Dvořák a Kalivoda na Dvořákově Praze: Duch 19. století ovládl Rudolfinum

Vždyť jak jinak by tomu mohlo být právě v roce dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany, které právě vrcholícímu Roku české hudby suverénně vévodí. Podnět, který toto výročí dramaturgii festivalu poskytuje, je neobyčejně silný a bohatý na příležitosti k zařazení české hudby do kontextu světového hudebního dění. Zejména v případě hudby romantismu jí tak poskytuje jedinečnou možnost vyvrátit bohužel stále ještě z větší míry panující mýtus o údajném skladatelském vakuu v českých zemích před nástupem Bedřicha Smetany. Za tímto účelem si festival přizval ke spolupráci ansámbly Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 vedené uměleckým vedoucím Václavem Luksem.

Ačkoli z podstaty věci vyplývající ponor do historie musel být v případě tohoto programu oproti standardním zvyklostem ansámblu specializujícího se převážně na hudbu období baroka a klasicismu poněkud mělčí než obvykle, jeho důkladnost a komplexnost byla touto skutečností jen a pouze zvýrazněna.

Ze třech rozměrných děl, která v rámci večera zazněla, se těžko vybírá jedno, které by nad ostatními dominovalo. Z mého pohledu měl však koncert jasně gradující tendenci. Otevřel ho Dvořákův Klavírní koncert g moll, op. 33, B. 63, jehož sólový part přednesl mladý kanadský pianista, torontský rodák, Eric Guo. Vítěz druhého ročníku Chopinovy mezinárodní soutěže na dobové nástroje ve Varšavě si pro svoje vystoupení vybral původní verzi klavírního partu. Tu ve snaze napomoci větší průraznosti dobového nástroje na který hrál, repliky originálního francouzského klavíru značky Louis-Constantin Boisselot z roku 1846, obohatil o několik vlastních zásahů. Bohužel i přes veškerou snahu sólisty i tendenci dobového instrumentáře Collegia přirozeně tíhnout k větší měkkosti zvuku, se však, dle mého názoru, diskutabilní rys tohoto Dvořákova díla nepodařilo popřít. Byla to právě ona pověstně těsná semknutost sólového partu s orchestrálním, která v kombinaci s nástrojem dalece nedosahujícím dynamických možností dnešních klavírů způsobila, že mnoho virtuosních pasáží koncertu vyznělo spíše fiktivním dojmem. Svou pověst prvotřídního virtuosa však Guo potvrdil ve čtyřech chopinovských přídavcích, a to sice Mazurce c moll op. 56: č.3, Preludiích op. 28: č. 16 b moll a č. 17 As dur a Valčíku F dur op. 34: č. 3.

Interpretaci děl uvedených v druhé polovině koncertu je prakticky nemožné cokoli vytknout. Se Symfonií č. 7 g moll málo známého českého autora Jana Václava Kalivody Collegium prakticky splynulo v jeden celek. Styl skladatele, který je v povědomí české odborné veřejnosti nespravedlivě zapsán spíše jako okrajový autor instruktivní literatury, je výrazně melodický a oplývá energickou rytmičností. Zcela nesporně mistrovskou kvalitu Kalivodova hudba vykazuje v oblasti tematicko-kontrapunktické. Tuto oblast, obvykle na podkladu mollových tonalit, divoce a nespoutaně rozvíjí do pomyslných soubojů plných vášně a emocionální hloubky. Ačkoli se nikdy nesnižuje k hudebnímu epigonství, v jeho díle lze vnímat jistou míru napětí mezi vlivy Beethovena a ostatních nastupujících autorů druhé třetiny devatenáctého století, především Schumanna, Mendelssohna a Berlioze. Přítomnost těchto vlivů se v Kalivodově Symfonii g moll projevuje neustále probíhajícím konfliktem mezi dramaticky heroickým výrazem na straně jedné a bezstarostně hravou, místy až pastorální, náladou na straně druhé. Atmosféru zápasu, kterou hudba Symfonie evokuje, vystihlo Collegium beze zbytku. Beethovenovský patos z jejich provedení skutečně sálal plnou měrou.

S podobnou a ne-li ještě větší intenzitou podpořenou přítomností sboru předneslo Collegium 1704 společně s Collegiem Vocale 1704 Dvořákův Hymnus „Dědicové Bíle hory“, op. 30, B. 134. Zajímavostí je, že skladba, kterou u nás naposledy provedla Česká filharmonie v protektorátním roce 1941, tentokrát zazněla v české premiéře své třetí Dvořákem autorizované verze na text Vítězslava Hálka, avšak v anglickém překladu Johna Troutbecka. Dojem z nedělního provedení skladby byl přesně v intencích postřehu hudebního kritika Ludevíta Procházky, který Hymnus po jeho pražské premiéře v roce 1873 charakterizoval jako dílo z jedné litiny, kde se „vše hrne kupředu bezpřetržitým proudem pravdivé, výrazuplné deklamace, s živými barvami orchestrálními i ve formách bohaté polyfonie“. Pomyslnou třešničkou na už tak dokonalém dortu výkonů jak hudebníků, tak zpěváků, bylo zjištění, že lapidární velkolepost „hymnového“ stylu Dvořákovy hudby zde skvěle souzněla s duchem anglického překladu Hálkova textu.

Dvořákova Praha
15. září 2024, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Antonín Dvořák: Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, B. 63
Jan Václav Kalivoda: Symfonie č. 7 g moll
Antonín Dvořák: Hymnus „Dědicové Bílé hory“, op. 30, B. 134

Účinkující
Eric Guo – klavír
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
Václav Luks – dirigent