Dvojitá dávka současného tance z Berlína

Berlínský soubor se v uvedených choreografiích projevil jako výrazně současné těleso, u něhož byste možná na první pohled ani neřekli, že má ve svém repertoáru velké baletní klasiky jako Labutí jezero či Bajadéru. Z tohoto hlediska je vlastně i velmi zajímavá selekce děl, která byla pro online uvádění vybrána. Na body to klasický balet prohrává 1:4 a onen prapor klasiky drží právě výše zmíněné Labutí jezero (v inscenaci Patrice Barta, nejbližší stream 18. 6. 2021). Vedle něj se však berlínští představují v díle Maura Bigonzettiho (Caravaggio, nejbližší stream 11. 6. 2021) a v tvorbě dvou žen. Sharon Eyal padla do hledáčku hned dvakrát – vedle Strong, o němž bude řeč dnes (nejbližší stream 15. 6. 2021), bylo možné vidět rovněž její Half Life (recenze zde). Druhým jménem je pak Anouk van Dijk, nizozemská tanečnice, choreografka a taneční pedagožka.

Van Dijk představila své Distant Matter, jednoaktový kus s hudbou Jethra Woodwarda, kterému vévodí bílý baletizol pokrývající scénu od hrany jeviště až do výšky několika metrů v zadním plánu a který v samotném závěru pozře osamělou tanečnici podobně jako makrofágy pomocí fagocytózy požírají cizorodé a nemocné buňky. Distant Matter je vůbec silně výtvarným dílem a zdá se, jako by se vizuálu věnovalo mnoho myšlenek a péče a na ostatní věci, jako třeba tanec, už kapacita nezbyla. Zpočátku je tedy alespoň na co se dívat. Interpreti oděni do kostýmů černé barvy vypadají jako účastníci některé z avantgardních módních přehlídek, muži v dlouhých šatech s odhalenými zády, síťované podkolenky, masky skrývající celý obličej, kšiltovky s bambulemi připomínající ušiska Micky Mouse, boxerské šortky či dívka v upnutém trikotu s helmou astronauta vpadající jako ztracená sestra dvojice francouzských hudebníků Daft Punk. Premisa tedy na první dobrou velice zajímavá. Postavy se nadto poměrně dlouho obyčejnou, avšak energicky dynamickou chůzi přesouvají po jevišti v jasně řezaných liniích a podporují rostoucí nervozitu i očekávání čehosi velkého (i díky značné pasáži odehrávající se do ticha). Jenomže ono nic nepřichází.

Tanečníci se sice postupem času doopravdy rozpohybují, strhávají ze sebe extravagantní svršky a končí v obyčejném černém spodním prádle, což by patrně mohlo být vnímáno jako celá řada tu více, tu méně podbízivých metafor, vám se v nich ale příliš nechce číst. Anebo minimálně mně nechtělo. Distant Matter pro mě bylo esencí do sebe zahleděného díla, které pravděpodobně přináší potěšení zúčastněným během tvorby a snad i interpretace, ale potenciální divák se nebere do hry. Nejsem zdaleka zastáncem názoru, že divák je pro divadlo alfou a omegou (obdobně jako není čtenář alfou a omegou pisatelovou) a ani onen lartpourlartismus, tedy umění pro umění, nemusí být nutně a z podstaty špatně. Pakliže je mi však jako sledovateli úplně jedno, co se přede mnou na jevišti (či hůř, na obrazovce počítače) děje, troufnu si říct, že se někde stala chyba.

Strong Sharon Eyal je v nitru obdobným dílem, které si tvoří svou vnitřní energii v mase taneční skupiny, jež pulzuje v jednotném rytmu a vystačí si sama se sebou. Eyal se nicméně daří vytvořit atmosféru tak magnetickou a vtahující, že není možné od dění na jevišti odtrhnout oči byť na jedinou minutu, jakkoli tvůrkyně pracuje s naprostým pohybovým minimalismem. V případě Half Life byla ústředním leitmotivem na místě přešlapovaná chůze, u Strong stejnou roli hrála hluboká, ocelově pevná plié v široké druhé pozici a v kontrastu drobné kroky v úzce sevřené páté pozici na vysokém relevé. Jsou to právě ony na první pohled zcela obyčejné, nenápadné prvky, které díky dlouhým repeticím dostávají úplně nové rozměry, sílu a dopad. Otázkou také zůstává, zda je tento způsob práce s tělem choreografčiným milostným vyznáním svalům svých tanečníků, nebo naopak vražednou křížovou výpravou proti nim s cílem je kompletně zdecimovat, neboť jsem si docela jistá, že jsem v některých momentech slyšela vzadu v hlavě bolestné kvílení, které nutně musely vydávat kvadricepsy účinkujících poté, co po několika desítkách vteřin ve statické poloze plié se stehny vodorovnými s podlahou musely vyprodukovat hmitavé pohyby ze strany na stranu, aniž by se tanečníkovo těžiště zvýšilo třeba o milimetr.

Choreografie byla téměř celá zahalena ve tmě, kterou jen tu a tam zalilo ocelově chladné, jakoby zaprášené světlo. Taneční kostýmy v černé barvě obepínaly těla do posledního milimetru, ať už se jednalo o lesklé lycrové, nebo naopak poloprůhledné černé celotrikoty z jemné síťoviny či silonu a ze stejně jemného materiálu vytvořené mužské legíny sahající až do poloviny hrudi. Ostře strojové tempo pohybového slovníku doplněné v některých chvílích měkce se vlnícím port de bras až labutích křídel vyvolávalo dojem mechanických hraček, na dřeň odhalených loutek baletek točících se ve šperkovnicích, které někdo zbavil oněch porcelánových, něžně nadýchaných sukýnek, odhaliv nezpochybnitelnou pevnost jejich skeletu. Obdobnou službu dělá Eyal klasickým tanečníkům. Je očividné, že pro svá díla potřebuje interpreta zoceleného drilem každodenního baletního tréninku, pracuje zcela jasně s některými prvky klasické taneční techniky, zdůrazňuje však velmi výrazně jejich dynamičnost, sílu a náboj. To vše ve spojitosti s pulzujícím technem Oriho Lichtika vytváří pohlcující výsledky, jimž se dá jen velice obtížně uniknout. Především proto, že nikam unikat nechcete.

Bojuji s tím, abych na tomto místě nepoužila klišé na téma „když dva dělají totéž…“ Abych tedy unikla pokušení, doporučím jen Sharon Eyal a její tvorbu ke sledování. V tomto se výběr Filipu Barankiewiczovi pro jednu z premiér příští sezóny Baletu ND docela povedl.

Distant Matter
Choreografie: Anouk van Dijk
Hudba: Jethro Woodward
Scéna a světelný design: Paul Jackson, Anouk van Dijk, Claus den Hartog
Kostýmy: Jessica Helbach
Tančí: Jenna Fakhoury, Sarah Hees-Hochster, Ross Martinson, Johny McMillan, Daniel Norgen-Jensen, Tara Samaya, Lucio Vidal

Strong
Choreografie: Sharon Eyal, Gai Behar
Hudba: Ori Lichtik
Scéna: Gai Behar, Sharon Eyal
Kostýmy: Rebecca Hytting
Světelný design: Alan Cohen
Tančí: Filipa Cavaco, Weronika Frodyma, Sarah Hees-Hochster, Cameron Hunter, Mari Kawanishi, Vivan Assal Koohnavard, Sacha Males, Ross Martinson, Johny McMillan, Danielle Muir, Dana Pajarillaga, Eoin Robinson, Eloise Sacilotta, Jenni Schäferhoff, Federico Spallitta, Harumi Terayama, Clotilde Tran