Je velmi zajímavé, že oba současně ztvárňujete v opeře Osud jednu roli, a to skladatele Živného v mladším a starším věku, kdy v retrospekci se objevuje na scéně mladý Živný, zatímco ten starší děj průběžně sleduje a monitoruje. Jak vznikaly vaše interpretační názory na ztvárnění této postavy.
Enrico Casari: V dopise, který Janáček napsal v roce 1903 Kamile Urválkové, kde jí líčí svou představu o textu a příběhu, je moment, kdy mluví o „halucinacích a nervovém zhroucení“. Pro interpretaci role Živného jsem proto musel najít správný klíč k vývoji postavy, která je tak plná zášti a bolesti, že ve druhém dějství exploduje ve skutečném nervovém zhroucení a řekněme, v jakési bipolární krizi. Musel jsem hledat správnou barvu a tón v hlase, které umožňují okamžitý přechod od lyrické vřelosti k temnému, dramatickému zabarvení. V tomto ohledu pro mě byla spolupráce na hereckém ztvárnění s Robertem Carsenem zásadní.
Mark Le Brocq: Živný je pro mě fascinující studie umělce, který se potýká s nepřízní osudu. Pronásleduje ho vlastní partitura, do níž vepsal svou spalující vášeň k Míle i následnou drtivou ztrátu.
Jak jste se na roli skladatele Živného samostatně připravovali?
Enrico Casari: V první řadě jsem na češtině pracoval s kamarádem, českým operním pěvcem, který mi pomohl s fonetickým přepisem a překladem. Výslovnost je totiž to vůbec nejtěžší, co se člověk musí naučit. Pak jsem pracoval na textovém obsahu, jehož míra poetiky a abstrakce je náročná i pro Čecha. Až nakonec jsem se konečně mohl soustředit na hudební a pěveckou stránku se svým korepetitorem a hlasovým pedagogem. Příprava na tuto roli mi zabrala několik měsíců intenzivního studia.
Mark Le Brocq: Nejdříve jsem se učil noty. Pak jsem dlouze pracoval s českým lektorem – nejen abych dovedl k dokonalosti výslovnost, ale také abych porozuměl obsahu každého slova, které Živný zpívá, a pochopil, jakým způsobem komunikuje s ostatními postavami.
Kdybyste mohli postavit uvedenou roli do srovnání s dalšími operními rolemi, které momentálně provádíte, našli byste nějakou spojitost?
Enrico Casari: Ale kdepak, najít společného jmenovatele pro Živného a můj současný repertoár je vyloučené. Zrovna teď vystupuji v komické roli ve Verdiho Falstaffovi. To je hudebně i pěvecky úplně jiný svět.
Mark Le Brocq: V této inscenaci je Živný na scéně po většinu představení, stejně jako je tomu u Aschenbacha v Brittenově Smrti v Benátkách, na kterém opět pracuji. Obě postavy zápasí s procesem tvorby a s vlastním sebevyjádřením. Divák je tak svědkem jejich vnitřního neklidu a sdílí s nimi každý okamžik jejich trýzně.
Je pro vás tak blízká spolupráce s českými pěvci něčím zvláštním nebo se jedná o obvyklý typ spolupráce?
Enrico Casari: Rozhodně – bez toho by to nešlo. Pokaždé, když jsem účinkoval v Janáčkových operách, pracoval jsem s českými kolegy a snažil se od nich nasát co nejvíce o vaší kultuře a prosil jsem je, aby mi pomohli s jazykem i samotnou interpretací. Když jsem přijel do Brna poprvé, okamžitě jsem si město zamiloval a v české krajině jako by člověk Janáčkovu hudbu přímo dýchal.
Mark Le Brocq: Možnost spolupracovat s českými kolegy na tak ikonickém repertoáru je pro mě obrovskou inspirací. Hrát Janáčka v jeho rodném městě je vždycky vzrušující zážitek – ostatně už jsem si to jednou vychutnal při Věci Makropulos. Měl jsem také to štěstí, že jsem mohl opakovaně spolupracovat s Tomášem Hanusem ve Velšské národní opeře, a je mi nesmírným potěšením, že se k němu nyní mohu připojit v této skvělé inscenaci Roberta Carsena.
Na co se mají podle vás posluchači Janáčkovy opery Osud zaměřit především?
Enrico Casari: Magie Janáčkovy hudby tkví v její schopnosti popsat prostředí a city hrdinů s neuvěřitelnou přesností. Stačí zavřít oči a hned od prvních tónů víte, co postavy prožívají. Janáček patří k mým nejoblíbenějším skladatelům. Jeho tvorba má jedinečnou schopnost pronikat až k nejhlubším vrstvám lidské existence.
Mark Le Brocq: Na nádhernou hudbu, neobyčejné barvy orchestru a emocionální pouť, na kterou se všichni vydáme. Je to opojné, vyčerpávající – a doufejme i povznášející.
Máte ještě jiné operní role z české hudby ve svém repertoáru?
Enrico Casari: Téměř všechny operní role z českého repertoáru, které jsem nastudoval a zpíval, jsou z Janáčkových oper. Zpíval jsem roli Janka ve Věci Makropulos, Kudrjáše v Kátě Kabanové, Števu v Její pastorkyni. Také ale prince v Rusalce Antonína Dvořáka.
Mark Le Brocq: Ano, zpíval jsem řadu dalších Janáčkových rolí: Luku Kuzmiče i Šapkina v opeře Z mrtvého domu, Vítka ve Věci Makropulos, Mazala v opeře Výlety páně Broučkovy, Rechtora v Příhodách Lišky Bystroušky. Pro koncertní účely mám v repertoáru též Janáčkův Zápisník zmizelého.
Pane Casari, poslouchala jsem vaše interpretace italské operní hudby, např. z Pucciniho opery Gianni Schicchi, také však např. roli Narrabotha ze Straussovy Salome či titulní roli v Bernsteinově Candidovi. Pokaždé docilujete jiného hlasového odstínu. Podle jakých hledisek se snažíte váš hlas barevně tvarovat?
Enrico Casari: Musím říct, že nejsem typický italský tenor. Rád zpívám různé role a především různorodý repertoár. Mám určitý dar pro cizí jazyky, což mi umožnilo zpívat v pěti různých jazycích, ale stojí za tím hodně práce na fonetice a hlase. Nejtěžší je neztratit svou barvu hlasu a techniku, když se musíte popasovat s úplně jinou výslovností. Nejdřív si osvojím výslovnost a překlad, a až pak řeším zpěv. Barva hlasu a výraz už pak přirozeně vyplynou z toho, co moje postava zrovna prožívá.
U vás, pane Le Brocqu, jsou na veřejných internetových platformách k dispozici nahrávky převážně z oblasti starší hudby. Co dělá tuto oblast pro vás tak výjimečnou?
Mark Le Brocq: Na začátku své kariéry jsem měl mnoho příležitostí věnovat se barokní hudbě. Je to bohatý svět plný spletitých a náročných skladeb, který představuje ideální základ pro technickou preciznost a rozvíjení barevné škály hlasu. Jsem však nadšený, že nyní mohu trávit většinu času ve vášnivé společnosti Janáčka a Wagnera!
A na závěr, pánové: Jaké jsou vaše nejbližší umělecké plány?
Enrico Casari: Zrovna teď zpívám ve Falstaffovi v Teatro Petruzzelli v Bari, takže to mám domů, co by kamenem dohodil. Těším se také na pobyt v Brně a na provedení opery Osud. V nejbližší době mě pak čeká návrat do hudebního světa Giacoma Pucciniho.
Mark Le Brocq: V Británii mě čeká Loge ve Zlatu Rýna v Grange Park Opera a Siegmund ve Valkýře v režii sira Johna Tomlinsona. Následovat bude Aschenbach ve Smrti v Benátkách v Itálii a poté obnova oceňované inscenace stejného titulu ve Velšské národní opeře.
Děkuji za rozhovor.
