Pro řadu lidí je zkratka mp3 synonymem pro jakoukoliv hudbu uloženou v počítači nebo mobilním telefonu. Velká část uživatelů ani netuší, že oficiální název této technologie, která vznikla na přelomu osmdesátých a devadesátých let v Německu, zní MPEG-2 Audio Layer 3. Přípona .mp3 byla souborům s komprimovanou muzikou přisouzena před dvaceti lety, 14. července 1995.
Převod do formátu mp3 umožňuje zmenšit velikost hudebního souboru zhruba na desetinu jeho původní hodnoty při zachování přijatelné kvality zvuku. Ve své původní a dodnes zdaleka nejrozšířenější verzi jde o takzvanou ztrátovou komprimační metodou. To znamená, že v zájmu snížení datového objemu je část informací z původní nahrávky odstraněna. Obětí tohoto „osekávání“ bývají frekvence blízké mezním hranicím lidského sluchu. Existuje ale i jiné, sofistikovanější postupy, s jejichž pomocí lze posluchače ošálit.
Za duchovního otce formátu mp3 bývá označován německý elektrotechnik a matematik Karlheinz Brandenburg. Počítačovému zpracování zvuku se věnoval už od počátku osmdesátých let coby postgraduální student univerzity v bavorském Erlangenu. Později ve svých výzkumech pokračoval ve Fraunhoferově institutu integrovaných obvodů, který se v roce 1987 se zapojil do evropského projektu s cílem vyvinout technické standarty pro digitální rozhlasové vysílání.
Spolu se zaměstnanci Fraunhoferova institutu a dalších vědeckých institucí se Brandenburg zabýval otázkou komprese hudebních souborů. Vyšel při tom z již existujících metod, jež dále rozvinul a pomohl dostat do reálně použitelné podoby. Jako „pokusný králík“ posloužila nahrávka Tom’s Diner americké písničkářky Suzanne Vega. Vokální verzi této skladby komprimoval se svými kolegy stále dokola, přičemž sledoval, jak se úpravy kompresního algoritmu projeví na kvalitě zvuku.
Ve své počáteční fázi nesla komprimační metoda Brandenburgova týmu název ASPEC, později jí organizace Moving Picture Experts Group (MPEG) začala označovat jako MPEG-2 Audio Layer 3. Počítačové soubory s takto komprimovanou hudbou zpočátku měly příponu .bit. Na základě ankety mezi členy Fraunhoferova institutu však byla počátkem léta 1995 změněna na .mp3.
Formát mp3 přišel na svět ve správnou dobu. Od poloviny devadesátých let začal růst počet uživatelů internetu z řad domácností. Tím se měnil i charakter „sítě sítí“, která ve stále větší míře sloužila jako zdroj zábavy. V roce 1998 se navíc na trhu objevily první kapesní přehrávače digitální hudby, díky nimž „empétrojky“ pronikly z počítačů do kapes a kabelek.
Velká hudební vydavatelství se k prodeji hudby přes síť dlouho stavěla odmítavě, mimo jiné kvůli obavě z počítačového pirátství. Omezená možnost získat hudbu přes internet legálně vedla k rozmachu různých výměnných služeb balancujících na hraně zákona, jejichž nekorunovaným králem byl server Napster. Jistým zadostiučiněním pro manažery nahrávacích společností snad mohl být fakt, že předmětem nelegální distribuce se stal i samotný program pro kompresi hudby.
V průběhu času se formát mp3 utkal s řadou ambiciózních vyzyvatelů. Někteří z nich, například ATRAC od společnosti Sony, zcela propadli. Jiné formáty jako Windows Media Audio (WMA) nebo Vorbis si vedou o poznání lépe, ale stále jsou spíše volbou znalejších uživatelů než masovou záležitostí. Asi nejvážnějším konkurentem „empétrojek“ v oblasti ztrátové komprese je standart Advanced Audio Coding (AAC), který používá například společnost Apple. Rostoucí kapacita paměťových médií navíc náročnějším posluchačům umožnila přechod k bezztrátovým kompresním metodám, jako je stále populárnější FLAC, u nichž nedochází ke snižování kvality zvuku.
Foto archiv
