Vyprodaný koncert zahájila jediná plnohodnotná kompozice, kterou kdy Leoš Janáček stvořil pro violoncello – Pohádka pro violoncello a klavír. Mistra, který byl milovníkem Ruska a jeho kultury, k tvorbě inspirovala tragická báseň V. A. Žukovského o caru Berendějovi a jeho dítěti. Můžeme troufale odhadovat, že Janáček zde odkryl své vlastní zlomené srdce otce, jenž přišel o dceru. Osobně si nedokážu představit žádný jiný nástroj než cello, který by zvládl takto zprostředkovat pocity melancholie a jímavosti.
Nicméně v tomto díle a především v provedení, které jsem slyšela, se rozhodně nedá jednoduše říct, že hlas violoncella vypráví a klavír na sebe bere doprovodnou funkci. Vypravěčem byly oba instrumenty v geniální jednolitosti. Klavír pod prsty Terezie Fialové zhluboka dýchal, Jiří Bárta tvořil teskný, hladivý tón. Rozpínavost jeho vyjádření gradovala ve druhém Con moto a bez zádrhele přešla do finálního Allegra, hravého a v posledních taktech něžného.
Janáčkova Sonáta pro housle a klavír (arr. Jiří Bárta pro violoncello) byla napsána v létě 1914 a její podobu autor několikrát korigoval. Vyslechli jsme aranži, která vychází z první vydané verze z roku 1922. Zachovává tóninu a klavírní part beze změn, houslový part je až na výjimky transponován o oktávu níž.
Janáček sám ke skladbě poznamenal: „…v Sonátě pro housle a klavír jsem skoro slyšel zvuk oceli, která třeskala v mé utrápené hlavě.“ A skutečně se zdá, že velká část díla je bojem mezi násilnými výbuchy a krásnými, lidově inspirovanými tématy. Po vášnivé úvodní figuře v sólovém cellu bylo téma, které následuje, do značné míry narušeno agresivním, řinčivým, fortissimovým tremolem v klavírních akordech. Přestože se témata v první větě vracejí, skladba je strukturálně velmi svobodná, s pocitem téměř kontinuálního vývoje.
Násilí ustoupilo pro chvíle klidu, zvláště ve druhé větě, kde je melodie ponechána v reflexivním, téměř éterickém stavu. Bártovi umožnila předvést výrazovou vřelost jeho nástroje. Ve třetí větě se nám dostalo momentů klidné kontemplace kontrastující až s Beethovenovským vzedmutím dynamiky. Prudce klesající stupnice a zběsilé trylky bezpochyby ilustrovaly chaos a utrpení války. Ve čtvrté větě se tempo a nálada konečně ustálila, v ponurosti a znepokojení. Sonáta není na poslech jednoduchá, ale byla podána absolutně přesvědčivě.
Po takovém díle samozřejmě dává největší smysl navázat přímo Ludvigem van Beethovenem. Jiří Bárta v závěru koncertu potvrdil, že tato dramaturgická volba souvisí se skladatelovým vizionářstvím, které ho postavilo na úroveň moderních autorů. Zároveň se hodí připomenout studiovou nahrávku kompletních sonát pro violoncello a klavír, kterou tito interpreti natočili v roce 2021. Jedná se tedy o důležitý prvek jejich současného repertoáru.
Sonáta D dur op. 102 č. 2 z pozdního Beethovenova období byla také jeho poslední cellovou sonátou. Terezie Fialová od prvního taktu nasadila vysokou laťku svou živelností, kterou se Bárta v odpovědích snažil jakoby zjemnit. Bujná vitalita bezděčně nutila k úsměvu a byla vítaným protikladem zádumčivé věty druhé. Poprvé ve všech pěti violoncellových sonátách jde o výraznou pomalou větu s violoncellem jako hlavním protagonistou. V Žitavě byla prosycená nevýslovnou hloubkou emocí a její závěr se nesl v bezdechém očekávání každého tónu. Melodie se bez pauzy plynule prolnula do finálního Allegro fugato, kde jsme se setkali se zásadním aspektem Beethovenovy tvorby – transcendentální fugou. Zdánlivě jednoduchý námět, opět uvedený sólovým violoncellem, byl pro svou stručnost a složitost současně zázrakem i miniaturním náčrtem toho, co teprve přijde v Beethovenově zbývajícím pozdním díle. Třetí věta čiperně odsýpala a Fialová ji přednesla s perfektní jistotou a neokázalostí, kterou sdílí například s Markem Kozákem.
Variace na Rossiniho téma pro violoncello a klavír od Bohuslava Martinůbyly veselou jiskřičkou na závěr. Zážitkem samo o sobě bylo sledovat Bártovy hbité prsty na krku violoncella. Obecenstvo suverénní výkon odměnilo dlouhým potleskem. Velmi vítaným a publikem doceněným srovnáním se stal první přídavek – Variace na Rossiniho téma od Niccoly Paganiniho. Na počest předvečera Památky zesnulých následně Bárta s Fialovou připojili Ave Maria od J. S. Bacha, respektive v aranžmá Ch. Gounoda.
Největším kladem tohoto harmonického partnerského dua je jejich souhra, mně známá od jiných letitých dvojic (například Gautier Capuçon a Jérôme Ducros či Jakub Józef Orliński a Michał Biel). Je radost setkat se s autentickými umělci, kterým nejde o slávu a sebepropagaci. Hrají si repertoár dle vlastní volby a nic tím nesledují a posluchačům prakticky vždy garantují virtuózní přednes.
Žitavský večer dle mého názoru ukázkové přispěl k přeshraničnímu kulturnímu dialogu a byl dalším z řady silných a bezchybných koncertů letošního ročníku Lípy Musicy.
Pohádka pro violoncello a klavír
1. listopadu 2024, 19:00 hodin
Žitava, Radniční sál
Program:
Leoš Janáček: Pohádka pro violoncello a klavír (Con moto, Con moto, Allegro)
Leoš Janáček: Sonáta pro housle a klavír (arr. Jiří Bárta pro violoncello a klavír, Con moto, Balada
Allegretto, Adagio)
Ludwig van Beethoven: Sonáta D dur N. 5 op. 102 č. 2 pro violoncello a klavír (Allegro con brio, Adagio con molto sentimento d’affetto, Allegro fugato)
Bohuslav Martinů: Variace na Rossiniho téma pro violoncello a klavír
Účinkující:
Jiří Bárta – violoncello
Terezie Fialová – klavír
