Klarinetista Jan Mach: Vážná hudba dnes není in

  1. 1
  2. 2

Počátkem devadesátých let se o něm mluvilo jako o jednom z nejlepších absolventů brněnské konzervatoře, když získal cenu Fondu Leoše Janáčka a také 1.cenu na soutěži konzervatoří v Kroměříži. Mezi jeho největší úspěchy ale patří účast ve finále prestižní mezinárodní soutěže ARD v Mnichově v roce 2003, kde mu jen o vlásek unikla medaile. Před dvěma lety ukončil pražskou Akademii múzických umění doktorandskou státní zkouškou. Klarinetista Jan Mach vystupuje jako sólista s Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií, uvítal jej i Münchener Kammerorchester a na svém kontě má i sólové CD s hudbou Františka Vincence Kramáře. Již zítra a pozítří bude Jan Mach sólistou zahajovacího koncertu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK pod taktovkou šéfdirigenta Jiřího Kouta, a to v klarinetovém koncertu A Dur Wolfganga Amadea Mozarta. Bude ale na „domácí“ půdě – už čtyři roky je totiž tohoto orchestru členem.

Hned první otázka se nabízí úplně sama: Vystupujete raději jako sólista, jako člen komorních uskupení nebo jako orchestrální hráč? Jak hodně rozdílné jsou podle vás coby klarinetisty nároky pro ten který případ?

Každá z těchto oblastí má své. Hrát v symfonickém orchestru je zážitek, který bych přál každému hudebníkovi poznat. Ohromují mě například velká díla Gustava Mahlera či Richarda Strausse, v Čajkovského symfoniích jsou zase místa, kde různé pocity zažijete podle mě pouze jako součást tělesa. Hrál jsem hodně i opery a Puccini či Dvořákova Rusalka ve vás zanechají hluboké stopy.

Při hře komorní hudby je kladen důraz na schopnost přizpůsobit se, vnímat nejmenší detaily intonace a v ideálním případě cítit hudbu stejně jako spoluhráči. Měl jsem většinou štěstí na kolegy. Již na konzervatoři mi byli partneři velkou inspirací a myslím, že mě posouvali umělecky kupředu, což si uvědomíte až s odstupem času.

A sólové vystupování? Klade větší nároky na přípravu. Ukazuje nejvíce jak máte zvládnutý nástroj a jaký jste „muzikant“. Asi platí, že je to nejvyšší meta. Klade vyšší nároky i na psychiku umělce, oproti tomu komorní hudba je pro dechaře velmi náročná fyzicky, střídají se jak doprovodné tak sólové plochy. V orchestru je zase nutné udržet koncentraci a přednést dílo k dobrému pocitu kolegů i posluchačů.

Upřímně: Nesvádí skutečnost, že hráč je „jen“ členem orchestru a že sólově až tak často nevystupuje, k tomu – byť třeba podvědomě – tak trochu „šidit“ pravidelná cvičení či přípravu?

To rozhodně ne. Je pravda, že na některé orchestrální party nepotřebuje hráč tak časově náročnou přípravu, ale zodpovědnost být musí. A navíc každý hudebník ví, kolik potřebuje cvičit, aby jeho úroveň rychle neupadala. Přirovnal bych to ke sportu. Člověk se musí neustále zdokonalovat a pokud už je v nějaké formě, je hrozně těžké ji udržet. Motivace cvičit může být občas slabší, ale mně osobně pomáhá připravovat se na komorní či sólová vystoupení a tím trávit s nástrojem více času.

Čas od času se o tom u nás vedou vzrušené debaty: Jak hodně se podle vašeho názoru liší postavení orchestrálních hráčů u nás a venku?

Základní rozdíl je ve vztahu společnosti ke kultuře. Zdá se mi, že vážná hudba není dnes tolik in. Jsme proto vděční za věrné či nové milovníky hudby. Velké procento lidí neví, co to vlastně děláme a proč to děláme. Až pokud uvedu příklad hudby k počítačové hře či jejich oblíbenému filmu, uvědomí si, že je klasická hudba přece jen obklopuje. Ve vyspělých zemích, kde má kultura lepší postavení, se to projevuje větším procentem financí vynaložených na kulturu na vládní úrovni, dále mecenáši a sponzory. U nás je tabulkový platový systém a z toho vychází někdy frustrace hudebníků, že pokud by dělali na tak vysoké úrovni jiný, žádanější obor, měli by se lépe. Uvedu malý příklad smíšených pocitů. Po vyhraném konkurzu do FOK jsem měl skvělý pocit z dosažení prestižního místa, ale zároveň jsem si nebyl jistý, zda mě to uživí. Spousta umělců se i po úspěšném dokončení náročného studia na vysokých hudebních školách oboru nevěnuje. Tolik let se věnovat jednomu nástroji a pak tento čas jen tak odložit bych nedokázal. Jsem rád, že mohu dělat to co umím a co mě těší.

Kolik času vám zbývá vedle vašich povinností orchestrálního hráče FOK na další umělecké aktivity? Na vystupování jinde?

Naštěstí zbývá čas připravit se a koncertovat s komorními soubory. Dlouho vystupujeme s triem Arundo, s Janem Součkem a Václavem Vonáškem. Velmi mě baví hrát s tak skvělými hráči. Také když jsem osloven vystoupit na některých festivalech, čas si na to vždy najdu. Poslední zajímavá zkušenost pro mě byla vést mistrovské kurzy v norském Vardo. Rád předám své zkušenosti i mladší generaci.

V Symfonickém orchestru hlavního města Prahy sedíte vedle svého profesora z HAMU Vlastimila Mareše. Neměl jste aspoň zpočátku trému?

Profesor Mareš byl mým dlouholetým lektorem a školitelem při doktorandském studiu. Zná moji hru a není důvod se bát před ním hrát. Mile mě překvapil, že mi nabídl záhy tykání a panuje mezi námi myslím příjemný přátelský vztah.

Mozartův Koncert pro klarinet, který budete hrát na zahajovacím koncertu nadcházející sezony FOK, je často považován za první skladbu pro tento sólový nástroj, využívající všech jeho rejstříků. Jak hodně obtížný podle vás tento klarinetový part je?

Jak již někdo poznamenal, klarinetisté mohou být šťastni, že Mozart stihl napsat na sklonku svého života klarinetový koncert. Je to nejznámější klarinetový koncert a dovolím si tvrdit, že patří i k nejkrásnějším koncertům vůbec. Na zvládnutí tohoto koncertu je zapotřebí určitá duševní i technická vyzrálost interpreta. Mozartova hudba je tak čistá a průzračná, že je brzy odhalen průměrný interpretační záměr či nedokonalost provedení. Je to prostě vždy výzva.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments