Sobotním koncertem České filharmonie skončil letošní ročník festivalu Dvořákova Praha. Podle koncertů, které jsem navštívil, a ohlasů z tisku se jednalo o ročník mimořádně povedený, plný známých jmen a kvalitních orchestrů a souborů, což lze beze zbytku říci i o posledním koncertu. Letos se podle ředitele festivalu Vladimíra Darjanina festival naposledy konal v srpnu a začátkem září, napříště se bude hrát jen v září a festival tak zaujme uprázdněné místo po Pražském podzimu, na nějž už si bohužel málokdo vzpomene.
Dvořákova Husitská vznikla v roce 1883 a byla zamýšlena jako předehra ke stejnojmenné dramatické trilogii F. A. Šubrta., prvního ředitele Národního divadla. Ta nikdy dokončena nebyla, zůstala však po ní Dvořákova skladba, dostatečně patetická a hřmotná na to, aby mohla být hrána při nejrůznějších slavnostních příležitostech. Pro své hudební kvality však došla ohlasu i v cizině, kde neustále připomínané téma „Kdož jsú boží bojovníci“ ani svatováclavský chorál nenesou vlastenecké konotace. Provedení skladby v podání České filharmonie pod vedením Ludovica Morlota bylo příkladné.
Netrpělivě jsem očekával vystoupení mladého francouzského klavíristy Cédrica Tiberghiena. Již kdysi mne zaujalo jeho rané CD s nahrávkami Debussyho, jeho minulé – a myslím, že první – pražské vystoupení jsem bohužel nestihl kvůli pracovní cestě. A Tiberghien (mne) nezklamal. Letos pětatřicetiletý pianista (vypadá ještě mladší) ihned zapůsobí jak svou vizáží, tak skromným vystupováním a poté, co koncert začal, ponorem do hudby. Již při orchestrálním úvodu k Chopinovu koncertu č. 2 bylo z jeho pohybů znát, že skladbu cítí celým tělem a myslí, při hře často pohyboval ústy, s hlavou často u klaviatury mi tak připomínal jiného mého oblíbeného klavíristu Glenna Goulda. Klavír má v koncertu dominantní úlohu, orchestr zde především doprovází, přesto na sebe Tiberghien exhibicionisticky nestrhával pozornost, i když všechny virtuózní pasáže zahrál brilantně. Jeho Chopin byl především mladistvě mužný a odhodlaný, ve střední větě však vášnivě milostný a romantický. Sami se budete moci přesvědčit 25. září na programu ČT2, neboť z koncertu byl pořizován záznam. Zažijete tak i další perfektní provedení Dvořákovy symfonie, tentokrát Sedmé. Mimořádně se povedlo samo o sobě úžasné Scherzo a závěrečné Finale. Ravelovo Bolero bylo již z dramaturgického hlediska nadbytečné (festival je přeci jen dedikován Dvořákovi), jde ale o skladbu hráčsky a posluchačsky atraktivní, což se opět ukázalo – brzy po doznění skladby publikum zaplněného Rudolfina aplaudovalo ve stoje.
A podívejme se ještě v rychlosti na program pražských orchestrů pro příští týden, kdy sezónu zahajují tři z nich. Hned v pondělí 6. září zahraje tři Dvořákovy předehry cyklu Příroda, život a láska Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Vladimíra Válka. Po přestávce zazní Brahmsův Dvojkoncert. 8. září na zahajovacím koncertu provede Česká filharmonie Janáčkovu Glagolskou mši se sólistkami a sólisty Evou Urbanovou, Yvonou Škvárovou, Janem Vacíkem a Peterem Mikulášem. Program je doplněn Mozartovou Symfonií č. 39. Také 8. září začíná (a 9. září opakuje) Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK s Jiřím Koutem. Na programu jsou Kodályho Tance z Galanty, Mozartův Klarinetový koncert (Jan Mach) a Beethovenova Osmá. Je z čeho vybírat!
Dvořákova Praha 2010
Dvořákova síň Rudolfina 4. září 2010
Česká filharmonie
Ludovic Morlot – dirigent
Cédric Tiberghien – klavír
Program:
Antonín Dvořák – Husitská, dramatická předehra, op. 67
Fryderyk Chopin – Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll, op. 21
Antonín Dvořák – Symfonie č. 7 d moll, op. 70
Maurice Ravel – Bolero
