Operní panorama Heleny Havlíkové (122)

Týden od 27. května do 2. června 2013
– Pěvecké hody z Královské opery
– Lovci, kteří netrefili
– Inspirace na dny příští
***

Pěvecké hody z Královské opery 

V projektu Živě poskytlo Bio Oko (a další kina u nás) 27. května v přímém přenosu z londýnské Covent Garden třetí reprízu nové inscenace (premiéra 17. května) Jezerní paní (La donna del lago) Gioachina Rossiniho (1792–1868).Vyhlášený labužník připravil pro neapolské Teatro San Carlo v roce 1819 – v šibeničním termínu náhradou za Spontiniho – další ze svých operních lahůdek. Respektoval divadlem zadané libreto podle básnické povídky Waltera Scotta The Lady of the Lake (u nás v prozaickém překladu Františka Ladislava Čelakovského jako Panna jezerní / Jezerní panna) a odstartoval tak italskou zálibu v tomto skotském romantikovi, jehož dílo se během následujícího dvacetiletí stalo předlohou pro pětadvacet oper s Donizettiho Lucií z Lammermooru v čele.

Opera podle epické básně Waltera Scotta (libreto Andrea Leone Tottola) se odehrává ve Skotsku za doby vlády krále Jakuba V. Král (Juan Diego Flórez) se vydá do skotské vysočiny potlačit povstání tamních klanových rebelů – setká se ale s Elenou, přezdívanou Jezerní paní (Joyce DiDonato), dcerou Douglase (Simón Orfila), a ihned se do ní zamiluje. Aby Elenu získal, svou identitu zatají a vydává se za Uberta. Jenže Douglas, bývalý králův vychovatel, který ale nyní stojí proti králi, svou dceru přislíbil vůdci rebelů Rodrigovi (Colin Lee). Elenino srdce je ovšem již zadané, patří bojovníkovi Malcolmovi (Daniela Barcellona). Král povstání potlačí, Rodrigo je zabit, Elenin otec i Malcolm zajati. Když za ně přijde Elena prosit o milost, král se nechá poznat a oba velkoryse omilostní. Sňatek Eleny a Malcolma stvrdí návrat míru do Skotska.

Londýnská Královská opera Rossiniho „recept“ dodržela excelentně. Především si opatřila prvotřídní ingredience, bez kterých tříhodinová erupce belcanta postrádá smysl – pěvce. Joyce DiDonato a Juan Diego Flórez dnes patří v tomto stylu k absolutní špičce a jako Elena a král Jakub alias Uberto se setkali už v pařížské inscenaci Jezerní paní v roce 2010, kterou následujícího roku převzala i milánská Scala. A v Královské opeře debutující Daniela Barcellona v mužské roli Elenina milence Malcolma obohatila toto obsazení nádherně barevným mezzosopránem. Vypadalo to, že pro tuto sestavu sólistů neexistují žádné technické limity a mimořádně obtížné árie zpívají suverénně v plné škále výrazu od vysoce dramatického po jemně lyrický. Tuto hvězdou sestavu dokonale podpořil dirigent Michelle Mariotti s orchestrem a sborem Královské opery. Režisér John Fulljames (1976) není ve světě opery žádným nováčkem a od roku 2011 se podílí na vedení Královské opery, která si od něj slibuje, že vnese svěží mladý přístup. To se v případě Jezerní paní podařilo. Základem Fulljamesova režijního konceptu je – s lehce ironickou nadsázkou – princip divadla na divadle, respektive divadla v pánském klubu. V něm herec, namaskovaný jako Walter Scott, nechává postavy, ale i jiné atributy skotské historie 16. století, „vyndat“ ze zasklených vitrín, aby před společností, popíjející spokojeně svou whisky, oživil velký romantický příběh lásky, odbojných horalů a závěrečného míru. Charakteristický kolorit dodávalo i výtvarné řešení (scéna Dick Bird a kostýmy Yannis Thavoris), využívající typických vzorů skotských kiltů.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Lovci, kteří netrefili

Národní divadlo uvedlo 30. května premiéru nového nastudování Dvou vdov Bedřicha Smetany, opery podle hry Jeana Pierra Féliciena Les Deux veuves, kterou do českého prostředí upravil Emanuel Züngel. Pro patnácté nastudování Dvou vdov v Národním divadle byla zvolena dnes běžně uváděná verze z roku 1877, v níž Smetana po původní premiéře v roce 1874 dokomponoval zpívané recitativy, postavy Toníka a Lidky, jejich tercet s Mumlalem, Ladislavovu píseň Když zavítá máj a finále prvního dějství.

Opera se svým původně francouzským námětem vymyká ostatní Smetanově operní tvorbě (kromě nedokončené Violy jde v ostatních případech výhradně o české náměty). Přenesení mondénního měšťanského salonu na český venkov, včlenění inspirace českou lidovou hudbou a zároveň uchování espritu lehké francouzské konverzační komedie, rossiniovská bria, mozartovská lehkost a Mumlalova bodrost – to vše v rámci jednoduchého příběhu veseloherní anekdoty přece jen působí poněkud nesourodě a Smetanovo „programní“ úsilí o moderní původní českou operu je v případě Dvou vdov až příliš zřetelné.

Při uvedení Dvou vdov není snadné skloubit všechny tyto vrstvy do přesně namíchaných kontrastů při jednolitosti celku. Především dirigent Robert Jindra a sólisté se ocitli ve velmi silné konkurenci hudebních nastudování z dob, kdy Zlatá kaplička byla vskutku Mekkou českých dirigentů a pěvců, jak se uchovaly na nahrávkách, z nich zejména dvou z roku 1956 a 1974 pod taktovkou Jaroslava Krombholce (ale i Ančerlovou rozhlasovou z roku 1948). Na detailní propracovanost, vytříbenost a esprit, díky nimž dosáhl stmelení celkové architektury partitury právě Jaroslav Krombholc, který Dvě vdovy nastudoval pro uvedení v Národním divadle v letech 1953–67 a znovu v letech 1971–78, ani na „srdečnost“ Ančerlova pojetí Jindra s orchestrem a obsazením první premiéry nedosáhl. Při premiéře vyzněla hudební stránka Dvou vdov heterogenně, nespojitě. Brilantní tempa trpěla zatěžkaností (především ve smyčcové sekci), lyrickým chyběl tah kantilény a těm lidovým jadrnost.

Také sólisté premiéry měli ke svým předchůdcům zatím daleko – hned v deklamaci, ještě že se promítaly i české titulky. Zvonivý subretní soprán Jany Sibery ještě nestačí na vyjádření nuancí partu podnikavé Karoliny, jak ji s energií a zároveň noblesou, báječným „gustem“, šarmem i šibalstvím zpívaly Maria Tauberová nebo Jana Jonášová. Aleš Briscein jako Ladislav oproti svému mozartovskému nebo francouzskému repertoáru tlačil na hlas tak, že se ztrácela kantiléna a vysokých „a“ i „h“ (Když zavítá máj) dosahoval jen s obtížemi – na rozdíl od svých předchůdců, Beno Blachuta, Ivo Žídka nebo Miroslava Švejdy. Luděk Vele při svém zpěvu vzal až příliš doslova jméno své postavy Mumlal – což bylo zřejmé zejména při srovnání se skvělou dikcí a přesně dávkovaným buffo basem Dalibora Jedličky. Z premiérového obsazení obstála Maria Kobielska jako Anežka, když se jí podařilo například ve výstupu Odcházejí spolu rozvinout dramatičtější výrazovou vrstvu „fuoco“.V příběhu dvou ovdovělých mladých žen, z nichž emancipovaná Karolina hospodaří na svém prosperujícím statku, zatímco její truchlící sestřenice Anežka do poslední chvíle odmítá milostné návrhy svého dlouholetého ctitele, dali režisér Jiří Nekvasil s výtvarníky Danielem Dvořákem (scéna) a Theodorem Pištěkem (kostýmy) přednost salonní noblese, Anežčinu tesknění a unylosti jejího nápadníka před komediální prvky, které přitom opera vtipně nabízí.

Základní problém inscenace se odvíjí od prázdného prostoru jakéhosi rozlehlého salonu ohraničeného stěnami a stropem s několikero prosklenými dveřmi, paprsky světla pronikají i skrze žaluzie. Zprvu zajímavé varianty svícení se brzy vyčerpají a jejich opakování se zanedlouho omrzí, podobně jako devět lustrů, které jsou různě spouštěny a rozsvěcovány, aby vytvořily intimnější prostředí ve chvílích, kdy se postavy „zpovídají“ ze svých pocitů. Zafungovalo to jednou dvakrát – pak se ze sjíždění lustrů stal únavný stereotyp. Pokus narušit a oživit ustrnulou atmosféru prostoru projekcemi zákmitů snad kardiogramů, šipek a písmen na jeho zdi ale působil křečovitě a násilně.

Ani několik vybraných kusů elegantního nábytku z poslední třetiny 19. století ani dekorativní kostýmy obou vdov s honzíky, úzkým pasem a apartními kloboučky však nevyvrátily dojem rozlehlé prázdnoty, kterou protagonisté jen obtížně zaplňovali. Tím spíš, že je režisér nechal jen neurčitě popocházet odnikud nikam, Karolina si neustále moudře podpírá ručkou bradu, Anežka zase usouženě svírá dlaně pod ňadry. V takové koncepci pak byla zcela zarážející naprostá absence základní etikety, kterou bychom „v salonu“ očekávali od pánů – Mumlal svůj myslivecký klobouk a Ladislav svůj baret ponechávají na hlavách, šermují flintami i proti dámám. „Vrcholem“ a vrcholem akce je, když si Mumlal odloží svůj klobouk na hlaveň. „Selský lid“, zvoucí na obžínky, si v „nóbl“ salonu mával klásky obilí a pustil se do vyumělkovaných tanců à la Lúčnice. Nejvtipnější nakonec zůstal plakát se dvěma rakvičkami se šlehačkou. Mumlal je sice na samém konci opery přinese jako ukázku připraveného oběda a rovnou sní, což publikum úlevně kvitovalo mírným smíchem – jinak inscenace humor postrádá. Nejnovější nastudování Dvou vdov sice svědčí o snaze přiblížit se dobám, kdy opera Národního divadla byla nejprestižnějším souborem v zemi, ale nedosáhla ani dynamiky inscenace Jany Kališové hýřící nápady s inspirací starými filmovými veselohrami ani Krombholcovy úrovně nastudování. V marasmu posledního vývoje okolo slučování Národního divadla se Státní operou, který se podepsal na poklesu kvality produkcí Národního divadla, premiéra Dvou vdov nemilosrdně ukázala rozdíl profesních kvalit, které ve Zlaté kapličce byly po desítky let nepřekročitelným standardem. 

Hodnocení autorky: 60 %
***

Inspirace na dny příští

Gaetano Donizetti: Anna Bolena. Hudební nastudování Oliver Dohnányi, režie Jakub Krejčí, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, pohybová spolupráce Števo Capko, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Anna Bolena – Agnieszka Bochenek-Osiecka / Elona Korzhevych / Jana Šrejma Kačírková, Giovanna Seymour – Kateřina Jalovcová / Michaela Kapustová, Enrico VIII. – Martin Gurbaľ / David Szendiuch, Lord Rochefort – Bogdan Stanislaw Kurowski / Jan Šťáva / Václav Živný, Lord Riccardo Percy – Philippe Do / Luciano Mastro, Smeton – Václava Krejčí Housková / Anna Nitrová, Sir Hervey – Josef Moravec / Václav Morys. Národní divadlo moravskoslezské, premiéra čtvrtek 6. června 2013 v 18:30 hod.

Giuseppe Verdi: La traviata. Hudební nastudování Miloš Formáček, režie Martin Dubovic, choreografie Vladimír Gončarov, výtvarník scény Josef Jelínek, výtvarník kostýmů Josef Jelínek, sbormistr Milan Kaňák. Violetta Valery – Michaela Katráková / Anna Klamo, Flora Bervoix – Barbora Kadlčíková / Tereza Mátlová, Annina – Lenka Jarolímová Schützová, Alfred Germont – Miroslav Dvorský / Jaroslav Kovacz / Nikolaj Višňakov, Georges Germont – Nikolaj Někrasov / Serguei Nikitine, Gaston, vikomte z Letorieru – Tomáš Christian Brázda, Baron Douphal – Martin Matoušek, Markýz d´Obigny – Petr Matuszek, Doktor Grenville – Radek Krejčí / Serguei Nikitine / Pavel Švingr. Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem, premiéra pátek 7. června 2013 19:00 hod.
***

Gioachino Rossini:
La donna del lago
(Jezerní paní)
Dirigent: Michele Mariotti
Režie: John Fulljames
Scéna: Dick Bird
Kostýmy: Yannis Thavoris
Světelný design: Bruno Poet
Choreografie: Arthur Pita
Orchestr a sbor Královské opery
Sbormistr Renato Balsadonna
Premiéra 17. května 2013 Royal Opera House London
(přímý přenos z londýnské Královské opery 27. 5. 2013)

Elena – Joyce DiDonato
Král/Uberto – Juan Diego Flórez
Malcolm – Daniela Barcellona
Douglas – Simón Orfila
Rodrigo – Colin Lee

www.roh.org.uk

***

Bedřich Smetana:
Dvě vdovy
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra (alt. Jan Chalupecký)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Theodor Pištěk
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Ladislava Košíková
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 30. května Národní divadlo Praha

Karolina – Jana Sibera (alt. Marie Fajtová)
Anežka – Maria Kobielska (alt. Dana Burešová)
Ladislav Podhájský – Aleš Briscein (alt. Richard Samek)
Mumlal – Luděk Vele (alt. Zdeněk Plech)
Toník – Martin Šrejma (alt. Václav Sibera)
Lidunka – Michaela Gemrotová  (alt. Yukiko Šrejmová Kinjo)

www.narodni-divadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava 
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Alastair Muir, Bill Cooper, Hana Smejkalová