Eva Horáková – Balet SND vyměněný za Laternu

  1. 1
  2. 2

Tanečnice Eva Horáková pochází z Bratislavy, ale od roku 1992 je členkou souboru Laterny magiky. Před odchodem do Prahy tančila ve Slovenském národním divadle, aby nakonec radikálně změnila scénu i žánr. V Laterně ztvárnila řadu hlavních rolí v dílech českých i zahraničních choreografů, například Ariadnu v Minotaurovi, Peneloppé v Odysseovi, Angeliku v Casanovovi, Zrcadlovou ženu v baletu Past či roli Smrti a Duše v inscenaci Rendez-vous. Kromě toho hostovala v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci i jinde.


V roce 2002 byla spolu s Pavlem Knollem nominována na cenu Thálie za duet Les Bras de Mer (choreografie Petra Zusky Graffiti) a v roce 2005 získala hlavní cenu Phillip Morris Ballet Flower Award. Pak se na několik let stala v Laterně magice vedoucí souboru. Když v prosinci loňského roku své místo opouštěla, čekala ji zbrusu nová role, ale nikoli na jevišti. Jak se cítí v nejdůležitější roli v životě každé ženy, v roli matky?

Šťastná a spokojená. Sice to nebylo plánované, ale dítě jsem si moc přála. Do divadla na tréninky jsem začala chodit, když bylo malému sedm měsíců, v říjnu jsem už tančila v Graffitech svoji oblíbenou choreografii Les Bras de Mer. Byla poslední, kterou jsem tančila těhotná, a teď zase první po návratu, asi ke mně opravdu patří.

Bylo pro vás obtížné dostat se zpět do pracovního tempa? To asi trápí mnoho tanečnic, když se rozhodují, zda založit rodinu…

Bála jsem se toho, ale nebylo to tak hrozné. Neměla jsem třeba pocit, že by mi zeslábly svaly, ale celkovou kondici jsem ztratila, to musím přiznat. Zjistila jsem, že je pro mě najednou problém představení udýchat. Doma má člověk s dítětem úplně jiné starosti, sice se mu stále věnuje, ale aspoň mně se to zdá jako klid a pohoda, nikam se neženu, dělám jenom to, co je potřeba pro dítě, žádný spěch a velká námaha. Pak je těžké opět nabrat tempo. Trochu komplikované ještě je, že Juráška pořád kojím, tak se od něj nemůžu nadlouho vzdálit, ale lepšíme se.

Co vás vedlo k tomu, že jste začala zase tak brzy tančit?

Jednak samozřejmě to, že mám tanec moc ráda. Když jsem otěhotněla, přemýšlela jsem trochu, jestli bych neměla začít dělat něco jiného, jestli to není zlom a pobídka ke změně, ale na druhou stranu je to profese, kterou umím, dělám ji od dětství a mám ráda. Byla jsem ráda, že mi bylo brzy nabídnuto opět se vrátit na scénu. Kdybych čekala ještě několik let, než bude Jurášek větší, tak nevím, jestli by bylo možné se vůbec vrátit, i s ohledem na věk. Také je lepší začít co nejdříve, aby člověk zůstal v povědomí tanečního světa. Druhá stránka věci je prozaičtější a je o financích. Platíme s přítelem hypotéku, a to bych dlouho jen z mateřské nezvládala…

Pomáhá vám s dítětem rodina?

Babičky nemohou pomáhat tolik, jak by chtěly, protože ještě pracují, kromě toho jedna žije v jižních Čechách a druhá v Bratislavě, takže mohou „fungovat“ jen o víkendu nebo když si vezmou dovolenou. Maminka by samozřejmě přijela, kdybych potřebovala, jinak jezdí za námi každý měsíc.


Zmínila jste se o svém rodném městě Bratislavě. Napadlo vás při odchodu do Prahy, že zůstanete po celou taneční kariéru právě v Laterně?

Vůbec ne, myslela jsem si, že to bude jen přestupní stanice, že se trochu rozkoukám a zkusím třeba nějaké angažmá v zahraničí. Trochu jsem si dělala naděje na Hamburg a lákalo mě také NDT. Ale v Praze se mi zalíbilo. Představení spojená s filmem jsou jedinečná, zažila jsem pana profesora Svobodu, to celé v příjemném prostředí, proložené zájezdy. Krásné. Zakořenila jsem tu a jsem ráda. Dostala jsem příležitost dělat repetitorku choreografií Jean-Pierra Aviotta (poznámka autorky rozhovoru: v letech 1996-99 byl uměleckým šéfem Laterny magiky) a to mě tu také drželo, on sám a jeho způsob práce. Moc jsem se od něj naučila a vyhovovali jsme si. Když se vracel do Francie, měla jsem pocit, že bych tu měla jeho choreografie i přístup k divadlu dál udržovat.

Zůstali jste dál v kontaktu?

Jezdila jsem ještě několik let o prázdninách do Francie, kde Jean-Pierre dělal svá představení v Cathedral d´Images, pak postupně i jiní tanečnici z našeho souboru – letos například Zuzana Herényiová. Jean-Pierre se oženil s členkou souboru, takže o to silnější vazbu na Prahu má, a rozhodně tady v Laterně zanechal hlubokou stopu, i když tu byl jen tři roky.

Nikdy jste nelitovala, že jste nezkusila ještě další angažmá?

Nelitovala, Laterna mi dala opravdu naplněnou taneční kariéru. Hrálo se každý večer, takže člověk byl na jevišti jako v málokterém divadle, ani nevadilo, že bylo vcelku málo premiér. Vždy se střídalo přibližně pět představení, člověk si zvykl a našel v tom systému dobré stránky, bylo možná nacházet stále nové polohy postav, hrát si s detaily. Potom když se stane, že v jedné inscenaci tančíte několik postav, děláte třeba každý večer jinou a rozhodně není čas se nudit, do toho zájezdy… Jen jedna věc mi ze začátku trochu vadila, a sice že na rozdíl od kamenných divadel tu člověk nemá „své“ diváky, kteří by na něj chodili. Ale smířila jsem se s tím brzy.

Casanova (choreografie Jean-Pierre Aviotte)(foto P.Našic)

Tíhla jste k modernímu tanci?

Na konzervatoři jsme byli vedeni ke klasice, ale časem se mi začalo zdát, že pro klasický balet nejsem stvořená. Ve škole jsme prošli prakticky celým repertoárem, k tomu koncerty, několik let po absolutoriu jsem ještě tančila v baletech ve Slovenském národním divadle, takže jsem potom ráda udělala změnu, přešla na jiný styl a repertoár.

Ale i v SND v době, kdy jsem dostudovala, začali víc uvádět současné balety. Byla tu jména jako Ondřej Šoth a Libor Vaculík, ten byl vůbec takový můj vzor už na škole. Díky němu jsem začala tancovat, tak mě totiž uchvátilo, když jsem ho ještě jako dítě viděla na scéně. A díky němu jsem se dostala do Laterny, protože pro ni chystal choreografii představení Hra o kouzelné flétně a nabídl mi v ní hostování. Z hostování se pak stalo angažmá.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 3 votes
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments