Till Fellner
Minulý měsíc jsem psal o koncertě Kristiana Zimermana v Berlínské filharmonii a také o tom, jak jsem se kvůli jeho nahrávkám na jeho koncert ani nějak zvlášť netěšil. Výsledný, živý dojem ze Schuberta však ve mně zanechal takový dojem, že jsem poměrně zásadně přehodnotil svůj postoj ke zvukovému zájmu a obecně k jakémukoliv záznamu reality, která proběhla v minulém čase.
Koncert, který jsem navštívil o měsíc později, tedy dne 5. prosince, a který se konal na stejném místě se sólistou Tillem Fellnerem a Bernardem Haitinkem s Berlínskými filharmoniky, mě v tomto přesvědčení jen a jen utvrdil.
Jméno Tilla Fellnera znám od roku 1993, kdy vyhrál soutěž Clara Haskil. A o něco později jsem tuším z rádia slyšel záznam Beethovenovy Cellové sonáty A dur opus 69. Byl jsem doslova okouzlen jeho schopností velkých frází a mnoha dalších kvalit, a tak jsem byl i po tolika letech velice zvědavý na jeho živý výkon.
Položíme-li si otázku, jaký je rozdíl mezi koncertem a nahrávkou, dostaneme jednoduchou odpověď. Koncert je energie, nahrávka je pouze zvuk. Tyto dvě skutečnosti spolu nemají absolutně nic společného. Vejde-li do sálu umělec, od prvního okamžiku vnímáme jeho svět, jeho energii, to, co nám sděluje. Nikdy v tom není rozpor, atmosféra koncertu je rozhodnuta, ještě než se začne hrát.
Stejně tak jako není důležité, co říkáme, ale jak to říkáme, platí to samé v hudbě. Za jednotlivými notami, tedy zvukem, se skrývá energie, vibrace, to skutečné poselství hudby, které umělec předává dál. A to nahrávka neumí. Je proto spousta umělců, kteří mají úžasné nahrávky, ale při koncertě vám nesdělí vůbec nic. Jejich výkon je stejný, jako kdybychom na střed pódia umístili reprobedny a pustili záznam. A jelikož ten záznam proběhl v minulosti, není aktuální, tedy není přítomný, není živý, a je tedy nic neříkající. Čím dál tím víc sleduji, jak mladí umělci poslouchají nahrávky. Jejich snadná dostupnost je fantastická, ale kdo si uvědomuje, že posloucháme minulost? Kde je teď? Kde je skutečný život, přítomný okamžik? A pod tímto vlivem se vyvíjí spousta nových muzikantů, aniž by navštěvovali skutečné koncerty, kde se sdílí energie. Na to samé se zaměřilo publikum – vnímá jen zvuk, a zvuk nerovná se hudba.
Asi tušíte, že se mě tento koncert nijak nedotkl. Byl po všech stránkách objektivně dokonalý. Mozartův Koncert C dur KV 503. Nezaznamenal jsem jediný překlep, nejistotu, nic, co by bylo špatně. Ale rozumem žádná hudba nikdy nevznikla a s Mozartem tento koncert neměl společnou ani jednu notu. Tak smutný tón klavíru (sedávám vždy v bloku A v ideální vzdálenosti) se přenesl bohužel i na orchestr, který alespoň v mezihrách přinášel z té nudy malinko oživení. I tak se mi podařilo poprvé v životě na chvíli v druhé větě usnout. Stačilo se podívat na kontrabasisty nebo kohokoliv dalšího, a bylo jasné, že orchestr je svou čilostí o několik úrovní nad sólistou.
Potlesk byl velkolepý, ale rozumový. Když jde Barenboim, Zimerman, Boulez, Schiff, Buchbinder, Lang… – a to se týká kterékoliv lidské oblasti, kteréhokoliv lidského konání – tedy když jde člověk, z kterého čiší život, pak vidíte jeho uvolněnost, tedy sebevědomí a lásku k sobě samému. Pak to teď, přítomný okamžik, přenese na vás a dojde k nádhernému propojení. To jsou skutečné koncerty, to je hudba a to je život. Minulost a budoucnost jsou rozum.
