Pohled první
Dramaturgicky zajímavě vystavěný program nabídl koncert Eben tria, které v rámci abonentní řady Českého spolku pro komorní hudbu vystoupilo ve Dvořákově síni pražského Rudolfina (18. března 2015). Soubor, hrající ve složení Terezie Fialová – klavír, Roman Patočka – housle a Jiří Bárta – violoncello, se představil ve velmi náročném repertoáru, v němž se, pro někoho možná trochu netradičně, setkal romantismus se soudobou hudbou.
Úvodní Sonáta Es dur pro klavírní trio, op. 34, Ladislava Dusíka byla příjemným vstupem do celého večera. Je třeba poznamenat, že tato třívětá kompozice je úpravou známé skladatelovy Sonáty Es dur pro sólovou harfu a existuje také v úpravě pro harfu, housle a violoncello. Transkripce harfového partu pro klavír přirozeně učinila právě klavírní part dominantou celé skladby, která tímto dala vyniknout především umu Terezie Fialové. Ta jej přednesla s velkou lehkostí a technickou jistotou, již bylo nutné obdivovat především v úvodním, velmi rychlém Allegro brillante.
Následné Episodi e canto perpetuo litevského skladatele Pēterise Vaskse, který skladbu v podtitulu dedikoval Olivieru Messienovi, přinesly zcela jiný zvukový svět. Poněkud pochmurná „cesta přes říše strachu, zklamání a utrpení lásky“ rozdělená do celkem osmi částí je vnitřně velmi důsledně vystavěným, působivým dílem plným zajímavých zvukových efektů a kontrastů. Její stísněnou a místy velmi vypjatou atmosféru se triu podařilo vystihnout a především udržet na celé, nutno podotknout nemalé ploše. Jejich soustředěná hra byla strhující jak v temném Mysterioso, tak v nápaditém Unisoni, v němž díky precizní souhře všichni hráči působili doslova jako jeden. Sugestivní zvuk houslí Romana Patočky vynikl především v části Monologhi a v melancholickém Canto perpetuo, v němž hlavní melodii následně převzalo violoncello Jiřího Bárty. Ten dominoval následnému závěrečnému dialogu obou nástrojů, hrajících ve velmi vysoké poloze v oktávách, v němž se mu i přes velké vypětí a náročnost partu podařilo udržet čistý, místy až téměř svítivý a průrazný zvuk a dokonale tak vystihl emotivní konec celého díla, které se v posledních taktech doslova rozplynulo doztracena.
Po přestávce zaznělo Schubertovo mohutné Klavírní trio č. 1 B dur, op. 99. Skladba dokončená v posledním roce autorova života patří k vrcholným dílům tohoto žánru a svým rozsahem i závažností jej lze směle přirovnat k pozdním opusům Beethovenovým. V podání Eben tria je třeba vyzdvihnout jak práci s detaily v rámci jednotlivých vět – zejména velmi plynulé přechody mezi tématy v Allegro moderato – tak celkovou výstavbu tohoto velkého opusu, který v jejich podání působil velmi konzistentně. Vyváženou byla také zvuková stránka, jednotlivé nástroje si intuitivně ustupovaly v místech, kde bylo potřeba dát spoluhráči více prostoru. V půvabném Andante un poco mosso vynikl kromě jemné hry smyčců také doprovod klavíru, který po celou dobu udržoval jednotnou barevnou i dynamickou zvukovou linii, což vzhledem k rozsahu této části působilo místy až neuvěřitelně. Brilantně zahrané Scherzo. Allegro by možná sneslo trochu mírnější tempo.
Na závěr si nemohu odpustit výtku směrem k publiku. Když opomenu bohužel stále častěji se objevující vyzvánění mobilního telefonu, je třeba upozornit na zdánlivě banální, avšak ne nepodstatný fakt, že při koncertech se nemluví. Jakkoli se někomu mohlo zařazení Vasksovy skladby zdát například na základě malé posluchačské zkušenosti příliš odvážné, nebylo třeba jej nijak komentovat, a rušit tak ostatní posluchače v sále. Všechna tři díla bez výjimky jsou velmi zajímavá a výrazná díla repertoáru komorní hudby a do velkých koncertních sálů typu pražského Rudolfina nepochybně patří.
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Český spolek pro komorní hudbu
Eben trio
– Roman Patočka (housle)
– Jiří Bárta (violoncello)
– Terezie Fialová (klavír)
18. března 2015 Dvořákova síň, Rudolfinum Praha
program:
Jan Ladislav Dusík: Sonáta Es dur pro klavírní trio
Pēteris Vasks: Episodi e canto perpetuo
=přestávka=
Franz Schubert: Klavírní trio č. 1 B dur, op. 99, D 898
Foto Vojtěch Kolář
