Světová operní divadla: San Francisco

Po letní přestávce, kdy kamenné operní budovy vystřídala série povídání o letních operních festivalech, se opět vracíme k významným operním budovám. Naše další zastavení bude v San Franciscu.

Opera se stala důležitou součástí kulturního života San Francisca už za dob Zlaté horečky (Gold Rush). Prvním inscenovaným dílem zde byla v roce 1851 Belliniho La sonnambula v Adelphi Theatre. Operní fanoušci dorazili na představení takříkajíc přímo z terénu – ve špinavých botách a s pistolí na boku. Více než potlesk se tehdy ozývalo hlasité hvízdání a křik. Opeře se v San Franciscu však začalo dařit. Kočovné operní společnosti z celého světa tady vystupovaly v budovách s mnohdy pitoreskními názvy, jako „Tom Maguire’s Opera House”, „Tivoli Opera House”, „The Jenny Lind” nebo „The Grand Opera House”. Tomu všemu udělalo konec velké zemětřesení v roce 1906. Slavný italský tenor Enrico Caruso (1873-1921) jím byl vyhnán doslova z postele a do města se už nikdy nevrátil. Všechny domy, ve kterých se tehdy provozovala opera, lehly popelem.

Ihned po velkém zemětřesení se objevily snahy postavit pro město stálý operní dům, ale projekt mohl začít až po roce 1918, kdy se začaly sbírat peníze na pomník vojákům, padlým v 1. světové válce. Občané San Francisca dali formální souhlas se započetím projektu až v roce 1927, a to schválením vydání dluhopisů v celkové částce 4 milionů dolarů (v dnešních penězích asi 50 milionů dolarů) na financování architektonického plánu a stavbu prvního operního domu, patřícímu městu na severoamerickém kontinentě. Jako architekti byli vybráni Arthur Brown (také autor místní radnice) a G. Albert Lansburg (mimo jiné autor známého Shrine Auditorium v Los Angeles). Projekt byl dokončen v roce 1932.

Stavba je věnována památce těch, kteří bojovali v 1. světové válce. War Memorial tvoří dvě téměř identické budovy, Operní dům a Budova veteránů ve stylu francouzského Beaux Arts. Budovy jsou si podobné nejen z estetických důvodů, ale i proto, že operní fanoušci stejně jako i váleční veteráni si nepřáli, aby jedna či druhá budova byla honosnější nebo stála víc peněz než ta druhá. Obě budovy odděluje tzv. Memorial Court, obě perfektně zapadají mezi ostatní stavby tzv. Civic Centre, jehož součástí je i radnice před hlavní třídou Van Ness Avenue.

Budova War Memorial Opera House byla otevřena Toscou v sobotu 15. října 1932. V hledišti zasedly čtyři tisíce diváků. Titulní role připadla Claudii Muzio (1889-1936), dirigoval Gaetano Merola (1881-1953). Právě jméno tohoto dirigenta zůstalo už natrvalo s tímto operním domem spjato. Dobový program z premiéry popisuje War Memorial Opera House jako „chrám hudby“. Jak je v Severní Americe zvykem, hlavní sál je obrovský, postavený bez jediného podpůrného pilíře a akusticky perfektní, avšak ve srovnání třeba se sálem Lyric Opera of Chicago nebo newyorskou Met by se ale mohl nazvat intimním. Druhý den po premiéře kritik místních novin San Francisco Chronicle prohlásil za hrdinku večera nikoliv představitelku Toscy nebo dirigenta, ale samotnou operní budovu, když napsal: „jednoduchá, střídmá, důstojná a téměř královská… něco jako hudební nástroj, architektonické housle“.

Od slavnostního otevření v roce 1932 se ovšem nenašel ani čas ani peníze na potřebnou renovaci a modernizaci budovy. San Francisco Ballet zde našel svůj domov rok po otevření a San Francisco Symphony zde vystupovala až do roku 1980. Potom přišlo další ničivé zemětřesení (1989). Další tragédie, která město postihla, následně přinesla impulz tuto historickou památku plně zrekonstruovat a zrestaurovat. Z ekonomických důvodů bylo možné War Memorial Opera House uzavřít pouze na jednu sezónu (1996). Za tuto krátkou dobu bylo nutné zpevnit základy proti možnému dalšímu zemětřesení podle nově platných norem, kompletně zrekonstruovat elektroinstalaci, jeviště a jevištní osvětlovací park, komunikační prostory a zároveň zrestaurovat a ošetřit historické prvky budovy. Nebylo to vůbec jednoduché a požár v průběhu oprav navíc zničil velkou část původního vybavení interiéru včetně opony. Ale podařilo se a „chrám hudby“, jak tuto budovu nazval již vzpomenutý recenzent, byl nejen zachován, ale i modernizován a připraven na ty nejvyšší nároky současného divadelního provozu . To vše za více než 85 milionů dolarů.

San Francisko Opera jako instituce zaujímá spolu s Lyric Opera of Chicago místo ihned v závěsu za newyorskou Metropolitní operou. Opera byla založena v roce 1923 již zmíněným Gaetanem Merolou, první představení (Pucciniho La bohéme) se konalo 26.září 1923 v sále Civic Auditorium. Sezóna tehdy trvala pouhé dva týdny. V současnosti se za sezónu v období od září do července (s přestávkou trvající od ledna do začátku června) zahraje 75 až 80 představení. Gaetano Merola (až do své smrti v roce 1953) a následně Kurt Herbert Adler (1953-1981) byli první dva šéfové tohoto operního domu. Byli světově proslulí nejen jako dirigenti, ale také pro své obchodní a mažerské schopnosti. Po nich se ve vedení vystřídali Terence A. McEwen (1982–1988), Lotfi Mansouri (1988–2001) a Pamela Rosenberg (2001–2005). Současným šéfem operního domu v San Francisku je David Gockley (1943), který tuto nevděčnou funkci převzal v roce 2006 po té, co více než třicet let řídil Houston Grand Opera. Musí čelit závažným finančním problémům (psali jsme o nich zde), podobně jako většina významných kulturních institucí.

Během prvních šedesáti let existence tohoto operního domu patřil dirigentský pult především G. Merolovi a K.Adlerovi. V roce 1985 byl ustaven post trvalého uměleckého šéfa. Stal se jím Sir John Pritchard (1921-1989). V roce 1992 ho vystřídal Donnald Runnicles (1954), který se stal průkopníkem nového repertoáru. Světovou premiéru za jeho uměleckého vedení zde měl mimo jiné Adamsův Doctor Atomic (2005) či Dead Man Walking (2000) Jaka Heggieho (náš rozhovor s tímto předním současným skladatelem můžete nalézt zde). V roce 2009 převzal funkci uměleckého šéfa Nicola Luisotti (1961).

Za zmínku jistě stojí, že v letech 1962 až 1980 v San Franciso Opera pravidelně vystupovala česká mezzosopranistka Soňa Červená (1925) . Má zde na svém kontě celkem 57 vystoupení v rolích jako Carmen, Azucena, Quickly (Falstaff), Rossweisse (Walküre), Clairon (Capriccio), Flora (La Traviata), Prince Orlofski (Die Fledermaus), Berta (Il barbiere di Siviglia). V novější době se zde ve Wagnerovi prosadil i Štefan Margita (1956).

www.sfopera.com