Dvojí jubileum Marie Budíkové

Letos jsme měli možnost dvakrát si připomenout vynikající českou operní a koncertní pěvkyni třicátých a čtyřicátých let, dlouholetou sólistku opery Národního divadla, Marii Budíkovou-­Jeremiášovou. Dne 3. dubna uplynulo sto deset let od jejího narození a 15. července čtyřicet let od jejího úmrtí. Divadelní inscenace končí s derniérou, dnes už přece jenom je umění špičkových operních interpretů zaznamenáno na video­ či audio nahrávkách. Výsostné umění jejich předchůdců se uchovalo víceméně pouze v paměti těch, kdo měli příležitost setkat se s nimi osobně. Mělo by být naší povinností vracet se ke jménům těchto kumštýřů a dbát o to, aby jejich jména zůstala zachována alespoň v historické paměti jako důkaz vysoké kvality jejich umění. A umění jedné z významných sólistek posledních let Ostrčilova šéfování, následné Talichovy éry a prvních poválečných sezon si to rozhodně zaslouží.Marie Budíková měla štěstí na výtečné rodinné zázemí, v němž byla obklopena uměním, hlavně hudbou. Její otec, ředitel jedné pražské školy, byl nadšeným amatérským muzikantem a zakládajícím členem Pěveckého sdružení pražských učitelů. Mladá Marie se už v dětském věku učila hrát na klavír a zpívat. Přesto mnohé nasvědčovalo tomu, že muzicírování zůstane pouze jejím koníčkem. V roce 1923 úspěšně maturovala na gymnáziu a poté čtyři roky studovala na Vysoké škole obchodní, kde svá studia ukončila inženýrským diplomem.

V době svých středoškolských a vysokoškolských studií se ale už velmi výrazně věnovala zpěvu, který studovala především o profesorky Otilie Hinkeové, nadšené propagátorky nové české hudby, a vedle toho se věnovala také studiu hry na klavír u Josefa Tandry a čelného klavírního pedagoga té doby, Adolfa Mikeše. Svůj první velký úspěch sklidila, když na programu pořádaném profesorkou Hinkeovou v roce 1922 zazpívala cyklus písní Jaroslava Křičky Jako pacholátko. Protože Marie Budíková patřila k umělcům, kteří se nikdy neomezovali pouze na své umění, ale vždy se veřejně angažovali, stala se již v té době členkou uměleckého sdružení Několik, posléze skupin Nezávislí a Přítomnost, jež byly levicově orientovány a v nichž významnou roli hráli skladatelé Josef Stanislav a Alois Hába.

V roce 1925 vystoupila poprvé v opeře, když se smíchovskými ochotníky vytvořila postavu Lidunky v jednoaktové opeře Viléma Blodka V studni. A v roce 1928 přišla nabídka z profesionálního divadla. Plzeňský ředitel Karel Veverka a šéf opery Antoním Barták jí nabídli angažmá. Její první rolí na plzeňské scéně byla 9. prosince 1928 Jitka ve Smetanově Daliboru.

Plzeňské divadlo mělo v té době velmi solidní renomé, což se především tradičně týkalo činoherního souboru, jenž byl zásobárnou talentů pro Národní divadlo. Opera to měla díky své ekonomické náročnosti mnohem těžší a často se musela potýkat s velkými provozními problémy. Šéf opery Antonín Barták, který přišel do Plzně v roce 1916 po zkušenostech z jihoslovanských operních scén a setrval v plzeňském divadle neuvěřitelných třicet dva let, z toho dvacet šest let jako šéf opery, byl zkušený profesionál a věnoval všemožnou péči budování a růstu souboru. Postupně uvedl v Plzni kompletní cyklus Smetanových a Dvořákových oper (včetně Vandy) a cyklus oper Zdeňka Fibicha. Velkou pozornost a péči věnoval také studiu děl soudobých skladatelů především dílu Leoše Janáčka. V roce 1929 získal podporu, když do funkce ředitele plzeňského divadla nastoupil Ota Zítek, dlouholetý nejbližší spolupracovník legendárního brněnského šéfa opery a posléze ředitele Františka Neumanna, faktického otce zakladatele kvality a proslulosti brněnského operního ansámblu a dirigenta janáčkovských premiér. Zde tedy nalezla Marie Budíková nejlepší možnosti pro své uplatnění. V Plzni získala základní repertoár, zde vytvořila řadu rolí, jež se později staly ozdobou jejího pražského působení. Kromě již výše zmíněné Jitky to byly například ze smetanovských rolí Mařenka, Barče v Hubičce anebo Blaženka v Tajemství, z rolí dvořákovských Terinka v Jakobínu, Lidunka v Blodkově opeře V studni, ale také Krasava v Libuši. Ze světového repertoáru můžeme jmenovat několik postav, které dokumentovaly její široké repertoárové možnosti – od subretních rolí typu Zerliny v Donu Giovannim či Oskara ve Verdiho Maškarním plese přes vášnivě dramatickou a přitom něhyplnou Madamu Butterfly až po Oktaviána ve Straussově Růžovém kavalíru. A protože podstatnou část repertoáru plzeňské opery v oněch časech tvořila opereta, hrála a zpívala v široké škále operetních inscenací, v nichž mohla dokonale uplatnit jak své hlasové vlohy, tak i své nemalé herecké schopnosti.

Je zcela logické, že zpěvačka disponující vynikající pěveckou technikou, mimořádnou hudebností a vřelým citovým projevem, velmi pohotová při studiu rolí, schopná hereckého výkonu, v němž se skloubily nároky partitury s psychologickým vykreslením dané role, se ocitla v hledáčku vedení Opery Národního divadla, speciálně jejího šéfa Otakara Ostrčila. Dne 25. února 1931 poprvé vystoupila na jevišti Národního divadla. Bylo to v roli Barče v Hubičce. Tehdy ovšem od nabídky a hostování k angažmá vedla obvykle delší cest,a a tak se Marie Budíková představila pohostinsky v dalších rolích (Terinka v Jakobínu, Mařenka, Blaženka v Tajemství), než se konečně v lednu 1933 stala členkou Ostrčilova souboru. Ve svazku Opery Národního divadla pak působila dvaadvacet let, za tu dobu se s jejím jménem setkáváme ve více než půl druhé stovce inscenací. V repertoáru Opery Národního divadla byla tehdy na prvním místě česká operní díla. A tak se postupně Marie Budíková představila ve všech Smetanových operách, v některých v řadě inscenací. V Braniborech byla Ludiší, V Prodance Mařenkou i Esmeraldou, v Daliboru Jitkou, v Libuši Prvním i Druhým žencem, ve Dvou vdovách Lidkou a později i Karolinou, v Hubičce Vendulkou i Barčou, v Čertově stěně Katuškou i Hedvikou. Zajímavé je, že v počáteční fázi své kariéry si v Tajemství krom jedné z jejích parádních rolí, kterou byla Blaženka, několikrát zazpívala i Pannu Rózu. Z dvořákovských rolí jmenujme vedle Terinky ́trojici rolí v Rusalce – titulní role, První žínka. Kuchtík, Kněžnu a Bětušku v opeře Šelma sedlák, v Dimitriji Xénii. Sopránové sólo zpívala rovněž ve scénickém provedení kantáty Svatá Ludmila. Velmi blízká jí byla tvorba Zdeňka Fibicha (hned tři role členek Vlastiny družiny v Šárce, Miranda a Ariel v Bouři) stejně jako opery Josefa Bohuslava Foerstera. Postupně účinkovala ve všech inscenacích jeho oper, které v době jejího působení byly na repertoáru (Debora, Eva, Jessika, Nepřemožení a Bloud).S jejím jménem se setkáváme na obsazení řady původních novinek, jež v té době Národní divadlo uvádělo. V Novákově Lucerně hrála a zpívala Haničku, ztvárnila titulní roli v Hypolitě Jaroslava Křičky, v jeho opeře Strašidlo v zámku roli Andulky, účinkovala rovněž v Ostrčilových operách Poupě a Honzovo království, ve Hrách o Marii a v Juliettě Bohuslava Martinů.

Šíři svého talentu a schopností prokázala znamenitě v řadě postav světového operního repertoáru. Se stejnou bravurou se vypořádala s mozartovskými rolemi (Zuzanka ve Figarově svatbě či Zerlina v Donu Giovannim) a Marcellinou v Beethovenově Fideliu, stejně jako s náročnými dramatickými rolemi veristických oper (titulní role v Madamě Butterfly, Lauretta v jednoaktové Pucciniho opeře Gianni Schicchi). Jednou z jejích nejmilejších rolí byla Mimi v Bohémě, kterou ztělesnila s mimořádným úspěchem u kritiky i široké divácké obce ve třech různých inscenacích. Z jejích rolí v německém repertoáru připomeňme alespoň vysoce náročnou postavu Nuri v D’Albertově Nížině, Agátu ve Weberově Čarostřelci nebo Aničku v Humperdinckově Perníkové chaloupce, z ruského repertoáru především Carevnu Labuť v Caru Saltanovi Nikolaje Rimského-Korsakova. S významnými úkoly se setkala v operách francouzských. Ve dvou inscenacích ztvárnila titulní roli v Thomasově Mignon, v Massentově Donu Quijotovi se v „kalhotkové“ roli Pedra setkala 1. června 1934 s Fjodorem Šaljapinem při jeho památném hostování v Národním divadle v titulní roli této opery. Půvabně líčí jeho vystoupení Hanuš Thein ve své skvělé vzpomínkové knížce Žil jsem operou Národního divadla.

V období nacistické okupace byla věnována ještě větší a soustavnější pozornost české opeře. Na většině inscenací z klasické i soudobé tvorby se Marie Budíková velmi úspěšně podílela. Vytvořila postavu Růženy ve Škroupově Dráteníku a roli Marie v poslední Škroupově opeře Kolumbus, jež byl uvedena z iniciativy režiséra Ferdinanda Pujmana, který původní německý text Johanna Carla Hickela přeložil do češtiny. V Kovařovicově opeře Cesta oknem zpívala a hrála roli Hanky. Z tehdejších novinek si připomeňme alespoň roli Stázy ve šrámkovském Létě skladatele Miroslava Krejčího, v Dědově odkazu Vítězslava Nováka vytvořila roli Lenky, v Malátových Veselých námluvách Karlu a ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla postavu Chasníčka.

Zaslouženou popularitu si Marie Budíková vydobyla svým účinkováním ve filmu. Ve filmovém zpracování Pantáty Bezouška Karla Václava Raise, jež natočil režisér Jiří Slavíček, vystoupila jako Mařenka spolu s Jindřichem Blažíčkem jako Jeníkem v rozsáhlé sekvenci, v níž se líčí návštěva titulního hrdiny filmu (hrál ho Jaroslav Vojta) na představení Prodané nevěsty v Národním divadle. Repertoár opery Národního divadla po osvobození přinesl Marii Budíkové řadu nových, velice inspirativních úkolů. Na repertoáru se objevila řada oper autorů, jejichž díla nebylo možné uvádět, protože byli příslušníky „říši nepřátelských národů“. A tak se Marie Budíková setkala s Taťánou v Oněginovi, s Žofií v Massenetově Wertheru, v Carmen někdejší Frasquitu vystřídala za Micaelu. A nové mimořádné úkoly ji čekaly i v repertoáru domácím. Setkala se s hrdinkami nejúspěšnějších Foerstových oper, s Evou a s Jessikou, která byla v Nedbalově a Theinově inscenaci uváděna pod titulem shakespearovské předlohy Kupec benátský. Ve Dvou vdovách vystřídala Lidku za Karolinu, v Její pastorkyni pasáčka Jana za titulní roli, v Ostrčilově Honzově království se v nové inscenaci setkala s hlavní ženskou rolí Princezny.Pokračovala pilně ve svých koncertních aktivitách. Vedle klasických titulů, jako byly Bachovy Matoušovy pašije, Dvořákovy Svatební košile a Svatá Ludmila či Janáčkova Glagolská mše, se pilně věnovala studiu novinek, jako byly například Kantáta o posledních věcech člověka Ladislava Vycpálka, Strážce majáku Boleslava Vomáčky, Májová symfonie Vítězslava Nováka, Jan Hus Jaroslava Jeremiáše a mnohé další skladby. Pedagogicky byla činná nejprve na konzervatoři, poté na Akademii múzických umění. Stále více energie a sil věnovala Marie Budíková veřejnému působení. Její názory a přesvědčení nalezly v poválečné společenské a politické atmosféře živnou půdu. V určité době se stává členkou vedení opery Národního divadla. Počátkem padesátých let působí jako ředitelka karlínské operety, angažovala se v nejrůznějších dalších funkcích. Velice aktivní byl v tomto směru i její manžel, za něhož se provdala v roce 1935, jeden z našich nejvýznamnějších hudebních skladatelů té doby a dirigent, zakladatel Symfonického orchestru Československého rozhlasu Otakar Jeremiáš, který v průběhu sezony 1947–1948 osobním rozhodnutím Zdeňka Nejedlého vystřídal v čele opery Václava Talicha, jenž po poválečných perzekucích se v roce 1947 opět mohl vrátit do čela souboru.Dlužno říci, že tehdejší aktivity manželů Jeremiášových byly podloženy naprosto upřímným přesvědčením, kterému zasvětili své životní i umělecké aktivity. Marie Budíková zpívala při premiéře Fibichova Blaníku 15. listopadu 1949, které dirigoval Otakar Jeremiáš, roli Jarmily, když těžký záchvat mrtvice ukončil Jeremiášovo dirigentské působení (zemřel v roce 1962). Marie Budíková byla členkou Národního divadla do roku 1955, účinkovala ještě v několika premiérách. I po odchodu do důchodu se objevila na jevišti v několika představeních. Jejími posledními jevištními výkony byly Hedvika ve Smetanově Čertově stěně 17. ledna 1957 a titulní role Petříka v Novákově Zvíkovském raráškovi 29. února téhož roku. Naposledy na jevišti Národního divadla vystoupila dne 20. února 1969 v pořadu Vůně v srdci věnovaném památce Otakara Ostrčila. Přednesla na něm svou osobní vzpomínku na velkého českého muzikanta.

V šedesátých letech byla děkankou Hudební fakulty AMU, v letech 1970–1974 byla rektorkou AMU. Vedle toho byla členkou předsednictva Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. V historii českého hudebního a operního umění si vydobyla své pevné místo jako jedna z významných sólistek, jež spoluvytvářela profil naší operní scény v její významné éře, a jako oddaná a výborná interpretka děl klasických i moderních a zanícená propagátorka děl soudobých skladatelů.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv, ND Praha – Josef Heindrich, Jaromír Svoboda