Dvořákovy Svatební košile: Mystický večer plný emocí a duchovního napětí

Je všeobecně známo, že skladba, zadaná pouze jako vokálně-instrumentální dílo, vznikla na objednávku Birminghamského festivalu. Dvořák uvažoval o českém námětu, a nakonec se přiklonil k Erbenově baladě z důvodu kvality básně, její plastické dramatičnosti, imaginaci a křesťanskému zaměření, soudě i podle hudebního zdůraznění delší očistné modlitby „panny“ v závěru skladby, která byla některými dobovými muzikology (např. Josefem Bartošem) kritizována jako pozastavující spád dramatického děje („Dvořákovi schází smysl pro dramatičnost.“). Jeho hlas byl spíš ojedinělý a zřejmě motivovaný i vlastní preferencí Smetanovy poetiky.

Dvořák začal s komponováním v květnu 1884 na Vysoké. Příteli Aloisi Göblovi už v červenci napsal, že se mu práce „velmi dobře daří“ a „že dílo to veškeré mé skladby v každém ohledu předčí, ani Stabat nevyjímaje.“

Koncert se dnes koná k 140. výročí vzniku skladby (datováno 26. května – 27. listopadu 1884). Premiéra a repríza skladby se uskutečnila 28. a 29. března 1885 v Plzni – pro zajímavost s orchestrem 35. pěšího pluku a plzeňským Hlaholem pod taktovkou autora. Následovalo provedení na Birminghamském festivalu 27. srpna téhož roku. K ohromujícímu úspěchu na festivalu přispěl zřejmě i monumentální prováděcí aparát 400 zpěváků a 150 instrumentalistů.

Recenzované provedení ve Smetanově síni bylo, samozřejmě, mnohem skromnější, i když díky Dvořákově instrumentační a orchestrační dovednosti zní zvuk vždycky plně. Je pravdou, že pro dnešní dobu je zhudebnění, zejména pro mladou generaci, dlouhé. Pohybuje se zhruba od 1:14 do 1:25 hod. bez přerušení a možná je i vnímáno vzhledem k dnešním expresivním možnostem jako málo dramatické. Výrazové těžiště leží v lyrice zosobněné intimními polohami sopránového partu, zejména v obou modlitbách, tj. úvodní prosebné: „Maria panno přemocná, ach budiž ty mi nápomocná, vrať milého z ciziny…“ a závěrečného pokání pronášeného v tichosti: „Mária Panno, při mně stůj, u syna svého oroduj! Nehodně jsem tě prosila…“ V dramatické části je výrazovým vrcholem poznání omylu: „O nech mne již, ó nech mne tak! Divý a hrozný je tvůj zrak, tvůj dech travný jak jed a tvoje srdce tvrdý led!…“ Při této sopránové pasáži mi běhal mráz po zádech.

Koncert se konal pod záštitou arcibiskupa Jana Graubnera. I tento fakt zdůrazňuje význam křesťanského podtextu balady, který byl Dvořákovi blízký. Po Evropě existují verze, kde „panna“ provádí magická kouzla, nebo adaptace jádra příběhu, kde drama ukončuje kokrhání kohouta, které samo o sobě vrací mrtvé do hrobu. Erben různé varianty zápletky znal a českou variantu tradování hodnotil jako výraz „zdravého jádra národa“, protože pouze v ní „panna“ rozpozná postupně svůj omyl a nebezpečí a nachází cestu k záchraně. Erbenova předloha je také dramaticky plastičtější, než jiné známé verze (německá, polská, srbská apod.). V české verzi panna ztratila všechny příbuzné, proto je její prosba více psychologicky pochopitelná. Na dramatickém vrcholu se dostává do márnice v konfrontaci s „oživlým mrtvým“ a v průběhu děje začíná chápat svůj osudový omyl, ale najde prostředky záchranyb zatímco v jiných verzích umírá.

Příběh u nás nejvíce zpopularizovalo, zejména mezi mladou generací, zfilmování sedmi balad Kytice F. A. Brabcem s hudbou Jana Jiráska v roce 2000. Stále najdeme diskuse nikoli o básnické kvalitě Kytice, která je nesporná, ale o obsahu a smyslu začleněných balad. Zajímavé je srovnání s mimoevropskými obdobnými příběhy. V evropském křesťanstvím ovlivněném okruhu je jasně oddělen svět přírody/živlů a svět lidí (Vodník), svět živých a mrtvých, nebo jiných bytostí (Svatební košile, Polednice). Překročení pomocí magie (i bezděčného klení) je velmi riskantní, zatímco např. v mexické nebo japonské kultuře jsou tyto hranice více prostupné. Balady lze chápat i jako obrazy zápasu lidské emotivní psyché (touha po milém, po rodině, po klidu nebo vzrušení apod.) s rozumností (zde se přece „panna“ od začátku dotazuje na praktické záležitosti, kterými se snaží testovat svého milého a „pro jistotu“ s sebou bere i křesťanské předměty), sobeckých potřeb (např. klidu v Polednici) a společenských norem, které jsou zde pevně vymezené.

Sopranistku Veroniku Rovnou-Holbovou jsem slyšela poprvé na 2. Showcase, pořádané Českou hudební radou, na Ostravské konzervatoři v roce 2018. V té době již získala různá ocenění. Od té doby lidsky i hlasově velmi vyzrála. Má alikvotně plný hlas s příjemným vibratem, kterým dokáže skvěle vyjádřit rozmanité emoce, které balada nastiňuje. Vzhledem k dobré technice ani ve forte na hlas netlačí a zní velmi přirozeně. V podstatě to byla nejlepší niterná sopránová interpretace kantáty, kterou jsem slyšela živě i z nahrávek. Z téhož důvodu je i skvělou Rusalkou.

Tenorový part je velmi exponovaný, pohybuje se z výrazových důvodů ve vysokém rejstříku. Richard Samek jej zvládl. Jen jsem zvažovala, že jsou dvě možnosti interpretace. Samkova nebyla výrazově příliš herecky variabilní, ale dá se to pochopit i tak, že kromě důvodu hlasových nároků je možné vysvětlit užší výrazový rozsah jako adekvátní mrtvé bytosti, i když bych si dovedla představit i zosobnění nějakého bizarnějšího rejstříku.

Barytonista Roman Janál se naopak velmi soustředil na rozmanitost projevu – od více parlandového a dramatického k zpěvnému, což odpovídá i skladatelovu záměru. Náročné na jeho partu je i propojování se sborem, které bylo organické.

Co se týče orchestru a jeho vedení, Petr Altrichter byl gesticky expresivní. Usiloval o maximálně výrazové kontrasty i při menším obsazení ansámblu. Byla jsem na koncertě s vnukem, který sportuje – upřímně žasl i nad fyzickým výkonem dirigenta.

Kromě několika drobných nedostatků v souhře dechů při nasazení frází zněl orchestr (a samozřejmě, jak to bývá u Českého filharmonického sboru Brno pravidlem) i sbor plně a vyrovnaně. Větší výrazové kontrasty byly zřejmě limitovány, jak už jsem výše zmínila, celkovým obsazením orchestru. Možná se na tom podílí i akustika Smetanovy síně, která je v různých místech sálu různá. 

Koncert sklidil velký úspěch a bylo vidět, že kantáta je dirigentova srdeční záležitost, což publikum i interprety dojalo.

Antonín Dvořák: Svatební košile, OP. 69, b 135
30. října 2024, 19:30 hodin
Smetanova síň, Obecní dům, Praha

Účinkující:
Veronika Rovná – Holbová – soprán
Richard Samek – tenor
Roman Janál – baryton
Prague Philharmonia
Český filharmonický sbor Brno
Petr Altrichter – dirigent
Petr Fiala – sbormistr