Isolde Ahlgrimm (31. července 1914 Vídeň – 11. října 1995 Vídeň) byla rakouská cembalistka a fortepianistka, která se stala průkopnicí obrození barokní hudby a historicky poučené interpretace. Patřila k nejvýznamnějším osobnostem hnutí za autentickou interpretaci hudby 17. a 18. století na dobových nástrojích.
Životopis
Ahlgrimm studovala původně klavír na vídeňské Musikakademie u významných pedagogů Viktora Ebensteina, Emila von Sauera a Franze Schmidta. V roce 1934 se seznámila se sběratelem historických hudebních nástrojů Dr. Erichem Fialou, za kterého se v roce 1938 provdala. Tento vztah otevřel před mladou pianistkou svět starých nástrojů. Od roku 1937 začala pořádat ve Vídni sérii koncertů Concerte für Kenner und Liebhaber, kde prezentovala hudbu na dobových nástrojích. Pedagogicky působila na vídeňské Akademii pro hudbu (1945–1949, 1964–1984) a na salzburském Mozarteu (1958–1962), vyučovala také jako hostující profesorka v USA.
Tvorba
Ahlgrimm se systematicky věnovala nahrávání cembalového díla Johanna Sebastiana Bacha pro nizozemskou společnost Philips v letech 1951–1956, kdy zachytila téměř kompletní Bachovu cembalovou tvorbu. Její interpretační přístup se radikálně lišil od stylu Wandy Landowské – používala méně registrových změn, odmítala romantické prvky jako masivní ritardanda a zaměřovala se na artikulaci a rétorické tradice, na nichž byla barokní hudba založena. Koncertovala po celé Evropě, v USA a Japonsku, byla členkou porot cembalových soutěží v Bruggách a Lipsku.
Význam
Ahlgrimm sehrála klíčovou roli v obrození zájmu o historické klávesové nástroje a autentickou interpretaci barokní hudby. Její přístup k interpretaci položil základy moderního hnutí historicky poučené interpretace, které později rozvinuli Gustav Leonhardt a Nikolaus Harnoncourt – oba byli jejími žáky či spolupracovníky. Jako jedna z prvních prosazovala používání cembalů s historickou konstrukcí místo modernizovaných nástrojů s pedálovou registraturou.
Zajímavosti
Ahlgrimm hrála všechna díla zpaměti i ve vysokém věku a získala přezdívku „vdova po Bachovi“ pro svůj hluboký vztah k dílu tohoto skladatele. Její poslední veřejný koncert se konal v květnu 1983, dva týdny před operací rakoviny. V pozdních letech trpěla Parkinsonovou chorobou a v roce 1992 se musela vzdát své knihovny i nástrojů kvůli stěhování do malého penzionářského pokoje.
Související články
Týden s hudbou (65)
Co přinese tento týden V Praze bude tento týden pokračovat letošní XI. ročník multižánrového workshop festivalu ProART, který se nese v duchu tématu Tělo…