Ennio Zappalà: Tanec pro mě vždycky představoval způsob, jak být opravdu svobodný

Co vás jako malého kluka na tanci nejvíc přitahovalo? Vzpomenete si na moment, kdy jste si řekl, že je tanec vaší životní cestou?
Už v pěti letech jsem věděl, že chci tančit. Každé své rozhodnutí jsem sice dělal podvědomě, ale zároveň s neobyčejnou hloubkou. Umělecká škola pro mě znamenala víc než pouhé vzdělání – byla to svoboda. Tanec pro mě totiž vždycky představoval způsob, jak být opravdu svobodný. Ta cesta ale samozřejmě nebyla jednoduchá. Byly chvíle plné pochyb, kdy jsem uvažoval o změně oboru. Byl jsem zvídavý a občas mi připadalo až nemožné obětovat veškerý čas taneční škole. Naštěstí tu byla moje máma, která mi dodávala sílu. „Ty to dokážeš, pojď!“ – její slova mě provázela, a nakonec mě dovedla až tam, kde jsem dnes.

Má umělecké sklony i někdo další ve vaší rodině?
Vyrůstal jsem v početné rodině pěti sourozenců. Můj starší bratr byl výborný v kreslení a designu, mladší bratr je muzikant – dokonce skládá hudbu pro můj nový projekt. Sestra také tančila, než přešla k synchronnímu plavání.

Vaše cesta vedla přes několik zemí. Jak vás každá z kultur ovlivnila?
Nešlo tolik o kulturní vliv, jako spíš o můj profesní vývoj. Můj umělecký přístup zůstával víceméně stejný, neustále se ale proměňoval můj pohled na profesionalitu. Postupně jsem se učil, jak být vnímavější, jak pečovat o své tělo a připravovat se na představení v té nejlepší možné formě. Každá zastávka – od Sicílie přes Švýcarsko a Německo až po Čechy – byla další lekcí mého profesního růstu. Můj cíl byl vždycky jasný: předvést co nejlepší výkon a zároveň zůstat sám sebou.

Máte nějaký nezapomenutelný zážitek z vystoupení v zahraničí?
Naprosto výjimečný byl pro mě zážitek z Indonésie. Tehdy jsme vystupovali mimo tradiční divadelní prostor a publikum bylo naprosto úžasné – vděčné a naplno vtažené do každého okamžiku představení. Lidé v Jakartě byli laskaví, zvídaví a plní nevšední energie. Po skončení představení nám pokládali desítky otázek, neustále se usmívali. Bylo to něco naprosto úžasného.

Pojďme teď zpátky do Prahy… V současnosti sklízíte uznání za roli Zampana v La Stradě Jiřího Bubeníčka. Vynesla vám i nominaci na Thálii. Jaké to bylo ztvárnit tak komplexní postavu?
Byla to obrovská výzva. Měl jsem vážné pochyby, zda zvládnu tak náročnou roli a dokážu vyjádřit takovou škálu emocí. Jako tanečník hodně pracuji s řečí těla a tohle bylo mimořádně náročné. Klíčová byla spolupráce s choreografem Jiřím Bubeníčkem, který mi nesmírně pomohl. Už od prvních zkoušek jsme intenzivně pracovali na Zampanově charakteru – každý den jsme řešili, jak postavu uchopit, jak ji oživit. Po devíti letech profesionální kariéry to byla skutečně výzva, která mě hodně posunula, profesně i lidsky.

Máte nějaké rituály před vstupem na jeviště?
Vlastně žádné ustálené rituály nemám. Snažím se být sám sebou a řídit se momentální náladou. Někdy potřebuju hudbu, jindy naopak naprosté ticho.

Když tančím Zampana v La Stradě, tak je takovým mým malým rituálem příprava vozu, který používám na jevišti během představení. Před každým vystoupením si pečlivě rozmístím všechny rekvizity – trumpetu, klobouk, láhev, krabici… U dalších inscenací to záleží… Před fyzicky náročnějšími výstupy se snažím rozhýbat tělo, jindy prostě jen sedím a prohlížím si videa v telefonu. Je to můj způsob, jak se uvolnit a zbavit vnitřního napětí.

Obecně v životě ale nejsem velkým zastáncem rituálů. Mým jediným opravdovým rituálem je ráno, kdy vstávám a začínám svůj den. Zbytek dne nechávám plynout. Podle mě je nejlepší jít s proudem. Za léta jsem se naučil, že je občas třeba zastavit se, s přibývajícími povinnostmi nemůžete pořád jen spontánně reagovat.

Dostal jste už nějaké příležitosti i jako choreograf. Aktuálně pracujete na novém díle pro liberecké divadlo F. X. Šaldy, premiéru bude mít příští rok v dubnu. Bylo pro vás těžké přejít od interpretace k vlastní tvorbě?
Nevnímám to jako zásadní změnu. Zatím jsem každopádně v procesu učení. Nechci se hned prezentovat jako hotový choreograf, spíš sbírám zkušenosti. Vnímám jeviště jako prázdné plátno a tanečníky jako barvy. Mým úkolem je vytvořit na plátně obraz. Choreografie se dá připodobnit i ke psaní – musím najít ta správná slova, která k divákům promluví prostřednictvím pohybu.

Tanec je nesmírně křehké umění. Musíme neustále hledat nové cesty, jak oslovit publikum. Proto se zajímám o choreografii – chci vytvářet projekty, které lidem ukážou, že umění není něco vzdáleného, ale naopak blízkého, živého a bezprostředního. Divadla podle mě do budoucna přežijí jen tehdy, když dokážou publikum vtáhnout do děje, vyvolat v divácích opravdové emoce a probudit v nich touhu po dalších uměleckých zážitcích.

Jaké jsou vaše umělecké sny?
Mým největším přáním je ovlivňovat tanečníky i diváky tak, aby vnímali umění v celé jeho komplexnosti. Nechci prostě jen tančit nebo tvořit choreografie. Chci inspirovat lidi, aby chodili do divadel, do galerií, na představení, na koncerty. Chci ukázat, že umění je živé, proměnlivé a má sílu spojovat lidi.

Sám jste během své interpretační kariéry pracoval s mnoha různými choreografy. Která umělecká spolupráce pro vás byla tou největší inspirací a třeba i výzvou?
Určitě to byla práce s choreografem Francescem Nappou v době mého působení v Německu a také letošní spolupráce s Jiřím Bubeníčkem v Pražském komorním baletu. Od nich jsem se naučil úplně novému pohledu na pohyb, tanec i sebevyjádření. Ovlivnili mě nejen profesně, ale i osobnostně.

Zaujalo mě, že se poměrně intenzivně věnujete takzvanému Animal Flow, což je relativně nový koncept cvičení, který připodobňuje cviky, jak už název napovídá, ke zvířecím pohybům. Co vás k tomu přivedlo?
Náhodou jsem na tenhle druh pohybu narazil na sociálních sítích a okamžitě mě nadchl. Jako tanečníci hodně pracujeme s tělem, ale často nám chybí hlubší znalost pohybu. Animal Flow mi umožnil lépe pochopit koordinaci, stabilitu a spojení s povrchem, aniž bych přibíral svalovou hmotu jako v klasické posilovně. Absolvoval jsem základní kurz a teď se Animal Flow věnuji s kamarádkou, která má už třetí stupeň certifikace.

A jak se vám vlastně žije v Praze?
Žije se mi tu moc dobře. Vlastně mám docela jednoduchý život – chodím do práce, domů. Bydlím v Modřanech, což je kousek od branického Domu tanečního umění, kde trénujeme. V okolí je hodně zeleně. A já jsem velký milovník přírody.

Jednou v létě se mě přítelkyně zeptala, co mě vlastně inspiruje. Odpověděl jsem jí, že je to právě příroda. Miluju jen tak sedět, být v klidu a nechat se unášet myšlenkami, pozorovat krajinu a dění kolem. A proto je pro mě nyní divadelní jeviště ještě větší výzvou – protože tam nemohu být v té absolutní tichosti a nehybnosti, kterou mám tak rád.

Jak relaxujete mimo taneční sál?
Miluji jednoduché věci – procházky v přírodě, společné večery s přítelkyní, vaření. Rád se zastavím, pozoruji mraky, padající listí. Pro mě je klid a pozorování vnějšího světa stejně důležité jako tanec samotný. Potřebuji čas, kdy můžu být sám se sebou, kdy dobíjím energii.

Co byste vzkázal mladým lidem, kteří váhají, zda se vydat uměleckou cestou?
Nebojte se následovat své sny, i když vypadají na první pohled nesplnitelně. Umění není jen o talentu, ale hlavně o vášni a tvrdé práci. Každý může tančit, zpívat, malovat – stačí najít svůj vlastní rytmus a autentický výraz. Důležité je zůstat věrný sám sobě a nevzdávat se při prvních překážkách. Umění je celoživotní cesta poznávání sebe sama.

A kde se vy sám vidíte za deset let?
Rád bych se dál věnoval choreografii a později výuce tance. Poslední dobou si čím dál tím víc uvědomuji, že chci trochu ustoupit ze světel reflektorů a raději být pozorovatelem. Ztišit se, otevřít oči a uši a opravdu prožívat svět kolem sebe. Je důležité umět naslouchat, vnímat a nechat se inspirovat tím, co se děje kolem nás, místo toho, abychom byli neustále v centru dění. Chtěl bych pak jednou předávat zkušenosti mladé generaci a zároveň si v budoucnu uchovat i prostor pro rodinu. Tanec už nebude jen o mně, ale o těch, které budu inspirovat. Mým posláním je pomáhat umění a divadlu a přivádět lidi blíž k uměleckým zážitkům.

Ennio Zappalà pochází z města Scordia na Sicílii. Studium tance zahájil na L’Opéra Centro Professionale Danza pod vedením Lina Priviteriho. Ve svých šestnácti letech působil jako hlavní tanečník ve společnosti Itai a o dva roky později odešel studovat na švýcarskou školu Atelier Rudra Béjart v Laussane, vedenou Michelem Gascardem. V roce 2014 obdržel nabídku ke spolupráci s Mecklenburgischen Staatstheater Schwerin v Německu (přečtěte si více zde…)