Dvořákova Praha: Szymanowski a Dvořák pod taktovkou Jakuba Hrůši

Na druhém festivalovém večeru, který nesl podtitul Dvořák Collection II., byla v pátek 11. září představena dvě symfonická díla (i když právě u první kompozice je označení „symfonické dílo“ dosti nepřesné) – Koncertantní symfonie pro klavír a orchestr polského skladatele Karola Szymanowského a Dvořákova Symfonie č. 4 d moll. Obě díla jsou v pořadí čtvrtými symfonickými díly skladatelů, avšak každé z nich vzniklo v jiné fázi kompoziční vyzrálosti, což ostatně naznačují sama opusová čísla (Dvořákova symfonie je označena číslem 13, Szymanowského Koncertantní symfonie číslem 60). Szymanowski zkomponoval své dílo pět let před smrtí, Dvořák na prahu své kariéry a v období začátků manželského života. Ovšem přímou souvislost mezi oběma díly bychom hledali jen velmi těžko, jakož i obecnější souvislost mezi Dvořákem a Szymanowským. Jaký je klíč k dramaturgii tohoto koncertu?

Dvořák Collection – pod tímto názvem uvádí festival koncertní řadu, ve které jsou představovány jednotlivé Dvořákovy symfonie. Je neoddiskutovatelné, že Česká filharmonie a právě Dvořákova symfonická tvorba k festivalu neodmyslitelně patří. Jako klíč k rozvržení těchto symfonií do dvou ročníků festivalu se jeho vedení rozhodlo v loňském roce uvádět všechny liché symfonie, v letošním roce zase sudé. Jak také název napovídá, řada vychází ze souborné nahrávky Dvořákových symfonií, která vznikla nedávno pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Liché a sudé symfonie? Jaký konkrétní nápad stojí za dramaturgickým rozvržením lichých a sudých symfonií do dvou festivalových let?

Karol Szymanowski vytvořil ve své Koncertantní symfonii dílo lavírující mezi symfonií a koncertem pro sólový nástroj a orchestr. I když třívěté rozvržení díla odkazuje k formě klavírního koncertu, hudební charakter kompozice je spíše symfonický. Hlavní slovo zde má orchestr; klavírní part je ve srovnání s jinými koncerty málo efektní a místy doslova splývá se zvukem orchestru. Hudba na hranici atonality, výrazné lyrické plochy, silné gradace v závěru jednotlivých vět, pochodové rytmy, využití sólových nástrojů, například flétny a houslí, a místy velmi netradiční instrumentace – to jsou typické rysy Szymanowského koncertu.

Klavírní part tohoto nevšedního díla přednesl polský pianista Piotr Anderszewski, který je nadšeným propagátorem právě díla Karola Szymanowského. Anderszewského hra byla naprosto přesná, ukázněná, lehká a samozřejmá, aniž by byla příliš jemná. Nutno také vyzdvihnout specificky barevný zvuk Anderszewského hry.I když nelze popřít kvality provedení Koncertantní symfonie Karola Szymanowského v podání České filharmonie, jako doma byl orchestr až ve Dvořákovi. V jeho čtvrté symfonii se již ve velké míře začíná projevovat Dvořákův osobitý styl, stále v ní však nalézáme vlivy Richarda Wagnera, zejména ve variační druhé větě je možné vypozorovat názvuky na předehru k Wagnerovu Tannhäuserovi. Jakub Hrůša, který dirigoval Dvořáka z kapesní partitury, se projevil jako skutečná dirigentská osobnost. Není snad nic přesvědčivějšího než Dvořák v podání našeho prvního orchestru.
Hodnocení autorky recenze: 85 %

Dvořákova Praha 2015
Dvořák Collection II
Česká filharmonie
Dirigent: Jakub Hrůša
Piotr Anderszewski (klavír)
11. září 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
– Karol Szymanowski: Koncertantní symfonie pro klavír a orchestr, op. 60
– Antonín Dvořák: Symfonie č. 4 d moll, op. 13

www.dvorakovapraha.cz

Foto Dvořákova Praha 2015 / Martin Divíšek