Energie tance In C

V roce 2021, kdy Sasha Waltz vytvořila choreografii na skladbu In C pro svůj soubor, jsme měli možnost ji vidět jako taneční inscenaci pro kameru. Do jaké míry je ale vlastně možné uvažovat o doslovném předávání díla nové interpretaci, když stojí částečně na improvizaci? Je však zároveň řízeno velmi přesnými podmínkami a pravidly, takže jde o tvar proměnlivý i zcela daný současně. In C je v první řadě minimalistické hudební dílo amerického skladatele Terryho Rileyho z roku 1964, nejen jeden z prvních a zásadních kusů zmiňovaného minimalismu, ale také skladba využívající principu aleatoriky, je to otevřená partitura, která pracuje s 53 různými motivy a melodickými sekvencemi různého metra a délky. Aleatorika je tu přítomna ne ve smyslu, že by bylo možné fragmenty libovolně kombinovat, jejich souslednost je daná. Ale hudebníci se mohou sami rozhodnout, jak dlouho budou motiv opakovat, zda se jejich nástroj odmlčí, nebo kdy začnou hrát. Proto bude každé provedení skladby znít jinak, není určen počet nástrojů a není daná délka doby, po jakou se kus má hrát. V pražské verzi je oživují dva hudebníci skupiny MEZI PATRY KLID, kteří spolu s tanečníky mají své místo na jevišti – a v průběhu představení s nimi také řada interpretů přímo interaguje.

Hudba tedy představuje jistotu jen do určité míry. Tak jako v partituře existují hudební motivy, v choreografické partituře je jim přiřazeno 53 pohybových motivů a mikro variací. Tanečníci musí neustále reagovat na proměny hudby a platí pro ně stejné pravidlo jako pro hudebníky, tedy že pohybové sekvence mají danou posloupnost, není možné se vracet a opakovat předchozí motiv, vše postupuje jen jedním směrem. V některých klíčových okamžicích se musí celá skupina sjednotit v unisonu, jsou to také momenty, které zaručí koherenci celého kusu. Konkrétní průběh celé této taneční události, počet opakování sekvencí, směry a dráhy, interakce, reakce jeden na druhého, výzvy a odpovědi, pohledy, to je výsledkem plynutí každé jednotlivé reprízy. Ačkoliv by se zdálo, že jsou tanečníci v područí hudby, mají v prostoru také nekonečně možností, jak s pohybem naložit. Jen jejich smysly musí být stále nastraženy a jejich těla musí mít pohybový materiál natolik zažitý, aby reagovali na změnu rytmických vzorců téměř instinktivně.

V premiérovém obsazení se objevilo jedenáct ze třinácti uváděných interpretů (a především interpretek), kteří mají zázemí v odlišných tanečních školách, věnují se profesně odlišným stylům. Nejde tedy o soubor, ale o skupinu individualit, a tak je také třeba na dílo pohlížet. U souboru, jako je Sasha Waltz&Guests, by divák jistě čekal tanečníky se zažitou společnou technikou, obdobným projevem formovaným společnými tréninky a repertoárem, protože každá company si vytváří svou vlastní dynamiku, někdy i vysloveně pohybový jazyk nebo charakter. Avšak na projektu, jako tento pražský, je možné naopak pozorovat proces slaďování výrazných individualit, které si i po týdnech zkoušení samozřejmě svůj ráz zachovávají, takže jde spíše o nacházení společné energie.

Pokud se tedy pídíme po obsahu – jiném, než je pouhý princip hudební pohybové hry – pak ho můžeme spatřovat přímo v situaci, která tu vznikla. A jí přiřadit také vlastní interpretaci. Například: In C možná zobrazuje společenství lidí, kteří hledají společnou cestu, kteří si vyměňují role vůdců a následovníků, tvoří malé proměnlivé enklávy, navazují vztahy a přátelství. Jsou omezeni daným časem a prostorem jako obyvatelé jedné čtvrti nebo vsi, jednoho sídliště, kde spolu musí koexistovat co nejharmoničtěji ve vlastním zájmu. Proto je také až příliš zjednodušující o takovém díle prohlásit, že je abstraktní, protože minimálně mezi tanečníky vznikají vztahy. Je skutečně pozoruhodné, jak se individuality stávají jednou skupinou, ale přitom si každý zachovává svůj charakter: někdo se rozpouští ve flow současného tance, v někom spíš pulzují urban styly, někoho formoval klasický tanec. Liší se i jejich energie, i když ne ve smyslu nasazení, to ze sebe vydal každý maximální, ale je patrné, že skupina je v některých okamžicích jako vzpruha pro jedince, a tím se vlastně vyjevuje její princip.

Když performeři vstoupí na jeviště, rozprostírají se po něm jako atomy v krystalové mřížce, temné body v silném protisvětle – až s příchodem hudebníků a změnou světelných zdrojů si uvědomíme společenství tanečníků v pastelových barvách tlumených i veselých. První pohyby iniciované od ramen a hlavy si předávají jako štafetu, jako by někdo rozezněl nádobu s vodou a její molekuly se daly do pohybu ve vlnách. Pohybové sekvence nejsou komplikované, někdy jde o jednoduchá úsečná gesta, nízké entrelacé, nebo krok lidového tance, tanečníci se zastavují, aby navázali oční kontakt, vzduch vibruje rytmem i živým kytarovým doprovodem (rytmická linka je elektronická). Někteří tanečníci viditelně dávají přednost solitérnímu provádění prvků, jiní hledají aktivně protějšek, který pohybem vyzývají k souhře, sjednotí se na chvíli v cyklu opakování, jako by jednotlivé sekvence byly nakažlivé. Nejde jen o různé skoky, sekvence pohybů paží, ale i pózy ve stoji a vleže na baletizolu. V hudbě se proměňují motivy a mezi tanečníky vždy někdo musí jako první zareagovat a převzít je. Dynamika skoků se přizpůsobí dynamice hudby, změna rytmu, rytmického vzorce se rychle odrazí v mase těl. Dva interpreti jsou na sebe výrazně napojeni, stále se vrací k pomyslnému duetu, jinde strnula celá skupinka v napřaženém gestu či vztahují ruce k sobě, ale nejdou se obejmout.

Pozvolna se mění barva světel, která se přenáší na zem i na bílý horizont a je také součástí atmosféry, chvíli panuje duha, pak záře zezelená a tanečníci jako by se i na tento pokyn začali fyzicky přibližovat a sbližovat. Pohyby nejsou nepředávány jen kanonicky, v některých momentech ve skupině sice každý vytváří stejné gesto, ale s jiným akcentem v hudbě, jakoby přímo v opozici k ní. Výskoky následuje zmrazení pohybu jako na jazzovou synkopu. A někdy hudba sama určuje konkrétní pohyb, třeba zvonivý zvuk a gesto téměř pantomimické, které ji následuje. Na zemi tanečníci formují pohybová sousoší a zklidňují se, u horizontu se čtyři tanečnice mění v asijské božstvo, tedy alespoň to tak vypadá podle jejich zákrytu. Stále častěji se skupina vrací ke společnému pohybu, ale znovu se rozpadá na částice, některé tanečnice hledí zpříma k publiku (ano, vnímám tančící těla neutrálně, ale na premiéře byl kolektiv téměř čistě ženský). Závěr inscenace indikuje formace klínu směřujícího k divákům a rozprostření do kruhu. Modro. Ticho. Nadšené publikum.

Trochu rušivým momentem jsou nakonec paradoxně jen kostýmy, které by bylo vhodné ušít z takové látky nebo najít takový střih, aby se neposouvaly, a nebylo na nich především tolik vidět námahu tanečníků. K mechanické čistotě hudby a vizuálu to přiznané opotřebování jaksi neladí. Případné drobné nedostatky v technickém zázemí suverénně přebijí výkony, nadšení, radost z pohybu, v němž nikdo nebaží po dokonalosti techniky, ale po co největším souznění skupiny, čehož je myslím plně dosaženo. Tito tanečníci nemají být dokonalou skupinou klonů a vykonávat své úlohy strojově přesně, naopak je jejich různorodost tím, čeho si divák všímá a na co se může soustředit. Usledovat celek je totiž stejně absurdní a nemožné. A je to inscenace, která si říká o opětovné zhlédnutí, protože z jejího samotného principu plyne, že výsledek bude vždy jiný a že může být také vždy i jinak dlouhá. Minimalismus v tanci jsme samozřejmě na našich jevištích viděli a je to princip, který si oblíbili mnozí choreografové. Možná, že jako první reference se mnohým divákům u tohoto pojmu vybaví Falling Angels Jiřího Kyliána, kde ovšem závisí na každé vteřině a přesném provedení a na rozbíjení jednotné matice pohybu v metafoře marného úsilí. Minimalismus In C je zcela jiného, odbojného charakteru a mísí se s improvizací. Rozhodně stojí za zhlédnutí.

In C
Nastudování: Jiří Bartovanec
Hudba: Mezi patry klid
Light design: Michal Horáček
Tanečníci: Daniela Hanelová, Vanda Hejnová, Tereza Holubová, Anežka Hrabánková, Dalma Kitley, Vladlena Klimek, Mirek Kosík, Tereza Krejčová, Hikaru Osakabe, Karolína Šnajdrová, Šárka Říhová, Klára Tilcerová
Kurátoři/dramatugrie: Štěpán Kubišta, Václav Klíma
Premiéra: 9. 2. 2025, ARCHA+

Původní produkce: soubor Sasha Waltz & Guests
Koncept a choreografie: Sasha Walz
Hudba: Terry Riley
Kostýmy: Jasmin Lepore
Light design: Olaf Danielsen
Koncept a dramaturgie: Jochen Sandig
Tanečníci: Davide Di Pretoro, Edivaldo Ernesto, Melissa Figueiredo, Hwanhee Hwang, Annapaola Leso, Michal Mualem, Zaratiana Randrianantenaina, Aladino Rivera Blanca, Orlando Rodriguez, Joel Suárez Gómez
Světová premiéra: 6. 3. 2021