Předčasné emocionální ochlazení
Dramaturgická osa večera byla vystavěna na dialogu děl Carla Marii von Webera, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Josepha Haydna. Tato trojice jmen byla – alespoň v programové brožuře – do jednoho celku sepnuta motivem londýnského působení, které pro každého z autorů představovalo zásadní životní i uměleckou etapu. Přestože je toto geografické propojení intelektuálně atraktivní a dává programové brožuře pevný rámec, v rovině koncertního prožitku se dle mého názoru ukázalo být problematickým. Zatímco první polovina večera, definovaná Weberovou virtuozitou a Mendelssohnovou atmosférickou malbou, sál naplnila sytým romantickým výrazem, závěrečné zařazení Haydnovy symfonie přineslo nečekaný stylový obrat. Namísto gradujícího finále se dostavila estetická regrese k ukázněnému klasicismu, což v kontextu předchozích děl vyvolalo citelný úbytek energie a vedlo k předčasnému emocionálnímu ochlazení celého večera.
Provedení předehry k opeře Oberon otevřelo exponované sólo lesního rohu, které je ve své sázce na tiché nasazení ve vysoké poloze vždy interpretačně choulostivé. Přestože se v úvodním tónu objevilo drobné zaváhání, zbytek pasáže už hráč podal s potřebným klidem a čistotou. V úvodních pasážích se sice občas projevila menší nejednotnost v nástupech smyčcové sekce, zejména u prvních houslí, ale s postupujícími takty se orchestrální zvuk usadil a zpřesnil. Velmi příjemným dojmem působila sóla dřevěných dechových nástrojů; zejména klarinet vnesl do skladby hřejivý a kultivovaný tón, který k této Weberově hudbě přirozeně patří. Celkově lze provedení předehry hodnotit jako solidní a technicky zvládnuté. Dojem z ticha bezprostředně po doznění posledních taktů však bohužel narušilo nevčasné zvonění mobilního telefonu v publiku, což zbytečně oslabilo atmosféru závěru skladby.
Ognjen Popović a jeho suverénní výkon
Vrcholem první poloviny večera a bezpochyby i celého koncertu se stal Koncert pro klarinet a orchestr č. 2 Es dur, op. 74. Právě v tomto díle se naplno projevila Weberova schopnost psát pro dechové nástroje s operním dramatismem i technickou brilancí. V úvodní větě orchestr nastoupil s žádoucím energickým rázem, byť se ani zde smyčcová sekce nevyhnula drobným koordinačním zaváháním. V orchestrální expozici se místy zdálo, že nástupy houslí mírně předbíhají zbytek tělesa, což lehce narušovalo rytmickou plasticitu úvodu. Jakmile se však ke slovu dostal sólista Ognjen Popović, veškerá pozornost se upřela k jeho suverénnímu výkonu. Již úvodní, pro Webera typický skok přes tři oktávy, podal sólista s obdivuhodnou jistotou. Jeho hra se vyznačovala přesvědčivými figuracemi a technickou brilancí, kterou korunoval spolehlivým zvládnutím exponovaných pasáží v nejvyšší poloze před závěrem věty. Po technické stránce nebylo sólistovi co vytknout; jeho projev byl precizní a plně v souladu s nároky partitury.
Druhá věta, nesoucí se v duchu Romanze, nabídla vítaný kontrast a prostor pro výrazovou hloubku. Popović zde předvedl plynulý, přirozeně plynoucí melodický tok a příkladné legato. Velmi citlivě pracoval s dynamickým stínováním, kde zejména crescenda a decrescenda dodávala frázím na plasticitě. Podařilo se mu vytvořit sugestivní, místy až tajemnou atmosféru, která publikum v Redutě udržela v naprostém soustředění. Závěrečná věta ve stylu velmi rychlé polonézy pak přinesla očekávané technické finále. Sólista se zde prezentoval naprosto čistými běhy a vyváženým zvukem jak v hlubokých, tak ve vysokých polohách nástroje. Orchestr mu v této části byl velmi dobrým a ukázněným partnerem, který spolehlivě plnil svou doprovodnou roli. Skutečným požitkem byly „kaskádovité“ pasáže, pověstné sestupné a vzestupné sextoly před samotným závěrem a bleskově provedené chromatické pasáže. Byla to právě tato věta, která do sálu vnesla jiskřivou energii a ukázala Webera v jeho nejzářivějším, nejživějším světle.
Směřoval večer k přesvědčivému vrcholu?
Po pauze se orchestr vrátil na pódium s další romantickou evokací, tentokrát v podobě Mendelssohnovy předehry Hebridy. Dirigent Zsolt Hamar zvolil pro expozici poměrně svižné tempo, které skladbě hned od prvních taktů vtisklo naléhavý ráz. Velmi potěšující byl výkon sekce violoncell; jejich sytý a hřejivý tón v úvodních pasážích vytvořil ideální podklad pro vykreslení nálady skotského pobřeží. V samotném provedení skladby orchestr ukázal uspokojivou práci s dynamickým odstíněním, což je pro plastické ztvárnění mořského příboje klíčové. Skutečný vrchol této části však přinesla repríza, v níž se blýskly vynikající klarinety ve svém duetu těsně před codou. Jejich souhra těsně před závěrečným vzedmutím vln byla příkladně čistá a barvitá. Také již zmiňovaná coda, i přes vysoké tempo, neztratila na srozumitelnosti. Posluchač mohl ocenit technicky zdařilé běhy v kontrabasech, které dramatickému finále dodaly patřičnou váhu. V tomto bodě se zdálo, že večer směřuje k přesvědčivému vrcholu.
Diskutabilní finále oslavy
Závěrečná část večera patřila Symfonii č. 98 B dur Josepha Haydna. Ačkoliv se orchestr v tomto klasicistním repertoáru pohyboval s citelnou technickou jistotou, dramaturgická volba zařadit toto dílo jako finále oslavy se ukázala být diskutabilní. Po výrazovém bohatství romantismu, které v první polovině nastavilo vysokou emocionální hladinu, působil dle mě Haydnův úspornější jazyk v závěru koncertu poněkud nepřípadně. Hlediště, naladěné na weberovskou a mendelssohnovskou vlnu, v této fázi citelně vychladlo a ani pozdní Haydnův styl nedokázal plně nahradit barvitost, která večeru dominovala před pauzou. V první větě orchestr potěšil zejména v sekci smyčců, která si s chutí a precizností poradila se zpracováním hlavního tématu, a zaujal i pohotovým zvládnutím rychlých dynamických změn. Druhá věta však již naplno odhalila úskalí zvoleného pořadí; přes veškerou interpretační snahu se nepodařilo udržet vnitřní tah a v nástupech prvních houslí se občas projevila nepatrná rytmická nejednotnost.
Skutečným drahokamem se však stalo trio ve třetí větě. V tomto jemném dialogu smyčců orchestr předvedl vynikající muzicírování a nechal vyniknout Haydnovu mistrovství v komorní sazbě. Právě zde, v oné průzračnosti a vzájemné souhře, byl výkon tělesa nejpřesvědčivější. Rozsáhlé finále pak nabídlo řadu zdařilých momentů, mezi něž patřil především výkon hoboje, jehož sóla v expozici i repríze byla zahrána s příkladnou jistotou. Haydnův londýnský experimentální duch se naplno projevil v závěrečné codě. Poté, co orchestr prošel širokou škálou modulací a virtuózními houslovými sóly – odkazujícími na dobovou praxi houslisty Johanna Petera Salomona – přišel překvapivý impuls. Jedenáctitaktová pasáž šestnáctinových not v cembalu, kterou při premiéře v roce 1792 hrál sám autor, byla v Redutě provedena s vtipem a elegancí. Tato závěrečná finesa a historicky poučený detail vnesly do jinak tradičního závěru vítané oživení. I přes tyto nesporné kvality však přetrval dojem, že pozdní „Londýnská“ symfonie by lépe posloužila jako energický úvod jiného večera než jako závěrečná tečka, která v kontextu Weberova výročí nechtěně tlumila předchozí romantický rozlet.
Olomoucké uctění Weberova výročí tak zanechalo dojem slibně rozjetého, leč dramaturgicky poněkud nedotaženého večera. I přes nesporné kvality sólistů a technickou zdatnost orchestru se celkový prožitek stal obětí koncepce, která v honbě za papírovou logikou pozapomněla na přirozenou gradaci. Ostatně, namísto návratu k Haydnovi se k dovršení jubilejního večera přímo nabízela některá z Weberových vlastních symfonií, která by i v závěru udržela barvitou a jiskřivou energii, jíž byl tento koncert v první polovině příslibem.
Moravská filharmonie Olomouc: Weber 200
16. dubna 2026, 19:00 hodin
Reduta, Olomouc
Program
Carl Maria von Weber: Předehra z opery Oberon
Carl Maria von Weber: Koncert pro klarinet a orchestr č. 2 Es dur op. 74
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Hebridy aneb Fingalova jeskyně, koncertní předehra op. 26
Joseph Haydn: Symfonie č. 98 B dur Hob. I/98
Účinkující
Ognjen Popović – klarinet
Moravská filharmonie
Zsolt Hamar – dirigent
