Emergency Dances V.: Mladí, neklidní, zenoví, skeptičtí…

Jak se autorům podařilo své záměry publiku předat?Nejjednodušší cestou je porovnat autentické působení, intuitivní čtení a dojem z předkládaných projektů, s deklarovanými vizemi tvůrců.

Choreografie Angely Nwagbo Confluence se citlivě věnuje tématu vzájemného přijetí kultur. Akcentuje problém, s nímž se setkávají Češi, jejichž předci mají jiné etnické kořeny, ale oni sami jako rodilí občané této země ji vnímají jako domovinu a hluboce se jich dotýká, když někdo automaticky předpokládá, že jsou cizinci. Zároveň ale dílo otevírá i otázku mnohosti a koexistence kultur – je možné být identifikován s jednou, a přece nezapomínat ani na dědictví minulých generací a zříkat se těchto kořenů. Proč by nebylo možné mít obojí? A proč by to měl člověk vůbec zdůvodňovat nebo někomu dalšímu vysvětlovat? Nemůžeme to považovat za normální? Tak asi vyznívá volání po porozumění, které lze z performance vyčíst.

Diváky vcházející do sálu vítají již připravené kostýmy a rekvizity, mimo jeviště umístěné i a proscéniu na zemi. Nejvíce však zaujme nad scénou zavěšená bílá halenka se zavinovací sukní působící jako součást kroje. Na jeviště vchází mladá tanečnice (sama choreografka) pomalým, téměř rituálním krokem, za zvuku šplouchání vody. Teprve se chystá ustrojit. Je soustředěná a začíná tančit především pažemi, v gestech, jako by se její ruce rozrůstaly v korunu stromu, nebo jako by přicházela nabídnout obětiny, postupně mění dynamiku, vydupává rytmus, flexuje dlaně, a ze záznamu zatím zní sbírka oněch stereotypních otázek a poznámek, které snad nebývají ani pronášeny s úmyslem někomu uškodit, jen jsou nešťastně formulované. Dívka se obléká do suknice a blůzky, až extrémně zdlouhavě.

Jako rychlým dramaturgickým střihem na scénu přichází senegalský tanečník a bubeník Siakou Toure v pestrém oděvu, který okamžitě strhuje svým temperamentem. Prochází až k divákům, kteří se vnitřně napojují na divoký rytmus. Když píseň utichne, ukazuje publiku mísu s korálkovými náhrdelníky a pásky, jež si uvazuje, zatímco ve svém jazyce zřejmě vysvětluje jejich symbolické významy, aby se opět dal do tance. Na pódiu za ním si dívka zpívá lidovou moravskou píseň a zaplétá do svých mnoha copánků červené stuhy. Dva světy se tu proplétají vedle sebe a se sebou, ve dvou postavách i v počínání ženy samotné. Zatímco tanečník rozehrává snad obraz lovu nebo nějakého řemesla, dívka zatím zpívá o našem jaru. Dva světy se tu proplétají i ze zvukového záznamu, tanečníci se dostávají do interakce, ale symbolika není jasná (předávání korálů, pás tvořený ze stuh pro dívku), možná je to tím, že u nás už příliš různé symboly a rituály folklorního původu nepoužíváme, tudíž i naše vlastní jsou nám cizí nebo nedokážeme odlišit provenienci. Lingua franca je angličtina. Proto dívka mluví anglicky, když nám všem začne vysvětlovat, že je tu doma. Jako by mluvila ve verších. Říká, že je doma, ale přitom své přesvědčení převrací v otázku plnou nejistoty: „Will I ever be home?“ Je identita opravdu tak jednoznačná? Zanechává v nás mnoho otázek, které se zdají být náročné a existenciálně vážné. Dílo však končí dynamickým tancem, tancem autorky, která se se stuhami kolem pasu a třísněmi kolem kotníků jme vydupávat strhující rytmus a vede nás do univerzálního světa tance a hudby. Tam může být doma totiž úplně každý.

Daniela Kolková připravila své Vrásnění jako meditativní zážitek pro omezený počet diváků, kteří s ní sedí přímo na pódiu, rozesazeni v úzkém kruhu. Performerka ve světlém kostýmu má po celou dobu zavřené oči a ke zklidnění láká i návštěvníky. Kolem jejího pohodlně usazeného těla jsou rozmístěny patrně sádrové skulptury připomínající drobné ledovce nebo bílé skály, zní ambientní hudba, sál jinak ponořený do tmy láká k odpočinku. Po celou dobu performance se tanečnice pohybuje pomalu a vláčně, tak pomalu, jak jen je možné, v sametově tekuté existenci. Základní pozici téměř nemění, proplouvat nechává v tomto absolutním zklidnění jen ruce, paže a trup. Svým divákům je na dosah, na dotek, vláčně se pohybující socha. Celé vystoupení má charakter rituálu, který má uklidnit, uvolnit a ukolébat – což se skutečně daří, diváci se na tu zpomalenou dynamiku ladí (za předpokladu, že nemají potíže se sezením na zemi). Je to přímo manifest zpomalení, výzva k zastavení, ukolébavka na dobrou noc.

To ovšem ještě publikum, které bylo na performanci Daniely Kolkové rozděleno do dvou skupin, aby si intimní okamžiky užilo opravdu na individuální úrovni, čeká poslední, naopak dynamická choreografie, zahrnující i projekce, tedy po ryze tanečním zážitku a po minimalistickém zastavení nastává chvíle ještě pro multimediální divadlo.

Třetí choreografie nemá název, respektive tento není vyjádřen slovy, ale znaky: XXX|||\\\. Při vstupu diváci procházejí mezi ležícími performery, kteří nehybně spočívají na zemi jako ve spánku či transu. Ze scény stoupá ponuře dým a vzduch rozechvívá elektronická hudba – tady nepůjde o žádnou sametovou meditaci. Tanečníci pomalu ožívají a vystupují na scénu, aby začali rozehrávat nejrůznější situace sblížení i soupeření, dva muži a jedna žena. Dým protínají stroboskopické záblesky světla a na projekčním plátně se objevují abstraktní detaily těžko identifikovatelných struktur či povrchů. Mohou to být pojiva tmelící společnost i nervové dráhy v lidských myslích.

Dva tanečníci na scéně možná bojují, nebo je naopak spojuje láska, trio s ženou pokračuje do dynamických contemporary tvarů ve vnitřní křeči přenášené do těl. Elektronická hudba je stejně drásavá jako je extaticky nervní jejich pohybový slovník. Posléze ztuhnou jako nesourodé sousoší a dávají se do křiku. Snad nad životem, jeho bezvýchodností a bezesmyslností. Avšak brzy oněmí a snaha vydat hlásku nebo aspoň zachrčet je snad ještě víc drásavá, než když hlas mohl vyniknout. Křeč, život v křeči, vnitřní zápas, to jsou dojmy, které se derou na povrch, člověk dušený vlastním životem… Projekce se rozostřuje jako zamlžený zrak a tanečníci se propadají jako siluety do dýmu, doprovázeny slovy o umírání a rozkladu a hnilobě a příslušně názornými záběry v projekci. Je to obava ze smrti, nebo její smířené uvítání jako zdroje života pro jiné bytosti? V tomto dekadentním duchu se nese inscenace dál, člověk snad může být světu užitečný už jen jako potrava pro hmyz, když sám všechno, co mohl, zničil. Z performance čiší frustrace z lidské existence. (Už si nevzpomínám, proč se mi najednou v mých poznámkách objevuje název filmu Panna zázračnica – v něčem mi asi inscenace a použité projekce připomněly tenhle raný slovenský filmový surrealismus anebo jen myšlenku na to, že všechno se opakuje, replikuje a každá generace dochází k podobným způsobem, jak vyjádřit svou krizi a svůj vzdor?)

Vektory, světelné čáry a obrysy krychlí, krystalů se míhají v projekci, performeři v celotrikotech, které jako by byly pokryty hnilobou. Zvuky bolí až do duše a postavy téměř zbaveny života se těžce pohybují prostorem, na hranici únavy a zhroucení. Je tohle náš současný svět, odraz našich niter? Nesmíme zapomenout, že hudba je živá – hudebnice má svůj elektronický arzenál vyskládaný po levé části jeviště a v poslední pasáži se chápe violoncella, aby doprovodila „zvuky vesmíru“ obrazy vyschlé země v projekci. Únava v růžovém světle, kořeny a větvičky bez životní síly, v záři umírajícího slunce jednou zčervená i vzduch… Performeři se dávají znovu do tance, choreografie akcentuje náhle osovou souměrnost, oni jako by se stávali totemy, formace se proměňují a připomínají zvířata. Na scéně vznikl jejich vlastní svět, který ovšem trochu připomíná skládku, patrně se stále pohybujeme v metafoře nevděčného lidstva a našich civilizačních prohřešků (pokud ovšem nyní nejsou tanečníci oněmi líhnoucími se mušími vajíčky metamorfujícími do červů, o nichž byla předtím řeč). Neidentifikovatelné látky se vzdouvají jako příboj plný chaluh, ze kterého povstane velký Ctulhu ve své slávě… Možná, že by si lidstvo zasloužilo právě takový konec. Každá čerstvě dospělá generace si s tímto kritickým pohledem pohrává a nelze se jí divit. Dnešní mladí nedostávají svět právě v nejlepší kondici, ale bohužel, žádnou jinou planetu, kam se odstěhovat, nemáme. Co postaví z toho dědictví, které je v jejich očích zmarem a rozkladem?

A jak to bylo doopravdy?

Angela Ngawbo ve své choreografii chtěla „vyvrátit etnocentrismus, ukázat lidem, jak moc jsme si všichni podobní a vzdát úctu africkým kulturám a filozofiím, kterými jsem měla možnost se inspirovat.“ Nutno uznat, že se jí taneční propojení kulturních okruhů dvou kontinentů, ještě skrze třetí jazyk současného tance, povedlo opravdu na výbornou. Znaky se promísily tak, že pokud člověk není odborník, u některých prvků skutečně tápe, pokud nejde o výrazně odlišné nálady a rytmy hudby a zpěvu. Svědčí to ze všeho nejvíce o tom, že si je v jádru především podobný na celém světě folklór sám – čím hlouběji ke kořenům, tím přirozeněji se dostáváme k podstatě a ke shodě. Tady by to ovšem stálo za pohled etnologa. Dílo samo je působivé, zralé a jeho autorka i interpretka má silnou jevištní prezenci a energii, kterou by bylo rozhodně skvělé vídat častěji.

Daniela Kolková dle programu „v minimalistickém tanečním sóle zkoumá nesoulad mezi hektickým světem plným tlaku na výkon a vnitřní potřebou naslouchat svému tělu. Skrze pohyb, zvuk a interakci vyzývá k zamyšlení nad tím, jak můžeme začlenit jemnost do našich každodenních životů a otevřít se hlubšímu propojení se sebou samými i s okolním světem.“ Není pochyb o tom, co se svým křehkým meditativním sólem Daniela snažila vyjádřit. Nezdá se mi jen, že bych v něm viděla vyloženě onen nesoulad. Choreografie je možná sama o sobě protestem, ale nemá jej jako svůj obsah – ten už se soustředí jen na introspekci a na ono naslouchání. A tělo občas i divákovi během performance říká: „Jdi spát a odpočiň si.“ Snad si to autorka nevezme osobně, kdyby si něčeho takového u svého publika všimla… I když – ona si toho vlastně všimnout ani nemůže, protože má zavřené oči.

A jaké záměry měli Claude Johann Čierny a performer Eduard Adam Orszulik? „Hledají způsoby, jak diváka imerzivní metodou přivést k přemýšlení o antropocentrickém přístupu v kontextu environmentální krize.“ I zde v zásadě nemohlo být pochyb o jádru sdělení, byť inscenace samotná nabízela širokou paletu konotací a těch obrazů zmaru, zmatku a vykořisťování planety bylo možná trochu mnoho, minimálně příliš mnoho na to, aby si ji člověk zapamatovat celou, zvlášť v rámci třídílného večera. A i když se asi neshodneme na smyslu a významu každého obrazu a scény, poselství samo je srozumitelné a autorům se daří je předat. Dílo bude lépe fungovat v nějakém industriálně okoralém prostoru, jako je například X10, třeba doplněná instalací nebo audiovizuálním projektem.

Tantehorse patří dík za to, že mladým tvůrcům stále dává prostor a že se Emergency Dances staly určitou tradicí. Mladí tvůrci mají co říci a je dobré vidět, jak různorodými jazyky své zprávy o světě formulují.

Tantehorse: Emergency Dances V.
Angela Nwagbo: Confluence
Daniela Kolková: Vrásnění
Claude Johann Čierny, Eduard Adam Orszulik: XXX|||\\\
Premiéra: 4. + 5. 11. 2024 / 18:30 / Palác Akropolis, psáno z představení 5. 11. 2024.