Brahmsův koncert měl úspěšnou premiéru 9. listopadu 1881 v Budapešti v provedení skladatelem pod taktovkou Alexandra Erkela, následně ve Vídni pod řízením jeho propagátora Hanse von Bülowa. V Čechách měl premiéru v Brně, realizovala jej Hudební jednota v roce 1884.
Dostupné nahrávky klavírního koncertu najdeme v provedení starší generace od Svjatoslava Richtera (1915–1997), Ivana Moravce (1930–2015), Maurizia Poliniho (1942), Daniela Barenboima (1942), Nelsona J. P. Freirea (1944–1921), Krystiana Zimermana (1956) i jmenovaného Garricka Ohlssona (1948), který je od počátku své kariéry spjatý s českou hudební kulturou. Je třeba zpětně ocenit pohotovost tehdejšího vedení Pražského jara, že pozvalo v roce 1973 na záskok tak výrazný talent, jakým Ohlsson je. Bylo to krátce poté, co v roce 1970 zvítězil v Chopinově mezinárodní klavírní soutěži. Následně získal řadu dalších cen.
Pamatuji si, že tehdy se stal pro Prahu mladou populární hvězdou v míře, kterou obvykle lidé připisují jen žánru pop music. Na Pražském jaru 1974, v roce výročí skladatele a také Roce české hudby, zahrál Smetanovu koncertní etudu Na břehu mořském, op. 17. Do Prahy se vrátil od té doby více než dvacetkrát. Brahmsův koncert hrál také mimo jiné v roce 2017 v Obecním domě (se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a Petrem Altrichterem). Zvukové podmínky v Rudolfinu jsou ovšem nepoměrně příznivější.
Když se řekne „Brahms“ vybaví se mi umění s velkým U, které přirozeně přerostlo precizní znalost hudebního řemesla a tradice. Dobrý příklad pro současné umění. Z mého pohledu se jedná o organický styl, který dokáže pro autora typickou postupně rozvíjenou variací vybudovat z nenápadných motivů rozsáhlé celky, nebo dělit témata do drobných rozvíjených motivů. Jednotlivá hudební gesta mají svou vlastní hybnost neustále prorůstající taktové čáry. Brahms pracuje s neobvyklým metrem, synkopací, vrstvením rytmu dvou proti třem, nebo tří proti čtyřem, polyfonií proti homofonií, kombinací pléna a komorní sazby. Dynamické a tonální vazby jsou někdy hodně vzdálené a vše přitom pocitově drží velmi pohromadě, mimo jiné právě i podprahově vnímanou variační technikou, která není triviální a je dynamická.
Přičtěme k tomu skvělou instrumentaci a orchestraci. Kdybychom kompoziční styl přirovnali k malířskému, tak Brahms střídá jemné grafické pletivo, valéry s barevnými akcenty, tlusté tahy štětcem v akordické sazbě a homofonii nástrojových skupin v kombinaci se subtilními nebo pevnými vymezujícími tahy nebo také črty ve stylu japonského písma s odlehčenými konci.
Je zřejmé, proč si skladatele tolik cenili jeho kolegové, samozřejmě včetně Antonína Dvořáka, a to nejen kvůli podpoře, kterou jim poskytoval. Prostřednictvím Alexandra von Zemlinského získal Brahms také pozornost Arnolda Schönberga, který napsal v roce 1933 esej Progresivní Brahms (přepsal ji v roce 1947). V ní upozornil na Brahmsův způsob motivické práce a nepravidelnosti jeho frázování. Ve své práci Strukturní funkce harmonie z roku 1948 pak zkoumal Brahmsovu tonalitu a „obohacenou harmonii.“ Podobně ocenil Brahmse i Anton Webern.
Padesátiminutový koncert má povahu symfonické čtyřvěté skladby, první věta Allegro ma non troppo má sonátovou formu s klasickým hlavním a vedlejším tématem, ale jako obvykle autor pracuje variačně s jejich fragmenty. Druhá věta Allegro appassionato má charakter scherza. Má největší náboj (a zřejmě proto ho i Brahms v ironii nazval „maličkým scherzem“). Třetí část Andante je neobvykle intimní a tajemná. Není ani rozhovorem, jak se obvykle komentuje, spíš jakýmsi tichým spolubytím. Zvuk orchestru je najednou zcela komorní. Začíná něžným zpěvem sólového violoncella, ke kterému se přidají fagot a hoboj. Klavír vnáší do obrazu jemné valéry a díky rytmometrice také dojem neukotvenosti. Čtvrtá věta Allegretto grazioso obsahuje pět témat melodického a tanečního charakteru. Je typické, jak je přitom vše kompaktní. Finale působí jako pozitivní konstatace.
Pozice sólového nástroje se stále mění. Od dovětku k hornám hned v úvodu kompozice, kdy se nástroj představuje jako součást společenství, přes dramatické pregnantní kadence, rozhovor s orchestrem (například ve Scherzu), k podbarvujícím valérům v něžné třetí větě či společnému jemnému „zpěvu“ se zvukově podobnými dřevy a podobně. Celkový průběh přibližně padesátiminutové skladby se v jednotlivých interpretacích dost liší. Jako obvykle jsou starší nahrávky spíše pomalejší a také méně pregnantní v dramatických částech a na druhou stranu také méně impresivní například ve třetí snové větě, která je pro běžného posluchače asi největším překvapením. Styly provedení jsou nejen součástí dobových zvyklostí, ale i temperamentu sólisty a dirigenta.
Interpretace Garrika Ohlssona patří k těm vyváženým, není nijak extrémní. Spíš vytahuje z Brahmse to jedinečné, je méně „Beethovenská“, nejlepší jsou snivá místa, kterými se přibližuje k Schumannovi. I vzhledem k obsazení orchestru, které odpovídá intenci skladatele i akustice sálu, byl zvuk mimořádně měkce propojen s orchestrem, strukturní i zvukový kontakt byl citlivý. Šéfdirigent PKF – Prague Philharmonia Emmanuel Villaume má elegantní výrazná až taneční gesta, což se projevuje hlavně v dynamických a dramatických částech kompozice, které jsou pro svou zmíněnou strukturu velmi náročné pro perfektní souhru orchestru a nástroje. Publikum právem ocenilo výkon potleskem ve stoje.
Felix Mendelssohn Bartholdy byl tak zvaným zázračným dítětem. Pocházel z rodiny židovského bankéře v Hamburku. Skládal od dětství a byl také uváděn záhy do hudebního a společenského života. Vzdělával se široce, ve filosofii a estetice u G. Fr. Hegela. Rád cestoval, stejně tak jako řada romantických umělců. Mendelssohn uvedl v roce 1829 v Berlíně Bachovy Matoušovy pašije, které měly mimořádný úspěch a přispěly k znovuobjevení Bachova díla. V témže roce také odcestoval do Anglie. Ignaz Moscheles ho zde představil vlivným společenským kruhům. Mendelssohn uvedl v Londýně svoji první symfonii. V červenci 1829 dále navštívil se svým přítelem Karlem Klingemannem Edinburgh, kde ho zaujal Holyroodhouse s kaplí, ve které uzavřela své dva sňatky skotská královna Marie Stuartovna, popravená anglickou královnou Alžbětou I. V dopise napsal: „Za hlubokého šera jsme šli dnes do paláce, kde žila a milovala královna Marie… Kaple pod ním je nyní bez střechy… Všechno je zničené, zchátralé a vlévá se čisté nebe. Myslím, že jsem tam našel začátek své ‚skotské‘ symfonie“. K tomu přiložil i úvodní téma symfonie.
Pokračoval na melancholickou Skotskou vysočinu a souostroví Hebridy, což se stalo podnětem ke stejnojmenné programní ouvertuře. Po dokončení její první verze se vrátil zpět k symfonii. Po prvních představeních kompozici zkrátil. Třetí symfonii dopsal Mendelssohn jako poslední, ale vydána byla jako třetí a v době vydání neměla oficiální název Skotská, ač se o ní tak vyjádřil své rodině. Název získala až po jeho smrti.
Mendelssohn je autorem generace předcházející Brahmsovi, ale hudební styl Skotské symfonie navazuje na předchozí program přirozeně svým lyricko-dramatickým charakterem i tím, že celkově symfonii provazuje tematická práce s myšlenkou v pomalém úvodu první věty, kterou načrtl po návštěvě Edinburghu. Zpěvné téma úvodu první věty a Andante připomínají svým charakterem Dvořákovu melodickou invenci. Všechny věty jsou komponovány v sonátové formě, ale celkově je hudba výrazově rozmanitá a malebná. Přináší jak obřadný výraz, tanečně skočný (klarinetové téma druhé věty), tak melancholicko-dramatický (pomalé Adagio). Celkově končí symfonie, jak bývalo zvykem, velmi výraznou symfonickou „tečkou“. Klasicko-romantické formy mají jasné obrysy. Jsou výřezem zvukové krajiny, podobně jako nástěnné obrazy v rámech.
Provedení PKF – Prague Philharmonia bylo kultivované ve zvuku i souhře, rozezpívané i pevné. Jasná gesta šéfdirigenta pomáhala publiku vnímat strukturovaně záměr skladatele. Ač se jednalo o repertoár kmenový, publikum provedení nadchlo. Dovedu si také představit, jakou přidanou hodnotu by dodalo skladbě uvedení v plenéru například na festivalu v Hukvaldech.
A7 Brahms. Mendelssohn
11. dubna 2023, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina
Program:
Johannes Brahms: Koncert pro klavír a orchestr č. 2 B dur, op. 83
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 3 a moll, op. 56 Skotská
Účinkují:
Garrick Ohlsson – klavír
Emmanuel Villaume – dirigent
PKF – Prague Philharmonia
