Dvořákovy Svatební košile ve Vídni s Šaturovou, Breslikem a Plachetkou

  1. 1
  2. 2

Dobře ses, panno, radila, na Boha, že jsi myslila…

Zatímco čtvrteční komorní koncert v Brahmsově sále Hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni proběhl v melancholické atmosféře loučení (naši recenzi najdete zde), páteční večer v dramaturgicky nejednou konkurenčním a objevnějším Koncertním domě měl mírně nervózní nádech premiéry. Ve Vídni nikoliv poprvé, ovšem po dlouhých, předlouhých letech a v Koncertním domě dokonce prvně od jeho otevření před více než sto lety zazněla Dvořákova kantáta na slova Erbenovy stejnojmenné balady Svatební košile op. 69, B 135 (1884). Její provedení v českých zemích je vždy svátkem, na nějž je třeba často nezaslouženě dlouho čekat, ve Vídni však bylo slavností, a to především díky atraktivnímu obsazení sólových partů Simonou Šaturovou (Dívka), Pavolem Breslikem (Umrlec) a Adamem Plachetkou (Vypravěč).

Antonín Dvořák: Svatební košile (foto FB)
Antonín Dvořák: Svatební košile (foto FB)

Trojice slovanských pěvců, vídeňskému a rakouskému publiku dobře známých z koncertních pódií a operních prken sezonních i festivalových, byla lákadlem, které Velký sál Koncertního domu v podstatě vyprodalo zvědavým a zvídavým publikem. Pro mě osobně byl hlavním garantem očekávané úspěšnosti dramaturgicky hodnotného večera stále ještě mladý umělecký šéf Rozhlasového symfonického orchestru ORF Vídeň Cornelius Meister. Jeho jméno mi nevypadlo z paměti od roku 2003, kdy jsem v době jeho působení na předchozí štaci v Heidelbergu náhodně navštívil Meisterovo nastudování Dvořákovy Šesté symfonie D dur op. 60, B 112 s Filharmonickým orchestrem Heidelberg. Již tehdy jsem si říkal, že se zrodil nový dvořákovský dirigent–specialista. Meisterovy poslední sezony ve Vídni s cyklem Martinů symfonií a Dvořákových symfonických básní podle Erbenových balad mě v tomto přesvědčení jen utvrdily. Cyklus Dvořákových programních skladeb na erbenovské náměty završil Meister monumentálně – Dvořákovým kongeniálním ztvárněním Erbenových Svatebních košil.

Antonín Dvořák: Svatební košile - Wiener Konzerthaus Vídeň 2016 (foto FB)
Antonín Dvořák: Svatební košile – Wiener Konzerthaus Vídeň 2016 (foto FB)

Dvořák sice nebyl Hitchcock a hroty Erbenova baladického hororu o zapovězené hře se zásvětím a lásce přes břehy onoho světa zjemnil nejednou měkkou harmonií a zjasnil paprsky vrhanými do temných zákoutí Erbenova příběhu, přesto však v introdukci, orchestrálních mezihrách, scénách Umrlcova putování s Dívkou a Dívčině scéně na hřbitově, baladě v baladě (koncepčně inspirované Wagnerovým Bludným Holanďanem a Sentinou baladou?), vytvořil mnoho (nejen zvukomalebných) míst a harmonických pasáží, z nichž mrazí i přes hrůzy jednadvacátého století. Meister taktovkou orchestr a sbor doslova bičoval temným erbenovským večerem kupředu, v pravou chvíli však dokázal zastavit veškeré hudební dění – pro sólisty občas až nebezpečně – a spočinout s publikem nad některou ze zpěvních scén. Na mysli mám především Dívčiny krajní modlitby, zvláště tu závěrečnou v umrlčí komoře, při níž publikum ani nedýchalo. Simona Šaturová jej k tomu přinutila nejnižší dynamikou, nebezpečně hraničící se slyšitelností. K nejnižší dynamice se často, možná až manýristicky, vracel Adam Plachetka, který publikum občas překvapil profundní hloubkou, spíše se však pohyboval v barytonové střední poloze. Vzpomínka na Ladislava Mráze zůstala vzpomínkou, nikoliv minulostí, jinak však před panem Plachetkou smekám, protože artikulovat a dýchat ve Vypravěčově líčení Dívčina zápasu s Umrlcem v tempu zvoleném dirigentem Meisterem bylo na hranici možného. Občas mě rušila Plachetkova snaha dynamikou příliš subjektivizovat Vypravěčovo líčení, jemuž by slušel objektivnější odstup od dění, kolikrát však Adama Plachetku v této roli ještě uslyšíme? Věřím, že mnohokrát.

Volba Pavola Breslika pro roli Umrlce byla trefou do černého, pokud to tak lze v souvislosti s tímto dílem vůbec říci. Již volba koncertního oblečení, krátce střižený účes a jeho štíhlá postava rozehrávaly fantazii posluchačů. Více se s rolí sžila jen paní Šaturová – v závěrečné modlitbě, a hlavně při slovech „Však ty jsi byl vždy přede mnou“, v níž i díla neznalé publikum v tom nejpomalejším možném tempu pochopilo, že se v jejích slovech skrývá ženská lest a poslední cesta k záchraně z Umrlcova objetí. Breslikova účast na provedení Svatebních košil byla výhrou ani ne tak kvůli umělcově aktuální pěvecké formě, ale především kvůli témbru jeho hlasu, který v sobě má objektivní nádech a je prost všeho toho slovansky vřelého, až sladkého, co z Umrlce činí Jeníka nebo Prince z říše duchů. Podle mého názoru mohl ve své roli sáhnout po ještě ironičtějším projevu, byl však vypjatě naléhavý, tak mu bylo potřeba Dívčiny krve. Technicky neměl s vypjatým partem sebemenší potíže, naopak jej vyzpívával do sálu, zatímco v nejnižší poloze Vypravěčovy role byly znát prozatímní hlasové hranice Adama Plachetky.

Mile mě překvapil, a to nejen v plénech, i výkon sboru Vídeňské pěvecké akademie se stopadesátiletou tradicí, který česky nezpívá denně a pikantně znějícímu protahování posledních slabik by se patrně neodnaučil ani v letní škole u Horažďovic, kde Erben možná sbíral inspiraci k české variantě evropského prapříběhu o dívce a jejím umrlém milém. A celému večeru kraloval šestatřicetiletý šéfdirigent Meister, který ostře rytmizoval orchestrální dění, hrotil dynamické kontrasty, extrémními tempy vizualizoval Dvořákův příběh a dokonale mu sloužil desítkami detailů, třeba jen prudkými violoncellovými decrescendy po akcentu. Jen díky němu se díla znalé publikum mohlo přesvědčit o důležité roli basklarinetu ve Dvořákově partituře, nebo o významu obligátního lesního rohu ve vstupní Dívčině modlitbě.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Milan V.

Recenzentova slova mohu jen potvrdit, byl to krásný koncert, navíc v moc pěkném sále!

fidelio

Moc pěkně napsaná recenze, koncert jsem bohužel osobně nenavštívil, ale ze záznamu jsem vyslechl rozhlasovou nahrávku kantáty. I přes rozhlasovou amplifikaci hlasů jednotlivých sólistů musím vyslovit zklamání nad obsazením role Dívky (Nevěsty). Skláním se před uměním paní Houdy Šaturové, ale tento part skutečně není pro její hlas – role vyžaduje mladodramatický soprán (z rodu Mařenek, Vendulek, Rusalek), lyricko-koloraturní soprán p. Šaturové na tu roli je slabý, málo výrazný a nedramatický.