Energické Bolero X i poutavá neoklasika v baletu Slovenského národního divadla

Balet Slovenského národního divadla má nově na repertoáru trojdílný večer, který divákům přestavuje abstraktní taneční díla: pod titulem Bolero+ se skrývá nejen novinka na slavnou Ravelovu hudbu, ale také v obnovené premiéře dvě další choreografie, rozprostřené mezi neoklasikou a moderním tvaroslovím. Inscenace sází na čistou estetiku, na různé polohy dynamiky tanečního projevu, na divákovo potěšení z linií a harmonie formy. Program je uváděn v moderních prostorách nové budovy SND.
Balet SND – Bolero X (foto Juraj Žilinčár)
Balet SND – Bolero X (foto Juraj Žilinčár, 2024)

Tři polohy abstraktního tance zahájila choreografie Murmuration, v níž se její autor Edwaard Liang inspiruje pohybem hejn migrujících ptáků, jejich formacemi a útvary, které ve vzduchu tvoří. Otiskuje je do pohybu, který je také neustále proměnlivý, nestálý, ale plný pravidelnosti. Dílo vzniklo na první houslový koncert současného skladatele Ezia Bossa. Choreografie, stejně jako ta následující, už na repertoáru baletu SND byla v roce 2022. Diváky tu vítá zprvu zcela prázdná scéna, na niž vchází první osamocená tanečnice v lehoučké říze. Ačkoliv netančí na špičkách, tělo uchovává klasickou formu, okrouhlé paže doplňují rovné striktní linie nohou a trupu. Je zřejmé, že právě tento autor se ze všech tří přibližuje nejvíc principům neoklasické fluidnosti pohybu. Scénu zalidní pomyslné ptačí hejno osmi žen a osmi mužů, jejich rozmístění v prostoru fluktuuje, ale vždy je geometrické, s častým využitím především kruhových formací. Tanečníci nastupují kanonicky, pohybové akcenty se střídají ve vertikále v pocitu vzlétání a dosedání. Formuje se trojice, kdy jsou dva muži oporou tanečnici, která se tak může víc vychylovat z osy v průběhu elegantního pohybu, plynule se vplétá výjev do výjevu.

Dlužno podotknout, že choreografie je doprovázena hrou živého orchestru (se skvělým sólistou, koncertním mistrem SND Adamem Novákem), což vždy výrazně umocňuje dojem, ačkoliv ne vždy je toto řešení komfortní pro tanečníky. Zdá se, že v tomto díle by občas uvítali rychlejší tempo. Úvodní část skladby postupuje minimalisticky, ale po velkých plochách, vytváří především podkres pro choreografii, která není vůči hudbě ilustrativní, ale dotváří ji. U dvojic staví choreograf tanečníky do póz s důrazem na osovou souměrnost, opakuje se motiv rovnoměrně zalomených paží (jež tvarem vzdáleně připomínají křídla), ale také třeba typická pozice u žen usednuvších na zem zády k divákům v širokém „kyliánovském“ ecarté s pokrčenými koleny. Dominují různé vysoké battementy a developpé. Formace se střídají velmi rychle, nelze postihnout všechny změny. V zadním plánu se zvedá horizont, na němž předtím s interprety tančily i jejich stíny, a na scénu se začínají snášet bílá pírka. Je to jediná konkrétní reference.

Střední část choreografie je poetická a zaujme především skvěle provedeným houslovým sólem, doprovázejícím nejprve delší, křehký duet (Ilinca Ducin a Andrea Schifano). Ten se nese ve znamení symetrie, protáčených pohybů, kdy partner s ženou manipuluje jako s krásnou sochou. Druhý duet akcentuje pohyb v prostoru, tanečník odlehčuje ženin pohyb, aby vznikl dojem nehmotného vznášení se ve vzduchu. Celkem se roztančí čtyři dvojice, každá rozvíjí neoklasický slovník trochu jiným způsobem, ale stále v harmonii s celkem. Lyrický odpočinek vystřídají v hudbě opět rychlejší smyky a hladce plyne i neoklasická choreografie dál. Tanečníci uchopují své partnerky pod rameny a kolem pasu, aby se dívčí těla plynule protáčela buď kolem své osy, nebo osy mužských těl, v ústředním páru žena ve středu jeviště pomyslně naléhá na mužova křídla. Duet dvou párů perutí tak vrcholí a hudba nabývá na dynamice a dramatičnosti. Muži, kteří posléze ovládnou scénu, vkládají do tance více energie, místo jemnosti se paže vztahují v mocnějších gestech, ženy zformují drobný kroužek v pozadí a prostornější formace mužů se opět přidržuje stejného tvaru. Z piruet přecházejí až do náznaku moderních kontrakcí, choreografie se dynamicky blíží ke konci, kde oba kruhy znovu splynou v párech, aby se nakonec spojily do jednoho závěrečného tvaru připomínajícího korunu. Hejno usedlo na zemi…

Balet SND – Murmuration (foto Juraj Žilinčár)
Balet SND – Murmuration (foto Juraj Žilinčár, 2024)

Druhá choreografie, Entropy Craiga Davidsona, pochází z roku 2021 a jejího autora během tvorby inspirovalo nejisté období pandemie k úvahám o schopnosti improvizace a přizpůsobování se okolnostem. Toto téma se do díla propsalo jako určitá urputnost, jako maximální nasazení a soustředění, s nímž člověk vzdoruje stále proměnlivému světu a tanečník stále proměnlivé choreografii, která se navrací k vazbám a motivům občas znovu, ale jakoby se zpožděním a nevypočitatelně. Je sice také založena na technice, na čistých a dotažených liniích, na kráse těl zformovaných klasickou průpravou, rovněž i na geometrii tvaru a na symetrii, přece má ale zcela odlišnou vnitřní dynamiku. Od lehkosti téměř neoklasické se zde přechází k modernímu výrazu, k akcentu na krátký, úsečný, přesný pohyb, přes mnoho prvků z akademického tvarosloví, které je ale kombinováno atypicky a s jinou vnitřní logikou. Začíná se do šera, kdy scénu ze tří stran v horní části lemují panely, od jejichž bělosti se sporé světlo odráží. V průběhu večera jsou spouštěny níže a tvoří jedinou scénografii (minimální scéna je společný znak všech děl). Tanečníci jsou oděni univerzálně v jednotný kostým, a přece mezi nimi postupně vzniká vztahová dynamika, jakkoliv strohý je choreografický jazyk – linie těl přísné, lomené tvary gest i pohybů samých, úsečnost. Dívky však tančí na špičkách. Ve variacích se pohybují tanečníci v krátkých úsecích dopředu a zpět jako ložiska ve stroji. Skupina se rozpadá na dvojice a trojice. Zatímco v první choreografii jsme mohli číst reference na Kyliána nebo choreografickou poezii šedesátých let, zde jako by byl patrný vliv Cunninghama a posléze Forsytha. Ačkoliv choreograf nezachází do extrémních her s osou a soustředí se víc na striktnost v pohybu, na jeho maximalizaci i úspornost zároveň.

Tanečníci využívají co nejvíce rozsahů svých pohybů, přitom je zásadní i rychlost a postřeh. I když se třeba postaví na vteřinu do attitudy, nejde o pózu, ale o průchozí prvek, nicméně plynulost je potlačována, pohyb se sice nikde nezastavuje, ale dopředu ho žene staccato. Nechybí ani náklony a vývěsy typické spíš pro jazzový tanec. Chvíli jsou ve středu scény čtyři ženy, posléze naopak osamocený tanečník, který jako by reprezentoval sílu a energii. Když se zformuje trojice dvou mužů a jedné ženy, již muži přenášejí, i její tělo je ve stálé tenzi, nepodvoluje se svobodě změkčit pohyb. Energie jednotlivců expanduje, tak jako všemi gesty a směry pohybu naznačují extenzi do prostoru, vše z centra ven. Chvílemi se tanečníci v páru přidržují vzájemně rukama, když se ocitnou mimo těžiště; tanečnice v duetu zaujme neobvyklým skládáním rukou za zády, zatímco její tělo směřuje svou energii vřed, nohy dívek přenášených přes jeviště působí jako čepele nůžek nebezpečně vztyčené vzhůru. Při nejvýraznějším rytmu nabývají pohyby ještě více úsečnosti. Hudba Nicholase Thayera zní ze záznamu, částečně minimalistická, elektronická, zaznívají v ní smyčce i perkuse, je chvílemi i mírně disharmonická. V abstraktní choreografii, která vyžaduje velkou koncentraci, je možné číst podle vlastního uvážení, je otevřená interpretacím. Působí jako dialog tance s hudbou, jako demonstrace určitých kvalit, sil, oslava rychlosti a pohotovosti pohybu, které jsou jedněmi z hlavních znaků naší moderní společnosti. Tanečníci jsou výtečně sehranou skupinou, je zřejmé, že s dílem už mají zkušenost, na které staví.

Bolero X, které připravil choreograf Shahar Binyamini, je vrcholem večera po stránce hudební i z hlediska dynamiky tance, jakkoliv je třeba ocenit, jak tanečníci zvládali na vysoké úrovni i neoklasickou a moderní část programu a v obou polohách se cítí velmi jistě. Bolero atakuje více instinkt a posouvá se do oblasti současného tance, který má své dávné kořeny také v expresivnějších směrech. Ne že by v něm nebylo potřeba techniky, ale zásadní je vnitřní prožitek a důležitou kvalitou je změkčení pohybu a plasticita, pravý kontrast k předchozímu dílu. Zda je X v názvu písmeno či číslo, nevíme, jde snad o souměrnost znaku, který je vyváženě harmonický a vytváří spojnice všech směrů, protože ideou Binyamiho Bolera je propojení mužské a ženské energie a práce se skupinou, nestaví choreografii kolem jedné sólistky či sólisty, ani kolem jednoho vybraného páru, a tak se vášnivé bolero stává obecněji metaforou náruživosti k životu a pohybu než jen k jednomu jeho aspektu.

Skupina začíná choreografii ve formaci tří linií uzavírajících boky i zadní část jeviště, v kleku a opřeni o ruce, jako vyčkávající divoká zvířata, ale ve vyrovnaném pořádku. Postupně se ze zástupu vyděluje a znovu vrací šest tanečníků, mužů i žen, pro krátké sólové výstupy, jsou jako kapky, které opouští bariéru vodní hladiny a zase stékají zpět do ní. Snad jsou to vyslanci celku, průzkumníci. Sólista zády k publiku prohýbá svůj trup do širokých vln, ruce sevřeny jako pařáty, připomíná šelmu v kleci. Druhý, jenž ho střídá, se drží v hluboké přízemní pozici, až jako kdyby se plížil, a tento akcent zachovává i řada dalších tanečníků. Pohyby trupu a pánve jsou plynulé a výrazné. Žena se pohroužila do hlubokého záklonu, druhá zase napíná nohu v největších rozsahu. Individuality se vynořují a zase se vracejí ke skupině, jíž pomalu začíná prostupovat společný rytmus. V duetu se žena stává jezdkyní na mužově těle, dotýkají se pánvemi, jiná dvojice se pohybuje při doteku čely, rychlé protáčení, propojení na tisíc způsobů, žena vládne i je tažena…

Je nutno si na pozadí těchto pohybových her představit stále zesilující motivy Ravelovy repetitivní skladby, tu gradaci, zvuk, který postupně zaplňuje vzduch sálu až hmatatelnou přítomností. Tanečníci přebírají její energii, skupina se rozpouští do prostoru, široké druhé a výrazné úklony, těla se zachvívají a rozpínají, vytrácejí se a vracejí v řadě, vypjatou chůzí, téměř majestátní. Krátký mužský duet vyznívá jako souboj, kterým je nutno nahromaděnou sílu uvolnit. Snižující se těžiště je spojujícím prvkem, který všechny tanečníky provází k postupnému semknutí do pravidelné formace, kterou je ve výsledném tvaru trojúhelník, klín, jenž jako by se chtěl zarazit až do orchestřiště a auditoria. Tanečníci jsou synchronizovaní a jako by posouvali energii z jedné strany scéna na druhou a zpět, sjednoceni rytmem, s rukama za zády, tančící vojsko. Až k závěrečnému pádu… a aplausu. Hra mezi jednotlivci a skupinou vyznívá ve prospěch sevření do skupiny, její síly a bezpečí. To je ovšem jen jedno z možných čtení, i Bolero X opět dává velkou volnost interpretace.

Dynamika celé inscenace má stoupající tendenci, od lyrického opojení neoklasickými prvky a elegancí přes oslavu staccatového rytmu hudby a pohybu v jednotném dialogu, až po ponor do téměř animální energie Bolera, které v tanečnících odhaluje šelmu. Dramaturgie tak vytvořila z rozdílných tvarů gradující celek. Různorodost zjevně potěšila i diváky, jejichž reakce měly na premiéře rovněž stoupající tendenci. Přesto, že jde v případě všech tří choreografií o taneční abstrakci, otevírá právě divákovi pole pro vkládání vlastních významů do mnoha míst nedourčenosti. Divák má však také možnost vnímat jen a pouze estetiku tance samotného, a tu si s programem Bolero+ užije měrou vrchovatou. Taneční soubor se předvedl ve skvělém světle, stejně jako orchestr, s nímž na premiéře pracoval Jaroslav Kyzlink.

Bolero+

Murmuration
Choreografie: Edwaard Liang
Hudba: Ezio Bosso
Scéna a kostýmy: Edwaard Liang
Světelný design: Lisa J. Pinkham
Světelný design – supervize: Robert Eisenstein
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Světová premiéra: 7. 3. 2013, Houston Ballet
Slovenská premiéra: 29. 4. 2022, SND

Hlavní duet: Ilinca Ducin, Andrea Schifano
Duet 1: Veronika Yungová, Damián Šimko
Duet 2: Juliana Ondrášiková, Jean-Michel Reuter
Duet 3: Siina Ailasmaa, Marián Kuchar
Housle – sólo: Adam Novák

Entropy
Choreografie: Craig Davidson
Hudba: Nicholas Thayer
Scéna: Craig Davidson
Kostýmy: Alana Sargent
Světelný design: Martin Gebhardt
Světová premiéra: 20. 5. 2021
Slovenská premiéra: 29. 4. 2022, SND

Účinkující: Olga Chelpanova, Viola Mariner, Romina Kolodziej, Nozomi Miura, Rio nakata, Veronika Yungová, Sarah Millner, Viacheslav Kruť, Marián Kuchar, Jean-Michel Reuter, Gerardo Gonzales Villaverde, Emanuelle Ferrentino, Seiru Nahahori, Adrián Szelle

Bolero X
Choreografie: Shahar Binyamini
Hudba: Maurice Ravel
Kostýmy a světelný design: Shahar Binyamini
Hudební nastudování a dirigent: Jaroslav Kyzlink
Účinkují sólisté a sbor Baletu SND
Světová premiéra: 2. 11. 2023, Ballet BC
Slovenská premiéra: 16. 11. 2024, SND

V první a třetí části hraje orchestr Opery SND.
Premiéra komponovaného programu: 16. 11. 2024, Nová budova SND

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


4.3 4 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments