Dvě vdovy bez šlehačky, zato s papírem

Když jdu do divadla, vždycky se těším, nebo aspoň doufám, že se inscenace (nebo představení) povede. Občas se mi však stává, že po představení kráčím domů jako spráskaný pes. Poslední dobou se tato nepříjemná situace opakuje, zdá se mi, poněkud častěji. Tak tedy tentokrát historické Národní divadlo a premiéry Dvou vdov. Měla jsem v oblibě inscenaci Jany Kališové, jejíž smysl pro humor a pro konverzační komedie jako takové obdivuji. Mám pocit, že mi ještě žádný divadelní večer nepokazila, ať už šlo o komedii, o tragédii, nebo o obojí. Její Dvě vdovy (premiéra 1996) měly 25 repríz a zdá se mi, že je škoda, že jich nebylo mnohem víc.Plakát se dvěma rakvičkami se šlehačkou jako by sliboval něco chutného, nadýchaného, vtipného. A se smetanou. Se začátkem předehry se rozsvítilo všechno zlato na proscéniu i s nápisem Národ sobě a Hynaisova opona měla (asi) budit patřičné emoce. Jenže jaké!?  Předehra začala překotně a byla stavěna z jednotlivých lehce odsazených kontrastních částí, které se zjevně nevázaly k situacím, které můžeme očekávat. Orchestr zněl podivně nekompaktně a nějak nedivadelně, spíš koncertně, zato hodně nahlas. Hudba jako by nevzbuzovala žádné emoce, jako by byla v kontrastu k tomu Národu sobě. Byl snad orchestr záměrně veden beze snahy zahrát Smetanovu muziku s láskou a s pochopením? Spíš jako by dirigent Robert Jindra chtěl zdůraznit, že Smetana, a navíc jeho Dvě vdovy (!) – to není oblíbená Dvořákova Armida, ani Wagnerův Lohengrin, co tedy s tím? Zahrajeme noty. Zvuk orchestru byl ve forte až křiklavě nesehraný, drsný, barevně nesladěný. Copak nemá dirigent v hledišti nikoho, kdo by jej upozornil, jak nelibě a studeně to zní? Jak orchestr chvílemi nemilosrdně překrývá zpěváky, jak málo dbá on sám o souhru se sólisty a o sjednocení ansámblů? Co to znamená? Nerozumím, nechci rozumět.

Otevřená opona – jeviště. Režíruje Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Velký podivný salon se šikmou „skleněnou“ střechou hodnou nádražní haly, z níž visí ve třech řadách po třech lustrech tvaru dámských sukní (scénograf Daniel Dvořák). Vzadu dvojschodiště ke skleněným dveřím, po dvou vchodech ze stran. Živý obraz stíněný ještě promítanou „Hynaiskou“, sbor se hýbe jednotně jak za Ferdinanda Pujmana (sbormistr Martin Buchta), postavy jsou pečlivě oblečeny do kostýmů doby Smetanovy, jejich pohyb je omezen. Choreografie připomíná vystoupení Státního souboru písní a tanců – folklór a předstírání úsměvů (choreografie Ladislava Košíková). Karolina a Anežka jsou opravdové nóbl milostpaní a páně Pištěkovy kostýmy mají preciznost kostýmů filmových. Aha – tak tedy vzpomínka na dobu, kdy ještě bylo národní obrození. Karolina (Jana Sibera) věnuje všechnu svou energii zpěvu, na kontakt se sestřenicí Anežkou jí nezbývá mnoho času. Anežka Marie Kobielské je jaksi podrážděná, reaguje prudce, hloubky má, bohužel, odpojené od střední a vyšší polohy. Škoda. Aleš Briscein (Ladislav Podhájský) se chová společensky a svou náladotvornou píseň „Když zavítá máj“ zpívá koncertně z prezidentské lóže v hledišti. Škoda na druhou. Mumlal Luďka Veleho se marně pokouší jeviště nějak rozehrát, ale zjevně je držen zpátky, a tak později upadá do svých pěveckých manýr. Přesto vytváří jakous takous postavu. Lidka s Toníkem (Michaela Gemrotová, Martin Šrejma) jsou výrazově stejně bezbarví jako balet.

Lustry sjíždějí na mnoha místech, aby vytvořily intimní osvětlení, jsou nositelem nejvýraznějšího pohybu na jevišti, který je však brzy předpokládatelný, a tedy umrtvující. Anežčina árie je bez citu, dává spíš najevo, v jakých pochybnostech se postava nachází. Jako modernizující prvek se objevuje promítaný kardiograf, pak šipky mířící na Anežku, jednotlivá slova árie, znovu kardiograf (čáry jsou to červené), při slavné Anežčině árii ostře zelený světelný déšť. Vtipné dialogy nenacházejí u spoluhráčů žádnou odezvu, každá postava je soustředěná především sama na sebe. Naštěstí je kromě anglického překladu na titulkovacím zařízení i český text. V hledišti je mrtvo, téměř nikdo se nesměje.

Druhá premiéra s odstupem tří dnů. Hudba, inscenace pochopitelně táž, jiní představitelé. Především obě sestřenice se výrazně liší od svých předchůdkyň. Obě zpívají lépe než dámy při první premiéře a navíc – Anežka Dany Burešové nejenže naplňuje svou roli skrývanou něhou a náklonností, ale také reaguje čitelně na Karolinino chování. Marie Fajtová je Karolinou se šmrncem, s přehledným herectvím v rámci své role i vzhledem k ostatním. Vida. Ale proč se režisér a dirigent nepostarali o to, aby zpívaly první premiéru? Nesplňovaly jejich požadavky?Také Podhajský (Richard Samek) má své kouzlo v příjemné barvě hlasu, jeho píseň však nezní příliš výrazně, protože ji, bůhvíproč vyňat z jeviště do prezidentské lóže, poslušně zpívá otočen zády k divákům. Na akustiku Národního divadla si jistě brzy zvykne. Mumlal Zdeňka Plecha je velmi rozpačitý – hudebně nepřesný, hlasově ve střední poloze světlý, herecky nepřesvědčivý. Zato Václav Sibera s Yukiko Šrejmovou Kinjo jsou živí a zejména ta cizokrajná Liduška výborně vyslovuje český text a je vyloženě milá.

Možná, že tyto Dvě vdovy měly být lehce ironickým retrem, ale smyslu pro humor se inscenátorům jaksi nedostává. Rakvičky se šlehačkou v rukou pana Zdeňka Plecha (Mumlala) to v závěru opery nezachrání. Vždyť ani nejsou k smíchu.

A ještě taková drobnůstka. Při druhé premiéře ležel na proscéniu zmačkaný bílý papír. Omylem. Nehrálo se s ním. Vydržel tam celou operu, až úplně na konci spadl náhodně odkopnut do orchestru. V hledišti bylo jistě mnoho lidí, kteří na něj mohli o přestávce upozornit, nebo jej (třeba) mohl nenápadně sebrat někdo z účinkujících. Nestalo se. Nedbalost vládne v megalomanském soudivadlí nad řekou a u nádraží… A to díky dvěma poslušným černochům, kteří udělali svou práci a pak byli, jak už to bývá, odejiti.

Hodnocení autorky recenze: 40 %

Bedřich Smetana:
Dvě vdovy
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra (alt. Jan Chalupecký)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Theodor Pištěk
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Ladislava Košíková
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéry 30. května a 3. června 2013 Národní divadlo Praha

Karolina – Jana Sibera / Marie Fajtová
Anežka – Maria Kobielska / Dana Burešová
Ladislav Podhájský – Aleš Briscein / Richard Samek
Mumlal – Luděk Vele / Zdeněk Plech
Toník – Martin Šrejma / Václav Sibera
Lidunka – Michaela Gemrotová / Yukiko Šrejmová Kinjo

www.narodni-divadlo.cz

Foto Hana Smejkalová