Francesco Albanese

Francesco Albanese (1912–2005) byl významný italský operní tenor, který se proslavil především interpretací lyrického repertoáru. Považoval se za jednoho z nejlepších zpěváků neapolských písní 20. století a spolupracoval s legendární Marií Callas na několika zásadních nahrávkách.

3 minut čtení

Francesco Albanese (1912–2005) byl významný italský operní tenor, který se proslavil především interpretací lyrického repertoáru. Považoval se za jednoho z nejlepších zpěváků neapolských písní 20. století a spolupracoval s legendární Marií Callas na několika zásadních nahrávkách.

Životopis

Francesco Albanese se narodil 13. srpna 1912 v Torre del Greco u Neapole. Studoval zpěv v Římě u Francesco Salfiho a svůj operní debut absolvoval v prosinci 1940 v Teatro dell’Opera di Roma, kde ztvárnil roli Evandra v Gluckově opeře Alceste. V římském operním domě působil do roku 1942 a zpíval zde role jako Almaviva, Fenton či Rinuccio. V roce 1942 debutoval v Teatro La Fenice v Benátkách jako Ramiro, na festivalu Maggio Musicale Fiorentino jako Don Ottavio a v milanské La Scale jako Fenton. Po druhé světové válce začal vystupovat i v zahraničí, zejména v Lisabonu, Londýně, Buenos Aires a Budapešti. Zemřel 11. června 2005 v Římě ve věku 92 let.

Tvorba

Albanese se specializoval na lyrické tenorové role italského repertoáru. K jeho nejčastěji zpívaným postavám patřili Nemorino v opeře Elisir d’amore, Ernesto v Don Pasquale, Rodolfo v La bohème, Alfredo v La traviata či Faust v Gounodově stejnojmenné opeře. Zpíval také v dílech současných skladatelů, jako byla Giordanova Sibiř, Alfanova Resurrezione nebo Montemezziho Amore dei tre re. Kromě operního repertoáru se věnoval i neapolským písním, ve kterých dosáhl mimořádné úrovně díky svému důkladnému pochopení neapolské kultury a tradice. Jeho interpretace těchto písní byly považovány za vzorové pro svou eleganci a autentičnost.

Význam

Albanese patřil mezi přední italy­ské tenory 20. století, přestože nikdy nevystupoval v USA. Disponoval kultivovaným, dobře vyškoleným hlasem s charakteristickou měkkostí a flexibilitou, který mu umožňoval zvládat náročné pasáže bez námahy. Jeho nahrávky oper Armida (1952), La traviata (1953) a Iphigénie en Tauride (1957) po boku Marie Callas se staly legendárními a dodnes slouží jako referenční interpretace. Albanese přispěl k zachování tradice neapolské písně ve své nejušlechtilejší podobě, kdy tyto skladby prezentoval jako umělecké písně srovnatelné s německými liedern.

Zajímavosti

Albanese byl považován za jednoho z největších interpretů neapolských písní všech dob, přičemž jeho přístup k tomuto repertoáru se vyznačoval naprostou absencí sentimentality a teatrálnosti. Jeho nahrávka písně „Dicitencello Vuje“ se stala vzorem pro další generace zpěváků. Spolupráce s Marií Callas na nahrávce La traviaty z roku 1953 patří k nejvýznamnějším operním nahrávkám 20. století. Albanese se také angažoval v propagaci soudobé hudby a pravidelně zpíval premiéry děl italských skladatelů své doby.

Související články

Sdílet článek
Předchozí článek Leonardo García Alarcón
Další článek Licia Albanese