Dvakrát Třeboňská nokturna. Finále patřilo Adamu Plachetkovi

V Čechách existuje vedle renomovaných velkých mezinárodních festivalů, jako je Pražské jaro nebo Smetanova Litomyšl, také řada festivalů komornějšího charakteru, jejichž význam v rámci regionu je ale značný. K nim bezesporu patří Třeboňská nokturna. Ve významném jihočeském lázeňském městě se letos uskutečnil již jejich dvanáctý ročník. Třeboň se může pochlubit nádherným prostředím půvabného Divadla J. K. Tyla, staršího, než je pražské Národní divadlo, kostelem svatého Jiljí či renesančním zámkem. Každoroční hudební festival je naplněn týdnem hudby různých žánrů.

Ve středečním písňovém komorním večeru vystoupily například sólistky Opery Národního divadla v Praze Maria Kobielská a Eva Garajová, za výtečné klavírní participace Miroslava Sekyry. Tento koncert v krásných prostorách historického Divadla J. K. Tyla byl zajímavý jednak svoji dramaturgií, jednak vyspělým publikem. Pěvkyně volily písňový typ celovečerního programu, nikoliv operní árie, které bývají vždy posluchačsky přitažlivější. Přes tento fakt, kterého bych se v roli dramaturga obával, byla návštěvnost komorního koncertu velmi solidní. Nejvíce mne zde zaujaly Čtyři romansy Petra Iljiče Čajkovského, velmi pěkně interpretovány Evou Garajovou s poměrně dobrou srozumitelností ruštiny. Sopranistka Maria Kobielská s velmi pěknou a interesantní temnější barvou nosného, kovově znějícího sopránu si zvolila repertoár písní na “odlehčení” z díla Mikuláše Schneidera – Trnavského, jímž jsou naplněny často pěvecké soutěže i nižšího typu. Ona jsou to dílka vděčná a pěvecky pro vyspělou sopranistku na rozezpívání báječná. O to víc jsem se divil malé spontaneitě chronicky známých Ružiček z krásné sbírky “Zo srdca” op. 35, navíc zpívaných z not. Tento problém se jevil i v interpretaci Moravských dvojzpěvů Antonína Dvořáka. Hlasově znělé, nosné fráze vyspělých, technicky dobře vedených hlasů, které k sobě barevně neobyčejně ladí, poškozuje zpěv z not. Ne tím faktem, že dámy drží noty před sebou, ale tím, že prakticky nevzhlédnou k publiku od upnutí na noty, které jsou ale prostředkem, nikoli cílem. Tím přes nesporný půvab hezkých, kulatě znělých tónů sopránu i mezzosopránu, chyběla transformace výrazu do publika, kontakt očí a jejich výrazu, prožitku.

Vítězem výrazu a celkového pojetí tempického i dynamického v pěkném večeru byl pro mne výborný klavírista Miroslav Sekera, jemuž volám rád bravo! Ocenil jsem i vysoce vyspělé třeboňské publikum, které v cyklech písní poučeně tleskalo vždy na závěru, ne po jednotlivých písních, jak jsem ventiloval na Smetanově Litomyšli na koncertech proslulého Radka Baboráka a jeho vtipné instruktáži pro publikum.

Hodnocení autora recenze: 70%
***

Jistě, že nejsledovanější finální koncovkou byl poslední koncert týdne Třeboňských nocturen v sobotu 11. července. Pro jeho slavnostní zakončení byl získán host výjimečný – basbarytonista Adam Plachetka. Mladý sólista Wiener Staatsoper, přední světové operní scény světa, plně srovnatelné s La Scalou, Mnichovem nebo Met v New Yorku, kde se ostatně již rovněž představil. Závěrečný koncert se uskutečnil na nádvoří Městského úřadu v Třeboni, ve velmi hezkém, otevřeném prostředí, tak říkajíc pod širákem či chcete-li pod hvězdnou oblohou. Spolu s Adamem Plachetkou vystoupila v ukázkách z Rossiniho Lazebníka sevillského jeho manželka, Kateřina Kněžíková, sopranistka Opery Národního divadla v Praze. Vše za doprovodu Komorní filharmonie Pardubice pod taktovkou dirigenta Marko Ivanoviće. Program, volený v ose Händel – Mozart – Rossini byl doplňován ouverturami z těch operních děl, z nichž byly prezentovány sólové ukázky z pěveckého světa oborů basu, barytonu a sopránu.Problémem koncertů, volených v otevřeném prostředí à la typická Pivovarská zahrada v Českém Krumlově, je nutnost amplifikace. Ta je netypická pro oblast nonartificiální hudby, která s ní prostě nepočítá, není jí blízká. Amplifikace je nutná v oblasti populární hudby, kde hlasy nejsou doopravdy hlasy, ale imitace hlasů. Zesilovat velké, nosné hlasy operních pěvců není ale zřejmě takový problém, jako zesilovat do prostoru zvuk symfonického orchestru. Neblahá zkušenost ze zmíněné Pivovarské zahrady mě vede k jisté benevolenci, neboť hlasy pěvců se v Třeboni hned v prvním pokusu svého druhu podařilo zesílit lépe, než ve zmíněném prostoru Českého Krumlova. V tom vidím plus této akce per futurum, neboť se jistě bude v tomto ohledu leccos vylepšovat. Ve zvolených prostorách je zesilování hry orchestru, které nastaví nekompromisní otazníčky nad intonací i perlivostí pasáží, s jejich mazáním u leckterých běhů v tolik průzračných harmoniích Mozarta a Rossiniho, jistým problémem. Mne osobně by zajímalo, zda by se daný prostor neobešel zcela bez této zkreslující techniky, nebo zda by nemohla být realizována jen v naznačené, velmi decentní míře. Což bych měl za optimální řešení.

Hlavní hvězdou a magnetem večera byl přirozeně Adam Plachetka. Zpívá typ programu, který je po něm požadován těmi, kteří ve světě hudební produkce organizují. Má velké štěstí, že tyto snahy jsou v souladu s jeho dispozicemi, ba i s oborovým vývojem hlasu. Nemusí tomu zdaleka tak býti vždy. U Adama Plachetky se sešly zřetelně, až skoro ideálně, kýžené schopnosti s možnostmi, ale i s oborovými potřebami velkého světa operní interpretace. Netvrdil bych však, že je ve třiceti letech natolik mladý. Jsou to obvykle léta rozletu do velkých kariér. Ostatně první v poválečně éře angažovaný český pěvec ve Wiener Staatsoper byl tenorista Ivo Žídek roku 1956, kdy politické ledy počaly pozvolna tát a přední český tenorista doby mohl přijmout ve Vídni roli stálého hosta slavné světové scény. Bylo mu tehdy třicet let a podával do čtyřicítky famózní výkony, shodou okolností právě po dobu angažmá ve Vídni. Exaktním dokladem jsou nahrávky Supraphonu právě z této jeho zlaté vídeňské doby. Adam Plachetka se tedy do Vídně dostal plus minus podobně mladý jako kdysi Ivo Žídek. Mládí je hřivna ničím nezastupitelná. A kdo chvíli stál, již stojí opodál. Myslím, že souboj s časem prohraje řada obdobných talentů, které pouze nejsou ve správný čas na správném místě, jak mi mimo jiné potvrdila i zmiňovaná letošní Litomyšl a zejména její brněnské operní produkce.Adam Plachetka zahájil svůj večer v Třeboni opatrně, lehce přednesenou árií Manoa ze 3. části oratoria Samson Georga Friedricha Händela. Pro vstup do večera a “natónování svalů” hrtanu ideální árie. Ne jako Deborah Voight na Smetanově Litomyšli, když si vzala hned na začátek obtížnou árii Leonory z Fidelia s nervózním pamětním úletem v jejím závěru. Prostě pěvec potřebuje nutně ony důležité minuty aklimatizace. V dalších áriích z Mozarta, ať již basového Figara, či naopak polohově typického barytonového Almavivu z Figarovy svatby, jde o známé kreace talentovaného pěvce, které mimo jiné výborně předvedl v Českém Krumlově před dvěma roky. V Třeboni se mi nicméně zdálo, že mikrofon pěvce ve výkonu trochu svazoval, omezoval, o čemž svědčila i jistá bezradnost introvertnějšího typu postoje se zkříženýma rukama, ve smyslu kam s nimi? Jakoby mikrofon způsoboval nechtěnou uzavřenost v projevu. Tónově bylo ale vše zcela v pořádku. Barevnost, voluminóznost krásného, velmi příjemného hlasového fondu. Jeho obdivuhodná barevná vyrovnanost v jednotné barvě od hloubek po výšky. Vysoké Fis závěru árie Almavivy v obávaném sextovém skoku vyšlo bez zaváhání. Opět mi dalo argument ve prospěch vývoje více k barytonovému oboru, jako již před dvěma roky. Ale přes technickou suverenitu Leporella z Dona Giovanniho (leč nikoliv bohatou výrazovou paletu à la Karel Berman v této své roli), stejně jako v árii Guglielma z Così fan tutte, jiskra mezi ním a početným publikem zcela nepřeskočila. Přisuzuji to soustředění na mikrofon, kdy nelze udělat krok doleva či doprava, natož úkrok vzad. Mikrofon je druh “vazalství”, musí být stále před ústy.

Ve druhé části hezkého třeboňského večera ale ona jiskra elektrizace mezi jevištěm a auditoriem začala fungovat v Rossiniho virtuózní árii Alidora z Rossiniho Popelky. Ale zejména přinesla silný výraz a tím patřičný elektrický náboj na jeviště manželka Adama Plachetky, Kateřina Kněžíková. Kavatinou Rosiny z Rossiniho Lazebníka sevillského přinesla výraz, vnitřně zainteresovaný projev s patřičnou expresí. Ano, publikum tohle chce, intuitivně to vycítí. Pak okamžitě jiskra mezi jevištěm a publikem přeskakuje. Aplaus byl znatelně vřelejší, upřímnější než do tohoto momentu. V následujícím duetu Rosiny s Figarem z druhého dějství Rossiniho Lazebníka vtáhla Kateřina Kněžíková svého manžela právě do silnějšího extrovertnějšího výrazu. Mimo jiné závěr duetu s přidaným krásně znělým vysokým Gé Figara, spolu s Rosinou, opět odhaloval jeho lehkým nasazením, “příklepem shora”, krásné výškové barytonové dispozice.Kateřina Kněžíková měla být ve večeru více využita. Škoda. Než spousty ouvertur bez patřičné brilance intonační, namnoze bez perlivosti pasáží smyčců i dechů, patrně dosti vinou amplifikace otazníků zveličovaných mikrofony (mikrofon je hrozný “prevít”, každý intonační prohřešek, každé mírné nedoladění, nepřesnost, vícenásobně zesiluje). Dal bych raději větší prostor sympatické sopranistce, která zpívala s plným nasazením svých dispozic lehkého typu velmi příjemného sopránu. Navíc se dokázala s mikrofonem až překvapivě leggiero vyrovnávat.Zazlíval jsem dramaturgii během večera, že slavný duet Zerliny a Giovanniho nebyl do programu zařazen. Ale ejhle: on se objevil náhle mezi přídavky, velmi krásně oběma pěvci proveden. Là ci darem la mano, là mi di-rai di si znělo v půvabném výrazu a měkkých, muzikálně vedených frázích. V přídavcích naopak nepřekvapila šampaňská árie dona Giovanniho Finch’ han dal vino, calda la testa, una gran festa fa preparar. Tipoval jsem ji dopředu, jako vícekrát ověřenou slavnou árii Basilia o pomluvě z Rossiniho Lazebníka sevillského La calunnia èun venti cello, která vytvořila zřetelně dominantní třetí přídavek. Zde byly tři přídavky připraveny, tak říkajíc, pro každé počasí. Oproti již zmíněnému koncertu v Litomyšli. Tam se s nimi moc počítat nechtělo. Potlesk tisícovky posluchačů po nich již zřetelně ochabnul, jakoby dané publikum racionálně uvážilo, že po třech se čtvrtého přídavku sotva dočká. Potlesk tak náhle skončil a orchestr musel odejít již až po něm. Nádherně strávený večer pod vzácně modrou oblohou jižních Čech byl velmi příjemný a je závazkem do budoucích let.

Hodnocení autora recenze: 95%

Třeboňská nokturna 2015
Maria Kobielska (soprán)
Eva Garajová (mezzosoprán)
Miroslav Sekera (klavír)
8. července 2015 Divadlo J. K. Tyla Třeboň

program:
Mikuláš Schneider-Trnavský:
Čtyři písně ze sbírky Drobné kvety:
– Ďaleko, široko (lidová)
– Keď sa drobné pieseňky (Ľudmila Podjavorinská)
– Nesadaj, sláviček (Ľudmila Podjavorinská)
– Vtedy sa mi prisnijú (Ľudmila Podjavorinská)

Dvě písně ze sbírky Zo srdca, op. 35:
– Ružičky (Ferko Urbánek)
– Keby som bol vtáčkom (Ferko Urbánek)

Petr Iljič Čajkovskij: Čtyři romansy
– Ja tebe ničevo ne skažu, op. 60/2 (Afanasij Afanasjevič Fet)
– Net, tolko tot, kto znal, op. 6/6 (Lev Alexandrovič Mej podle J. W. Goetha)
– Liš ty odin, op. 57/6 (Alexej Nikolajevič Pleščejev podle Ady Christen)
– Den li carit, op. 47/6 (Alexej Nikolajevič Apuchtin)

Antonín Dvořák: Moravské dvojzpěvy, opp. 29 & 32 (výběr, moravská lidová poezie)
– A já ti uplynu
– Veleť, vtáčku
– Dyby byla kosa nabróšená
– V dobrým sme se sešli
– Slavíkovský polečko malý
– Holub na dvoře
– Voda a pláč
– Skromná
– Prsten
– Zelenaj se, zelenaj
– Zajatá
– Neveta
– Šípek
*** 

Pocta Emě Destinové
Adam Plachetka (basbaryton)
Kateřina Kněžíková (soprán)
Komorní filharmonie Pardubice
Dirigent: Marko Ivanović
11. července 2015 Nádvoří Městského úřadu Třeboň

program:
Georg Friedrich Händel:
– Příjezd královny ze Sáby, předehra k 3. části oratoria Solomon
– How Willing My Paternal Love, árie Manoa z 3. části oratoria Samson

Wolfgang Amadeus Mozart:
Le nozze di Figaro (Figarova svatba):
– předehra k opeře
– Tutto è disposto … Aprite un po’ quegli occhi, recitativ a árie Figara ze 4. jednání
– Hai già vinta la causa!… Vedrò, mentr‘io sospiro, recitativ a árie Hraběte Almavivy ze 3. jednání

Don Giovanni:
– předehra k opeře
– Madamina! Il catalogo è questo, árie Leporella z 1. jednání

Così fan tutte (Takové jsou všechny):
– předehra k opeře
– Rivolgete a lui lo sguardo, árie Guglielma z 1. jednání

=přestávka=

Gioacchino Rossini:
La Cenerentola (Popelka):
– předehra k opeře
– Là del ciel nell’arcano profondo, árie Alidora z 1. jednání

Il barbiere di Siviglia (Lazebník sevillský):
– Una voce poco fa, árie Rosiny z 1. jednání
– Dunque io son … tu non m’inganni?, duet Rosiny a Figara z 1. jednání

Il viaggio a Reims (Cesta do Remeše)
– předehra k opeře
– Ah! Perché la conobbi?… Invan strappar dal core, scéna a árie Lorda Sidneye

www.trebonskanocturna.cz

Foto Ivan Malý