve známém Tanci hodin, kde nelze ve finále zřetelně nevnímat reminiscence půvabného francouzského kankánu. V díle je určitý díl eklekticismu prostě patrný. Podstatnější zde je fakt, že dílo, ač sled uzavřených čísel (v roce premiéry Giocondy již byl Wagnerův převratný Tristan znám přes deset let a jako ironie by se mohlo zdát i provedení kompletního Prstenu Nibelungova v Bayreuthu v úplně stejném roce), má dramatický nerv, spád i neobelcantově laděné působivé árie (viz romanci Enza v Andante con calma coby populární číslo světových tenoristů).Ostatně připomeňme, že právě v Plzni v roce 1972 byla Gioconda uvedena jako jeden z prvních velkých úkolů tehdy mladého dirigenta Petra Vronského, v éře dr. Karla Vašaty. Soubor, čítající tehdy 24 kmenových sólistů (kdeže loňské sněhy jsou) měl skvělé protagonisty – Martu Cihelníkovou a Zdeňka Jankovského, oba brzy poté odešli do svazku opery Národního divadla v Praze. Moc dobrým alternantem Jankovského byl i lyrický tenorista Jiří Pavlíček! Toto uvedení si pamatuji, ba i fakt, že tehdejší návštěvnost byla silná i v řadě repríz. To bylo ještě v překladu do češtiny, a tak i v zamotaném ději, plném intrik, sdělnější a přehlednější.

Současná opera nejen v Plzni má kmenových sólistů už málem jako šafránu, zpívá vše v originále (pro odborníky zajímavé, pro laiky ne tak zcela) a vše je vázáno na republikou sem a tam a tam a sem jezdící hosty, jichž není až tak mnoho. Takže není v sólistech valný rozdíl, podobné tváře vidím v Ústí, Budějovicích i jinde.Taktovky se v novém nastudování chopil Tomáš Brauner, ale i šéfdirigent Ivan Pařík (repríza dne 5. června). Na funkčně pragmaticky jednoduché, ale dobře volené scéně, aby plnila bez prodlev jednoduché obměny obrazů (Daniel Dvořák) se vynasnažil předivo poněkud zamotaného i málo pravděpodobného děje, plného intrik a zvratů, rozmotat pěvec, režisér Oldřich Kříž. Gioconda znamená šťastná, ba i veselá, jak kdo si chce překlad přizpůsobit svým představám. Režisér Kříž zjevně volil první z přívlastků. Dařilo se mu ztvárnit psychologii dramatu, namnoze nepodobné i realitě dnešní doby, politických štvanic, fašizujících tendencí, atmosféře tajných spolků i všudypřítomných tajných agentů, spřádajících pavoučí sítě krutých intrik. Nemusíme pro tyto jevy až do 17. století, stačí se jen rozhlédnout a popustit uzdu fantaziím. Jsem dokladem, že se to panu režisérovi podařilo, ve mne různé reminiscence s dneškem vyvolal.

Na operu ovšem nechodíme za politickými reminiscencemi, těch máme kolem sebe přehršli, leč v italské opeře za krásnými hlasy a hudebním nastudováním. A to má dnešní Plzeň, jedním slůvkem, znamenité. Dirigent Tomáš Brauner dokázal vytěžit z orchestru spoustu dynamických odstínů, kompaktní barevnost plných forte i jemnost pianových ploch (repríza 7.6.). Šéfdirigent Ivan Pařík v repríze 5. června dokázal exaktním gestem vést sólisty i sbor – ten byl s Paříkem přesnější v rytmech. Inu, šéf je mocnější, a tak sledovat jeho pohyby taktovky je víc než na místě. Obdivoval jsem, že ani v místech dramaticky rozbouřeného orchestru nikde nebyli jeho plným zvukem kryti pěvci, ani v hlubokých polohách, což mnohdy už beru jako nutné zlo. Zde se tedy vzácně nekonalo.Jak jsem v začátku předeslal, ze tří možných Giocond jsem v prvních dvou reprízách viděl jedinou – Ivanu Veberovou. Pěvkyně mladodramatického oborového typu dostala velkou šanci. Vynikla již dříve jako Liu a zde to byl až oborový skok. Znělý hlas, s gustem si užívá mnoha výšek, někdy trošku ostřejší dimenze, leč prospívající prostorové nosnosti. V hloubkách až dryáčnicky využívá prsního rejstříku, ale plně v souladu s výrazem zpívaného textu. Její projev je niterný a sympaticky přesvědčivý. Cesta k dramatičtějším oborům u strukturálně lyrických hlasů nebývá bez rizik. Ale zdá se, že mladá interpretka je na tato úskalí dobře technicky vybavena. Její rivalka Laura je už líbivým kostýmem (Jan Kříž) akcentována coby svůdný ženský typ a la Lola versus Santuzza v pozdějším verismu. Obě představitelky tomu ostatně odpovídají, a tak lze vznětu Enza docela věřit. Pěvecky obě na úrovni – Ivana Šaková a premiérová mezzosopranistka Jana Tetourová. Krom Ivany Vébrové byl ve dvou reprízách taktéž jediný Richard Haan z Brna jako jagovsky laděný „zloduch“ Barnaba. Pana Haana si velmi vážím jako velkého pěvce nádherného barytonového hlasu s výškami až bednářovsky měkkce svítivými. Je jevištně přesvědčivý, herecky tvárný, navíc se ve svém věku nemusí v závěru obávat ukázat své atraktivní fyzické dispozice udržované plaveckou kondicí. Tenorový part jsem nejprve sledoval v podání Nikolaje Višňakova. Ukázal obdobnou plnost a suverenitu výšek, jako při slyšeném záskoku v plzeňské Turandot. Spíše do přechodů k mezza voce se trochu nutil a v nich byl občas intonačně ne zcela pevný. U úterního publika by ještě lépe uspěl, kdyby jeho tvář diferencovaněji zobrazovala vnitřní citový prožitek. Ta je více přesvědčivá u Rafaela Alvareze. Pěvce jsem slyšel v několika rolích. Enzo se jeví jako zatím nejpřesvědčivější, což je dáno mimo jiné i rozsahově (nemá v tomto smyslu nároky Vévody mantovského či Rudolfa). Hlasový fond Alvarezův je krásný, barevně italský, v daném rozsahu plně přesvědčující i ve výškách. Samolibého Alvise Badoera ztvárnil na prvé repríze Pavel Horáček, který s velkooperním rozmachem v gestu s gustem předváděl své znělé střední basové polohy až k prahu rezonančních možností. V četných hloubkách partie už nenacházel takové zalíbení. Premiérový Pavel Vančura v téže roli byl v gestech méně okázalý, ale pěvecky mocným posazením tónů do masky velmi zvučný ve všech polohách, ač tato postava byla režisérem Křížem jako jediná posazená do pozadí jeviště, takže akusticky méně výhodně než ostatní protagonisté (což jsem moc kvitoval, pan režisér jako zkušený pěvec moc dbá na fakt, aby stavěl pěvce akusticky výhodně). Pavel Vančura postavil basovou partii vskutku par excellence! Nerad bych opomenul v expozici autora trochu upozaděnou, byť dějově supervýznamnou roli slepé matky (La Cieca). Altistky Petra Vondrová i Eliška Weissová ukázaly nejen krásné altové materiály, dobře technicky zvládané, ale i vnitřně pravdivý jevištní projev. Sbor plzeňské opery vedený doc. Zdeňkem Vimrem opětovně prokázal schopnost velkých forte optimálně podmíněných pozorností k harmonii vnitřních hlasů. Ty zní plně, kompaktně a sbor se velmi pružně dokázal podrobit dynamismu přání režiséra, jehož představu výborně podmiňovala práce se světelnými efekty proměn pekla, nebe i naděje, která byla zdůrazněna i výsečemi modré oblohy.Resumé – zejména druhá repríza 7. června, to jest de facto variace premiérového obsazení (krom titulní role a Barnaby), přinesla úroveň, jaké nebýváme dnes na našich krajských scénách často svědky. Vyrovnané výkony sólistů na úrovni neobelcantových partů, tvárný a zvukově hodnotný výkon sboru, barevný a dynamicky až nebývale vypracovaný orchestr, režie, která ztvárnila exaltovaně hororový dějový vývoj do logického celku s reminiscencemi soudobého světa, leč ponechávající děj tam, kam ho Arrigo Boito posadil. Ach, jak jsem za toto byl režisérovi vděčen. Gulag a podobné fantazie a la Fibichova Šárka před časem, která by se zde skoro víc nabízela jako řešení spletitých intrik než tenkrát u chudáka Fibicha, byly ponechány stranou a děj vykládán respektováním díla samého. Snad jen choreografii (Jiří Pokorný) již zmíněného Tance hodin v podobě gladiátorů jsem nevnímal jako příliš šťastně volenou. Uvedení tohoto kusu určitě posílí povědomí o díle a skladateli u nás stále neznámém. Co se návštěvnosti již prvních repríz po premiéře týče je zvláštní, že nebyla velká, odhadl bych tak 70%. To úrovni neodpovídá. Kdyby nastavená laťka ze 7. června byla u nás na krajských scénách obvyklá jako zde ve všech složkách, bylo by zbytečné lamentovat nad operní produkcí v našich luzích a hájích.
Amilcare Ponchielli:
La Gioconda
Hudební nastudování: Tomáš Brauner
Dirigent: Ivan Pařík / Tomáš Brauner
Režie: Oldřich Kříž
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Jan Kříž
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Jiří Pokorný
Pohybová spolupráce: Karel Basák
Dramaturg: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery Divadla J.K.Tyla v Plzni
Balet Divadla J.K.Tyla v Plzni
Členové historického šermu Dominik
Premiéra 2. června 2012 Velké divadlo Plzeň
(psáno z repríz 5. a 7.6.2012)

La Gioconda – Ivana Veberová
La Cieca – Petra Vondrová / Eliška Weissová
Alvise Badoero – Pavel Horáček / Pavel Vančura
Laura Adorno – Ivana Šaková / Jana Tetourová
Enzo Grimaldo – Nikolaj Višňakov / Rafael Alvarez
Barnaba – Richard Haan
Zuane – Tomáš Bartůněk / Oldřich Kříž
Isepo – Juraj Nociar / Jan Ježek

www.djkt-plzen.cz

Foto Marta Kolafová