Světlana Alexandrovna Alexijevičová je běloruská spisovatelka a investigativní novinářka píšící v ruštině, která v roce 2015 jako první Běloruska získala Nobelovu cenu za literaturu. Švédská akademie ji ocenila „za polyfonní spisy, monument utrpení a odvahy naší doby“.
Životopis
Narodila se 31. května 1948 ve Stanislavu (nyní Ivano-Frankivsk) na Ukrajině jako dcera běloruského otce a ukrajinské matky. Po ukončení otcovy vojenské služby se rodina přestěhovala do Běloruska, kde rodiče pracovali jako učitelé. V roce 1972 vystudovala žurnalistiku na Běloruské státní univerzitě v Minsku a následně pracovala jako regionální novinářka a od roku 1976 jako dopisovatelka literárního časopisu Neman. Kvůli politickému pronásledování režimem prezidenta Lukašenka musela v roce 2000 opustit Bělorusko a žila více než deset let v exilu v západní Evropě, především v Paříži, Göteborgu a Berlíně. V roce 2011 se vrátila do Minsku, ale v září 2020 byla opět nucena odejít do Německa.
Tvorba
Alexijevičová se specializuje na dokumentární literaturu založenou na rozhovorech s pamětníky významných historických událostí. Vytvořila unikátní literární žánr, který sama nazývá „romány hlasů“ – polyfonní díla kombinující jednotlivé osobní výpovědi do uměleckého celku. K jejím nejznámějším knihám patří „Válka nemá ženskou tvář“ o sovětských ženách ve druhé světové válce, „Cinkový chlapci“ o válce v Afghánistánu, „Modlitba za Černobyl“ o jaderné katastrofě a „Doba z druhé ruky – Konec rudého člověka“ o rozpadu Sovětského svazu. Každou knihu píše pět až sedm let a založena je na stovkách rozhovorů s přímými účastníky nebo svědky událostí.
Význam
Alexijevičová je považována za průkopnici dokumentární literatury a první novinářku, která získala Nobelovu cenu za literaturu. Její díla představují důležitý dokument o sovětské a postsovětské historii zachycené prostřednictvím individuálních lidských osudů. Jako kritička autoritářských režimů se stala symbolem odporu proti politickému útlaku v postsovětském prostoru. Její knihy jsou překládány do desítek jazyků a získaly řadu mezinárodních ocenění včetně Národní ceny kritiků v USA a Mírové ceny německých knihkupců.
Zajímavosti
V Bělorusku nejsou její knihy oficiálně vydávány od roku 1993, soukromí vydavatelé publikovali pouze dvě z nich v běloruském překladu. Díky tomu je paradoxně více známá ve světě než ve své vlasti. V roce 2020 se jako členka Koordinační rady běloruské opozice stala terčem represí a když se neznámí muži pokusili vniknout do jejího bytu, ochránili ji diplomaté ze sedmi zemí, kteří přišli vyjádřit solidaritu. Sama sebe nepovažuje za novinářku, ale za spisovatelku pracující s živým materiálem lidských hlasů a osudů.
Související články
Performativní umění do škol. Festival Nultý bod chce přilákat mladé diváky!
Jít místo matematiky na Spitfire Company, Musaši Entertainment Company, akrobatku Alžbětu Tichou nebo jiné alternativní umělce? Pro nadšence sen, pro mnohé studenty pražské Střední…
Týden s tancem
Dnes zveme na nadílku nových projektů v současném tanci. V nejbližší době můžete vyrazit do Divadla Komedie, Divadla Archa a do Paláce Akropolis.