Soňa Červená

Soňa Červená byla světově proslulá česká operní pěvkyně (mezzosopranistka a altistka), filmová a činoherní herečka. Narozena 9. září 1925 v Praze, zemřela tamtéž 7. května 2023. Prosadila se jako sólistka předních světových operních scén. Většinu kariéry strávila v emigraci.

Život

Narodila se jako dcera slavného pražského advokáta-bohéma, zakladatele kabaretu Červená sedma, Jiřího Červeného. Je pravnučkou proslulého královéhradeckého výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů Václava Františka Červeného. Zpěv studovala v Praze u Roberta Roznera a herectví u Lydie Salmonové. Její život pak přerušil sled dramatických událostí. Otec byl za nacistické okupace vězněn v Terezíně, matka byla z politických důvodů deportována do koncentračního tábora Ravensbrück.

Soňa Červená byla do konce války v péči německých opatrovníků. Po matčině návratu se provdala za továrníka Františka Slabého, ten je však po roce 1948 donucen emigrovat. Soninu matku StB falešně obvinilo z kolaborace s nacisty a matka tak byla uvězněna na Pankráci, kde po dvou dnech vyslýchání za nejasných okolností zemřela. Pro tělo své matky si Soňa tajně přijela na pitevnu a pohřbila ji v rodinné hrobce na Vyšehradě – zachránila ji tak před pohřbením do masového hrobu. S otcem se Soňa naposled rozloučila před svým odchodem do emigrace.

Kariéra

Začátky

Pověst rodiny, nepřátelské vůči komunistickému režimu Soninu operní kariéru nijak neusnadnil. V roce 1948 uspěla na konkurzu do obnoveného Osvobozeného divadla, kde získala roli Káči v muzikálu Divotvorný hrnec. Pro vzrůstající zájem StB o její osobu putuje z Prahy do Brna, kde jí její pověstné ztvárnění Carmen (1952) přineslo vytoužené první operní angažmá (1952-1958).

Postupně se propracovává k velkým rolím jako například Mozartova Dorabella z Cosi fan tutte a Cherubín z Figarovy svatby, Janáčkova Varvana v Kátě Kabanové a Zefka v Zápisníku zmizelého či Hraběnka v Čajkovského Pikové dámě a Oktavián ze Straussova Růžového kavalíra. V této době jí stranické orgány zabránily v angažmá v Národním divadle. V roce 1958 však dostala nabídku na hostování ve Státní opeře Unter den Linden ve východním Berlíně, kde získává angažmá (1959-61) a opouští Československo. Obrovský úspěch měla její Carmen v inscenaci dirigenta H. Kegela. Tato role jí i v budoucnu přinesla velké renomé – na předních světových scénách ji předvedla celkem 156krát. V roce 1961 zde za vynikající úspěchy získává titul komorní pěvkyně.

Mezinárodní kariéra

V roce 1962 projíždí Berlínskou zdí do západního Berlína a téměř záhy získává dvouleté angažmá v Deutsche Oper. Hned poté (1964) pak stálé angažmá ve Frankfurtu nad Mohanem. Jako host vystoupila na desítkách předních operních scén, rekordních jedenáct sezón hostuje v San Franciscu.

K jejímu klasickému repertoáru na západě přibyla například díla Verdiho, Pucciniho či Wagnera. Začala se zabývat také Mahlerem, Bergem, Debussym či Stravinským. Žijící skladatelé ji s oblibou obsazovali do svých děl. Především je však velkou milovnicí a propagátorkou díla Janáčkova.

V roce 1987 získala ve Frankfurtu druhý titul operní pěvkyně a rozhodla se ukončit svou pěveckou kariéru. Přijala angažmá v činoherním divadle Thalia v Hamburku (1989). V roce 1990 začala její dlouholetá spolupráce s režisérem Robertem Wilsonem. Společně ve spolupráci s hudebníky Lou Reedem a Tomem Waitsem hostují ve všech pěti světadílech. Paradoxně, až v roce 2002, právě díky Wilsonovi, debutuje na prknech Národního divadla v roli alegorické postavy Osudu v Janáčkově stejnojmenné opeře.

Návrat do Česka

V roce 1992 se pak nastálo vrací zpět do Prahy, kde o jejím zahraničním úspěchu téměř nikdo neví. Znovu se prosadit jí pomohlo sepsání pamětí a dokumenty M. Uhdeho (Červená niť) a O. Sommerové (Moje 20. století). V roce 2004 vystoupila v hlavní roli v Dürrenmatově Návštěvě staré dámy v Klicperově divadle. V roce 2007 vystupuje ve Stavovském divadle jako vypravěč ve světové premiéře Hanzlíkovy opery Slzy Alexandra Velikého. Přímo pro ni byla napsána role Milady Horákové v opeře A. Březiny a J. Nekvasila Zítra se bude… (2008). V roce 2010 se představila v roli Eliny Makropulos v Čapkově Věci Makropulos v režii R. Wilsona a jako Čas ve Wilsonově projektu 1914. Na Nové scéně Národního divadla ztvárnila jednu z hlavních postav v Březinově komorní opeře Toufar. Mezi zajímavé umělecké počiny patří i její přednesy melodramů.

Soňa Červená byla také zakladatelkou Nadačního fondu Soni Červené, jehož cílem je vyhledávat a podporovat mladé pěvce i hudebníky a výjimečné počiny v oblasti hudební klasiky, kterým fond poskytne finanční i profesní pomoc.

Zajímavosti

Sonin pradědeček, V. F. Červený v Hradci Králové, vyráběl první saxofony a jiné žesťové nástroje s pokrokovou mechanikou.

Když Berlín rozdělila tzv. Berlínská zeď (1961), stihla projet až na poslední chvíli jen s kabelkou a svým psem.

Po ne zcela úspěšném uvedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa v San Franciscu v angličtině (1969-70) přemluvila vedení, aby operu v příští sezóně uvedli v češtině. Sama se ujala školení zpěváků správné české výslovnosti.

Po Soně Červené je pojmenována planetka č. 26897, obíhající mezi drahami Marsu a Jupiteru, kterou objevila astronomka Lenka Kotková. Umělkyně věří, že to je to jediné, co po ní opravdu zůstane, až se na její úspěch v umění zapomene.

Galerie

Seznam angažmá

1952-1958  Janáčkova opera v Brně

1959-1961   Státní opera v Berlíně (Unter den Linden)

1962-1964   Deutsche Oper v Berlíně

1964-1987   Frankfurt nad Mohanem

1989-1999   činoherní divadlo Thalia v Hamburku

Diskografie

BIZET, Georges. Carmen. Berlin: Berlin Classics, 1960.

MAHLER, Gustav. Symphonie n. 3, 6, 10. Leipzig: Tahra France, 1960.

WAGNER, Richard. Die Walküre. Bayereuth: Philips, 1980.

CORTÉS, Rudolf, V. HÁLA, B. LANE. Vzpomínky mi zůstanou: Rudolf Cortés 1948-1958. Praha: Supraphon, 1989.

VOSKOVEC, Jiří et al. Divotvorný hrnec. Praha: Supraphon, 1993.

MARTINŮ, Bohuslav. Fantaisies symphoniques: Symphony No. 6; Bouquet of Flowers. Praha: Supraphon, 1993.

KOTEK, Josef, ed. a OPEKAR, Aleš, ed. Český hit století. 2: rok co rok s písničkami dvacátého století: 1920-1939. Praha: Radioservis, 1999.

MARTINŮ, Bohuslav. Piano concerto no. 3; Bouquet of flowers. Praha: Supraphon, 2002.

Soňa Červená: Pěvecký portrét / Ostrčil, Vycpálek, Janáček, Eben. Praha: Supraphon, 2005.

MOZART, Wolfgang Amadeus. Figarova svatba = The marriage of Figaro. Praha: Radioservis, 2015.

WAGNER, Richard: Das Rheingold. Bayreuth: Philips, 2015.

VYCPÁLEK, Ladislav. Sonata in D “Chvála houslí”, PAUER, Jiří: Sonatina pro housle a orchestr. Praha: Supraphon, 2015.

Karel Vlach orchestra: 1939-1949. Praha: Tomáš Padevět, 2016.

Soňa Červená recituje melodramy. Praha: Radioservis, 2017.

JANÁČEK, Leoš. Její pastorkyňa; Zápisník zmizelého. Praha: Radioservis, 2019.

MOZART, Wolfgang Amadeus. Titus; Requiem. Praha: Radioservis, 2020.

Ocenění

1961 titul Komorní pěvkyně v Berlíně

1987 titul Komorní pěvkyně ve Frankfurtu

2002 cena SENIOR PRIX od Nadace Život umělce za uměleckou činnost

2004 cena Thálie jako zvláštní cena kolegia

2005 cena Dr. Františka Ulricha, Hradec Králové

2009 cena Alfreda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon (Zítra se bude…)

2010 čestné členství Státní opery Praha

2011 medaile Artis Bohemiae Amicis od ministra kultury

2013 Gold Medal in the Arts od F. Kennedy Center, Washington, DC.

2013 medaile I. Stupně za zásluhy o stát v oblasti umění od prezidenta Miloše Zemana

2014 vyznamenání Společnosti pro vědu a umění Za zásluhy v oblasti umění

2014 Granátová hvězda nadace Bohemian Heritage Fund

2015 titul Dáma české kultury od ministra kultury

2019 cena klasické hudby Classic Prague Awards v kategorii za celoživotní přínos

Dokumenty

Červená niť, televizní dokument, kamera V. Svoboda, scénář a režie R. Urban, 2004.

Moje 20. století, televizní dokument, režie Olga Sommerová, 2005.

Do samoty v tanci, dokument, režie Olga Sommerová, 2009.

Třináctá komnata Soni Červené, dokument v cyklu České televize, scénář a režie Olga Sommerová, 2011.

Červená, dokumentární film, scénář a režie Olga Sommerová, kamera Olga Špátová, 2017.

Literatura

ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zakázáno: kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu. 1. vyd. Brno: Opus musicum, 1999.

ČERVENÁ, Soňa. Můjváclav. 1. vyd. Brno: Opus musicum, 2001.

VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla a Marie MAKARIUSOVÁ. Biografický slovník českých zemí. Praha: Libri, 2012.

BOUDNÍK, Jiří. České ženy bez hranic. Vyd. 1. Plzeň: Nava, 2013.

Soňa Červená: tím vším jsem žila. Vydání 1. Praha: Martin Dostoupil – Co&Pub, 2014.

ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zažehnáno. Vydání 1. Praha: Academia, 2017.

Odkazy

Soňa Červená na webu Operabase.

Osobní stránky umělkyně.

Soňa Červená na Opeře Plus.

Soňa Červená na IMDb.

Soňa Červená na YouTube.

(autorem textu je Sára Jandová.)