Koncert byl pojat ve velmi přátelském duchu, kdy před každou skladbou vystoupil houslista Štěpán Ježek a povyprávěl krátké příběhy o vzniku skladby, nebo anekdoty, které se k uvedenému dílu váží.
V úvodu prvního smyčcového kvarteta od Bohuslava Martinů mohla diváky zaujmout barva zvuku zátiší smyčců, které podbarvovalo krásné sólové místo violy. Kvalita zvuku byla na velmi vysoké úrovni a trvala po celou dobu koncertu. Po violové pasáži následovala zvučná pizzicata violoncella a poté jiskřivý zvuk prvních houslí Jakuba Fišera. Celý soubor hrál již od začátku v plném nasazení s efektní dynamikou, která díky preciznímu provedení díla vynikla. I intonace byla téměř dokonalá.
První větu ukončila lehce vyhraná technická pasáž violoncella do ztracena a kvartet pokračoval druhou větou s dojemnou melodií prvních houslí. Souhra tělesa byla výtečná a projevila se rychlými reakcemi hlavně zde při agogice melodie prvních houslí, kdy opět všechny hlasy navázaly a vystavovaly další zvukovou plochu. K melodii primu se přidal sytý zvuk violoncella v podání Štěpána Doležala a poté ustoupil v tremolu závažnějšímu obsahu prvních houslí, jež vygradoval. V této větě se také nacházela náročná místa s velmi vysokými polohami u všech zúčastněných nástrojů, které byly skvěle zvládnuty.
Výstup Bennewitzova kvarteta byl nejen zážitkem zvukovým, ale i vizuálním. Hráči působili velmi dynamicky zejména ve třetí větě tohoto kvartetu, kdy nastoupily plochy s marcaty smyčců a pregnantně vyhranými technickými pasážemi, stoupajícími sekvencemi a celkově tato věta oplývala výraznou expresivitou.
Následoval Bartókův Smyčcový kvartet č. 4, kde se objevila niterná hudba introvertnějšího charakteru podpořená glissandy a společnými melodickými ozdobami provedenými unisono. Poté hudební plocha vygradovala a nastoupila další pasáž s trochu jiným hudebním materiálem. V této větě byla dynamika velmi působivá, protože se rychle střídala subita piana a subita forte, a to několikrát za sebou.
Druhá věta con sordino přinesla použití flažoletů jako výrazového prostředku a poté pokračovala třetí větou, která obsahovala violoncellové sólo melancholičtějšího charakteru, jež se přelévalo do partů svých spoluhráčů. Jedinečnost čtvrté věty se skrývala v pizzicatech po dobu trvání celé skladby a u konečné páté věty, která svým dravým a divokým naturelem připomínala tanec s náznaky maďarské, slovenské a rumunské lidové hudby, bylo využito velkého rozpětí dynamiky a během hry i zajímavých výrazových prostředků jako hra col legno, jemné flautato a podobně.
Po přestávce zazněl Dvořákův Smyčcový kvartet C dur, op. 61, který se Dvořákovu kompozičnímu stylu příliš nepodobal, protože Dvořák v této skladbě nevyužíval žádných slovanských prvků a oporou se mu stala jeho starší skladba Polonéza pro violoncello a klavír z roku 1879. Hráči se provedení tohoto kvarteta ujali opět velmi profesionálně s vyváženým zvukem, krásně zahranými violovými sóly, spiccaty a precizním zakončením každé věty, kdy se intenzita zvuku postupně stáhla do pianissima a ubývající intenzitu bylo možné zaznamenat i při rychlejším ukončení.
Vystoupení Bennewitzova kvarteta byl nevšední hudební zážitek, který zaslouženě vyvolal velký potlesk publika, a proto následoval energický přídavek Alla Tarantella od Erwina Schulhoffa, který program skvěle doplnil.
Dny Bohuslava Martinů – Bennewitzovo kvarteto
3. prosince 2022, 19:30 hodin
Lichtenštejnský palác – Sál Martinů
Program:
Bohuslav Martinů – Smyčcový kvartet č. 1, H 117
Béla Bartók – Smyčcový kvartet č. 4
Antonín Dvořák – Smyčcový kvartet C dur, op. 61
Účinkující:
Bennewitzovo kvarteto:
Jakub Fišer – housle
Štěpán Ježek – housle
Jiří Pinkas – viola
Štěpán Doležal – violoncello
