Krajina těla v Laterně magice: Návrat ke kořenům a galerie v pohybu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Na Nové scéně Národního divadla se 10. a 11. listopadu konala premiéra Laterny magiky Krajina těla, inscenace, kterou její autoři definují jako vizuálně pohybovou báseň či galerii tělesnosti. Jde o další projekt spojující několik žánrů a svou formou je – navzdory tomu, že na jevišti jsou neustále přítomní performeři – bližší výtvarné instalaci než divadelní inscenaci. Ačkoli je velmi vizuálně rozkošatělá a v jistém smyslu diváka zahltí dojmy i tušenými asociacemi, ve své estetice souzní spíše s nedávnou premiérou Elišky Brtnické v Doxu než s repertoárem tanečních souborů. Pokud se ponoříme o něco hlouběji do její historie, najdeme tu ale mnoho souvislostí s tvorbou první generace Laterny magiky. Laterna se vrací ke svým kořenům, ale protože jsou velmi hluboké, není to na první pohled vidět.

Laterna magika – Krajina těla (Anaëlle Molinario, foto Vojtěch Brtnický)

Historické okénko – polyekran
Tvůrci se k principům Laterny magiky přiblížili intuitivně. Už při pohledu na první sérii fotografií z inscenace, a pak samozřejmě při prvním zhlédnutí nového kusu, pod nímž je podepsán umělecký šéf Radim Vizváry jako režisér spolu s Hanou Strejčkovou coby dramaturgyní, vyvstane základní asociace – ožívá tu jeden ze základních scénografických prostředků Josefa Svobody, polyekran. Scénografka Lucia Škandíková jen nepoužívá mozaiku projekčních pláten, ale moderní obrazovky. V programu sice slovo polyekran nepadne, ale Radim Vizváry Josefa Svobodu cituje a svůj tým dovedl k pochopení jeho odkazu.

Připomeňme si: polyekran vznikl současně s Laternou magikou a často jsou tyto pojmy směšovány. Oba byly prezentovány na Expu 58, i proto se mylně traduje účast Emila Radoka na založení Laterny magiky, ačkoli bratr slavného režiséra Alfréda spolupracoval s profesorem Svobodou pouze na koncepci polyekranu. Laterna magika vznikla jako nový inscenační princip (potenciálně samostatný žánr), zatímco polyekran je architektonické řešení prostoru, zamýšlené především pro výstavní účely. Na Expu 58 byly představeny nezávisle, polyekran byl původně futuristickým řešením předjímajícím možnosti, jež dnes nabízí virtuální realita, tedy jak diváku-návštěvníkovi zprostředkovat co nejreálnější zážitek z uměleckých děl, která se nacházejí v různých lokalitách. Spojením filmového obrazu promítaného na množství nezávislých (a pohyblivých) ploch a zvuku/hudby lze vytvořit silné vjemy z existujících, ale fyzicky nepřítomných artefaktů i míst – jak tomu bylo na světové výstavě v Bruselu (expozice Pražské jaro – polyekran umožnil divákům „virtuální“ procházku Prahou za zvuků hudby českých skladatelů). Stejně tak lze tímto způsobem prezentovat dílo, které je nové a původní. A polyekran byl samozřejmě několikrát použit i v Laterně magice – nejznámější je asi jeho „upgrade“ diapolyekran v dětské inscenaci Ztracená pohádka a v novém miléniu se jej pokusil oživit mj. Daniel Dvořák v Malém princi.

Laterna magika – Krajina těla (Alžběta Tichá a Matěj Petrák, foto Vojtěch Brtnický)

Ale protože se od dob Kouzelného cirkusu ujalo především promítání na celistvé plátno a upustilo se od do té doby běžnější práce s několika promítacími plochami, působí to dnes jako novinka. Velkoplošná projekce ale není v historii Laterny až tak dominantní. Existovala i jiná řešení, jako je promítání na látky a drapérie, přenos obrazu přes televizní okruh, použití zrcadla, virtuální plátno, video-mapping atd. Ze starší historie připomínám např. ráda Krkolomnou jízdu, jejíž projekce zahrnuje tři separátní filmy, ačkoli rekonstrukce, na kterou jsme si zvykli, používala jen hlavní plátno bez bočních ekranů. Klasický laternomagický počet je ale spíše tři než jedna plocha.

Krajině těla je akcentována nedivadelní rovina – spíše než o inscenaci jde o performativní expozici. V souladu s tímto záměrem je výsledný tvar velmi fragmentární, členitý jako výstavní síň. Pokud se na něj díváme jako na divadelní kus, používá nejkomplikovanější druh kompozic (roztříštěnou a kruhovou). Obvyklejší jsou v moderní literatuře, ale nezříká se jich ani současný tanec. Svobodův polyekran se pro tento účel jako nástroj dobře hodí, ať už je technologické řešení jakékoli. Myslím totiž, že je také dobré rozlišovat mezi principem a jeho technickou realizací. Dříve se jednalo o soustavu projekčních pláten, na něž se promítal filmový obraz nebo diapozitiv, plátna mohla být s projektory synchronizovaná i v pohybu. Dnes jsou možnosti jiné, v Krajině těla jsou tři statické a osm kinetických LED obrazovek, které přijímají signál videa. Z hlediska technologie jde o experiment, z hlediska uměleckého principu o kontinuitu.

Laterna magika – Krajina těla (Kristián Mensa, foto Vojtěch Brtnický)

Pokud šlo o ryze intuitivní krok, je to tím spíš důkaz, jak dalece jsou Svobodovy vynálezy a jeho umělecké myšlení vrostlé do našeho divadelního prostředí a s jakou samozřejmostí do tohoto rezervoáru sahají i současní tvůrci. Umělec žije ve svém odkazu i tehdy, kdy není jmenován a vzpomínán, není to jeho individualita, ale dílo, které vytvořil, co zůstává – a není právě toto největší umělecký odkaz? Nejsem sama, kdo v duchu vykřikl „Brusel!“, když před několika lety uviděl projekt Soni Ferjenčíkové, Márii Júdové a Alexandry Timpau Everywhen, s projekcemi, které jako by svým prostorovým umístěním vypadly z prvních programů Laterny magiky. Laternovské a svobodovské principy se nemusí vždy nutně vynořit v samotné Laterně.

Čistě technicky by mne zajímalo, jak by vypadala scénografie Krajiny těla ještě více kinetická – obrazovky se totiž pohybují jen po vertikále, a většinou jen tehdy, když se střídají jednotlivé scény: aktuálně není technicky proveditelné, aby se posouvaly horizontálně a aby měnily svou hloubku a přeskupovaly se přímo v prostoru (posunout se z 2D na 3D). Kdy už dospějeme do doby, v níž bude financování nejmodernějších jevištních technologií samozřejmostí? Kinetická scénografie v pravém slova smyslu ještě stále čeká na svůj den. Současným trendem jsou pokusy s virtuální realitou a umělou inteligencí: ale prázdný prostor zaplněný imaginárním digitálním obsahem nemůže nahradit sensualitu reálné, fyzické scénografie. Tak jako zatím sebedokonalejší technologie nedokáže nahradit lidské tělo – což ukazuje právě Krajina jako hold jeho fyzičnosti a smyslovosti.

Laterna magika – Krajina těla (Kristián Mensa a Matěj Petrák, foto Vojtěch Brtnický)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


3.3 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments