Dvojitá dávka současného tance z Berlína

Staatsballett Berlin, Strong (foto Dieter Hartwig) Berlínský soubor se v uvedených choreografiích projevil jako výrazně současné těleso, u něhož byste možná na první pohled ani neřekli, že má ve svém repertoáru velké baletní klasiky jako Labutí jezero či Bajadéru. Z tohoto hlediska je vlastně i velmi zajímavá selekce děl, která byla pro online uvádění vybrána. Na body to klasický balet prohrává 1:4 a onen prapor klasiky drží právě vý&scaron;e zmíněné Labutí jezero (v inscenaci Patrice Barta, nejbliž&scaron;í stream 18. 6. 2021). Vedle něj se v&scaron;ak berlín&scaron;tí představují v díle Maura Bigonzettiho (Caravaggio, nejbliž&scaron;í stream 11. 6. 2021) a v tvorbě dvou žen. Sharon Eyal padla do hledáčku hned dvakrát – vedle Strong, o němž bude řeč dnes (nejbliž&scaron;í stream 15. 6. 2021), bylo možné vidět rovněž její Half Life (recenze zde). Druhým jménem je pak Anouk van Dijk, nizozemská tanečnice, choreografka a taneční pedagožka. Van Dijk představila své Distant Matter, jednoaktový kus s hudbou Jethra Woodwarda, kterému vévodí bílý baletizol pokrývající scénu od hrany jevi&scaron;tě až do vý&scaron;ky několika metrů v zadním plánu a který v samotném závěru pozře osamělou tanečnici podobně jako makrofágy pomocí fagocytózy požírají cizorodé a nemocné buňky. Distant Matter je vůbec silně výtvarným dílem a zdá se, jako by se vizuálu věnovalo mnoho my&scaron;lenek a péče a na ostatní věci, jako třeba tanec, už kapacita nezbyla. Zpočátku je tedy alespoň na co se dívat. Interpreti oděni do kostýmů černé barvy vypadají jako účastníci některé z avantgardních módních přehlídek, muži v dlouhých &scaron;atech s odhalenými zády, síťované podkolenky, masky skrývající celý obličej, k&scaron;iltovky s bambulemi připomínající u&scaron;iska Micky Mouse, boxerské &scaron;ortky či dívka v upnutém trikotu s helmou astronauta vpadající jako ztracená sestra dvojice francouzských hudebníků Daft Punk. Premisa tedy na první dobrou velice zajímavá. Postavy se nadto poměrně dlouho obyčejnou, av&scaron;ak energicky dynamickou chůzi přesouvají po jevi&scaron;ti v jasně řezaných liniích a podporují rostoucí nervozitu i očekávání čehosi velkého (i díky značné pasáži odehrávající se do ticha). Jenomže ono nic nepřichází. Staatsballett Berlin, Distant Matter (foto Dieter Hartwig) Tanečníci se sice postupem času doopravdy rozpohybují, strhávají ze sebe extravagantní svr&scaron;ky a končí v obyčejném černém spodním prádle, což by patrně mohlo být vnímáno jako celá řada tu více, tu méně podbízivých metafor, vám se v nich ale příli&scaron; nechce číst. Anebo minimálně mně nechtělo. Distant Matter pro mě bylo esencí do sebe zahleděného díla, které pravděpodobně přiná&scaron;í potě&scaron;ení zúčastněným během tvorby a snad i interpretace, ale potenciální divák se nebere do hry. Nejsem zdaleka zastáncem názoru, že divák je pro divadlo alfou a omegou (obdobně jako není čtenář alfou a omegou pisatelovou) a ani onen lartpourlartismus, tedy umění pro umění, nemusí být nutně a z podstaty &scaron;patně. Pakliže je mi v&scaron;ak jako sledovateli úplně jedno, co se přede mnou na jevi&scaron;ti (či hůř, na obrazovce počítače) děje, troufnu si říct, že se někde stala chyba. Strong Sharon Eyal je v nitru obdobným dílem, které si tvoří svou vnitřní energii v mase taneční skupiny, jež pulzuje v jednotném rytmu a vystačí si sama se sebou. Eyal se nicméně daří vytvořit atmosféru tak magnetickou a vtahující, že není možné od dění na jevi&scaron;ti odtrhnout oči byť na jedinou minutu, jakkoli tvůrkyně pracuje s naprostým pohybovým minimalismem. V případě Half Life byla ústředním leitmotivem na místě pře&scaron;lapovaná chůze, u Strong stejnou roli hrála hluboká, ocelově pevná plié v &scaron;iroké druhé pozici a v kontrastu drobné kroky v úzce sevřené páté pozici na vysokém relevé. Jsou to právě ony na první pohled zcela obyčejné, nenápadné prvky, které díky dlouhým repeticím dostávají úplně nové rozměry, sílu a dopad. Otázkou také zůstává, zda je tento způsob práce s tělem choreografčiným milostným vyznáním svalům svých tanečníků, nebo naopak vražednou křížovou výpravou proti nim s cílem je kompletně zdecimovat, neboť jsem si docela jistá, že jsem v některých momentech sly&scaron;ela vzadu v hlavě bolestné kvílení, které nutně musely vydávat kvadricepsy účinkujících poté, co po několika desítkách vteřin ve statické poloze plié se stehny vodorovnými s podlahou musely vyprodukovat hmitavé pohyby ze strany na stranu, aniž by se tanečníkovo těži&scaron;tě zvý&scaron;ilo třeba o milimetr. Danielle Muir, Strong (foto Jubal Battisti) Choreografie byla téměř celá zahalena ve tmě, kterou jen tu a tam zalilo ocelově chladné, jakoby zaprá&scaron;ené světlo. Taneční kostýmy v černé barvě obepínaly těla do posledního milimetru, ať už se jednalo o lesklé lycrové, nebo naopak poloprůhledné černé celotrikoty z jemné síťoviny či silonu a ze stejně jemného materiálu vytvořené mužské legíny sahající až do poloviny hrudi. Ostře strojové tempo pohybového slovníku doplněné v některých chvílích měkce se vlnícím port de bras až labutích křídel vyvolávalo dojem mechanických hraček, na dřeň odhalených loutek baletek točících se ve &scaron;perkovnicích, které někdo zbavil oněch porcelánových, něžně nadýchaných sukýnek, odhaliv nezpochybnitelnou pevnost jejich skeletu. Obdobnou službu dělá Eyal klasickým tanečníkům. Je očividné, že pro svá díla potřebuje interpreta zoceleného drilem každodenního baletního tréninku, pracuje zcela jasně s některými prvky klasické taneční techniky, zdůrazňuje v&scaron;ak velmi výrazně jejich dynamičnost, sílu a náboj. To v&scaron;e ve spojitosti s pulzujícím technem Oriho Lichtika vytváří pohlcující výsledky, jimž se dá jen velice obtížně uniknout. Předev&scaron;ím proto, že nikam unikat nechcete. Bojuji s tím, abych na tomto místě nepoužila kli&scaron;é na téma &bdquo;když dva dělají totéž…“ Abych tedy unikla poku&scaron;ení, doporučím jen Sharon Eyal a její tvorbu ke sledování. V tomto se výběr Filipu Barankiewiczovi pro jednu z premiér pří&scaron;tí sezóny Baletu ND docela povedl. Staatsballett Berlin, Distant Matter (foto Dieter Hartwig) Distant MatterChoreografie: Anouk van DijkHudba: Jethro WoodwardScéna a světelný design: Paul Jackson, Anouk van Dijk, Claus den HartogKostýmy: Jessica HelbachTančí: Jenna Fakhoury, Sarah Hees-Hochster, Ross Martinson, Johny McMillan, Daniel Norgen-Jensen, Tara Samaya, Lucio Vidal StrongChoreografie: Sharon Eyal, Gai BeharHudba: Ori LichtikScéna: Gai Behar, Sharon EyalKostýmy: Rebecca HyttingSvětelný design: Alan CohenTančí: Filipa Cavaco, Weronika Frodyma, Sarah Hees-Hochster, Cameron Hunter, Mari Kawanishi, Vivan Assal Koohnavard, Sacha Males, Ross Martinson, Johny McMillan, Danielle Muir, Dana Pajarillaga, Eoin Robinson, Eloise Sacilotta, Jenni Schäferhoff, Federico Spallitta, Harumi Terayama, Clotilde Tran

Mohlo by vás zajímat