Essential Youth přinesl zásadní příležitost pěti evropským skladatelům

V Praze po dlouhé době konečně našlo i vstřícného partnera v Centru současného umění DOX, které je Petru Kotíkovi blízké i v propojování druhů umění a vyhledávání a reagování na zajímavá společenská témata. Multifunkční sál DOXu je navíc akusticky zdařilý i pro provozování současné hudby. DOX poskytuje i zázemí pro osobní setkávání.

Projekt Zásadní mládí/Essential Youth přinesl pěti mladým skladatelům Evropy významnou tvůrčí příležitost, kterou provedení orchestrálního díla bezesporu je. Projekt je v tomto důsledném přístupu ojedinělým a zřejmě ne posledním v záměru Ostravského centra nové hudby. Výběr skladatelů byl na Petru Kotíkovi, který se podle vlastních slov orientoval i na základě předchozí zkušenosti během tvůrčích kurzů v Ostravě: „Se všemi pěti skladateli jsem pracoval v rámci třítýdenního Institutu a festivalu Ostravské dny, s mnohými více než jednou. Všichni jsou seriózní, soustředěni na kompozici, nikdo z nich se nesnaží udělat dojem a uspět vykalkulovaným způsobem či podbízením se tomu, co se zrovna líbí. A to dává naději, že v jejich skladbách je něco víc než zvuk sám, že je to autentický projev tvůrců nové generace,“ jak vyjádřil v programu koncertu.

Dramaturgický soulad je trochu „nenáhodnou náhodou“, vyplývající z volby typů osobností skladatelů – podle slov pořadatelů nikoli z dramaturgického zacílení objednávky, protože skladby obdrželi relativně krátce před akcí a netušili, s čím skladatelé přijdou. Mohlo to být i něco nečekaného vzhledem k předchozí tvorbě, protože se jedná o mladé tvůrce, kteří mohou testovat vyjadřovací prostředky. Je obdivuhodné, v jak krátkých časech týdnů dokáže letos osmdesátiletý Petr Kotík s projektovým orchestrem Ostrava New Orchestra nastudovat nové kompozice, které mají každá svá specifika.

Ve volné pauze při přestavbě na pódiu Petr Kotík poznamenal, že možná se rodí nějaký nový skupinový styl, který charakterizoval „žádné drama, ale situace“. Změnu temporality „kompozičních strategií“ asocioval s hrou Samuela Becketta Čekání na Godota (1952). Nicméně, odlišné, více statické než narativní pojetí hudby můžeme na různý způsob zachytit i dříve – například u nizozemské vokální polyfonie a její harmonické architektury nebo třeba ve Webernově dodekafonii.

Premiérované skladby vybraných autorů by bylo možné také nazvat „impresivními“ vzhledem k důrazu na barvu zvuku, z níž plasticky vystupovaly melodická gesta a rytmické impulsy různé mohutnosti. Také se v nich objevila větší organičnost (dech, ikonicita s popínavým porostem), minimalismus prostředků. To, co mne upoutalo jako relativně společné, byly i jakési změny přiblížení a oddálení, jako byste se dívali do mikroskopu a zaostřovali a oddalovali a občas jste zahlédli prokreslený nějaký detail, který vám zase zmizí, jako kdyby se v čase vytvářely určité bubliny, kterými se „chronos“ mění na „kairos.“ Skladby se také převážně odehrávaly v klidném průběhu a převažující tichosti.

Nejvíce se hudebním jazykem lišila skladba první autorky, Španělky Maríe de Grandi Ruzafy (1998), která po provedení svého Otesánka zasedla s houslemi do orchestru. Skladba byla její první partiturou. V orchestraci a instrumentaci se zdá být ovlivněna zájmem o improvizaci a svou zvukařskou prací. Barevný základ nízkých smyčců v kombinaci s klavírem a perkusemi byl prokreslován gesty dalších nástrojů, které se spojily nakonec v tutti. Skladba se vyvíjela k plnější barevnosti, delším tahům, tajemné rezonanci. Violoncello uzavřelo skladbu jemnou melodií a celý obraz uzavřel úder gongu jako v divadelním obraze.

Skladba Synthetics 1 – Floating Christiana Ferlaina (1981) působila jako obraz tiché krajiny v mlze. Jednotlivé dlouhé tóny a souzvuky tvořily podmanivé harmonie, které byly později zneklidňovány disonancemi. Rovnováha vrstev se rozmlžovala, zvuk se postupně zahušťoval. Do dlouhých tahů padaly „kapky“ krátkých zvukových impulsů. Jak poznamenal skladatel: „Hlavní melodická linka se vznáší nad volně pohybujícím orchestrálním pozadím.“ Odtud zřejmě moje asociace vlnící se mlžné páry nad krajinou.

Posluchači patrně nejvíc znají českého skladatele Iana Mikysku (1994), a to z různých kontextů (videí, performancí, instalací). Autor má za sebou i řadu zahraničních studií a také studium audiovize na FAMU a alternativního a loutkového divadla na DAMU. V jeho hudbě je cítit osobitá vynalézavost inspirovaná i kontaktem s divadelním a výtvarným prostředím. Autor má zkušenost i se zvukovou tvorbou.

Skladba Shan Shui odkazuje k čínské tradici tušové krajinomalby (doslova „hora“ a „voda“). Orchestr a netradiční zvukové zdroje (například dvě ustřižené plastové lahve připevněné k bambusovým dutým tyčím, vytvářející alikvotní zvuky na způsob fujar nořením do vody, házení míčkem na buben s přirozeným zrychlením pulsu jako u spektrální hudby, šustění papírem, nástroji amplifikovaný dech a podobně) tvoří metaforu čínské malby, její vnitřní prostor a symbolické „tahy štětcem“ průchodem zvuku orchestrem, jasně definovanými gesty jednotlivých nástrojů.

Skladba se pohybuje i v pásmech různé hybnosti. Ač celkově je výraz meditativně orientální, po impulsu bubnu přichází gradace, poté se vše zpomaluje a za šumu tření papíru ustává. Dva sólisté: Irvin Venyš a Martin Opršál z celkového zvuku nijak zvlášť nevystupují. Bublavý zvuk basklarinetu a spíše ojedinělé doteky perkusí jsou jeho přirozenou součástí, dobarvují a prokreslují některé segmenty. Skladba právem získala velký ohlas v publiku.

V pořadí další kompozice Estonky Liisy Hirsch (1984) byla stejného rodu jako Mikyskova. Autorka prokazuje velkou citlivost ke kvalitě vnímaného zvuku, podobně jako Mikyska. Také ona pracuje v kontaktu s divadlem a zvukovou tvorbou. I pro ni je instrumentace a orchestrace specifickým citlivým nástrojem komponovaných barev na pozadí ticha. O své skladba Canvas autorka napsala: „Snažila jsem se přiblížit spíše vizuálnímu dílu: většina frekvencí je tak přítomna hned od začátku.“

Skladba začíná drženým klastrem, do kterého jako výšivka vstupují jednotlivá nástrojová gesta smyčců. Pracuje s barvou bohatou na alikvoty. Zvuk se orchestrem vždy postupně šíří a umlká. V této souvislosti mne napadl, pro změnu, název Halíkovy knihy Co je bez chvění, není pevné. Není zde subjekt a objekt, subjekt a jeho příběh, ale chvějící se „situace.“

Poslední skladba večera Popínavá hudba autora slovenského původu, který studoval mimo jiné v Brně, Adriana Demoče (1985), pracovala minimalisticky s varírovaným motivem melodické linky, která se vznáší nad harmonickým tichým pozadím orchestru, jehož zvuk se opět disonantně rozmlžuje a zase harmonizuje. Vše se děje spíš ve vyšším rejstříku. Celé to působí jako svého druhu ukolébavka.

Všichni autoři byli přítomni, sál byl plný a viděla jsem v něm i řadu našich skladatelů mladší a střední generace. Potlesk publika upřímně ocenil skladby i výkon orchestru a dirigenta. Je chvályhodné, že koncert zaznamenal Český rozhlas. Pro pořadatele to byl náročný projekt, pro posluchače takový poetický klidný večer. Díky za něj!

Essential Youth/Zásadní mládí
15. listopadu 2022, 19:00 hodin
DOX, Praha

Program:
Maria de Grandi Ruzafa: Otesánek (Fairytale No.1)
Christian Ferlaino: Synthetics 1 – Floating
Ian Mikyska: Shan-Shui
Liisa Hirsch: Canvas
Adrian Demoč: Popínavá hudba

Účinkující:
Ostrava New Orchestra
Irvin Venyš – basový klarinet
Martin Opršál – perkuse
Petr Kotík – dirigent