Eva Stará: Pro mě je sebepéče někdy jen to, že se o nic nesnažím

Evo, jsi akrobatkou, matkou, performerkou, tanečnicí, pedagožkou a také autorkou performance Wellmass o sebepéči a wellbeingu. Jak ty sama pečuješ o své tělo?
O svoje tělo pečuji méně, než bych chtěla a než bych měla. Od té chvíle, co jsem matkou, nemám tolik času pro sebe, na zdravou sebepéči a tělesnou kondici. Nejvíc se vlastně udržuji díky svým pedagogickým aktivitám. Když vedu hodiny, odnáším si tak spoustu inspirace. Nejde jen o fyzickou akci, ale také o kontakt, fyzickou komunikaci, pohybové vyjádření různorodých těl. Haha – otázka na sebepéči a já zase mluvím o práci. Ale počkat, už vím: když jen trochu můžu, chodím na Bikram jógu, mému tělu to nejvíc vyhovuje a pomáhá.

Co pro tebe vůbec sebepéče a wellbeing znamená?
Pro mě je sebepéče někdy jenom to, že se o nic nesnažím a netlačím na sebe. A zároveň najít čas k reflexi sebe sama a svých potřeb. Věnovat pozornost tomu, jak se cítí moje tělo, mysl, duše. Dávám si čas k přemýšlení, hledám své aktuální potřeby a těm se snažím jít naproti. Jde o nacházení rovnováhy nebo takové hledání plasticity v čase – prodlužování krátkých momentů, naplnění se teplem, světlem.

Performance Wellmass byla tvoje první režisérská práce, ve které jsi byla také facilitátorem celého projektu. Jaká to pro tebe byla zkušenost?
Velká zkušenost určitě, ale asi nedokážu mluvit v termínech „režisérská práce“, vlastně moc nemám ráda ty škatulky rolí. V současnosti jsem po různých zkušenostech, pocitech a potřebách došla k přesvědčení, že mým zaměřením je prostě pohyb ve všech svých vrstvách, krásách a tělesnosti. Sama pro sebe si definuji režiséra jinak a necítím se jím tedy být.

Jak bys popsala svoji roli?
Projekt je moje myšlenka. Je to můj záměr a potřeba a jsem také garantem toho, že se dotáhne do konce. Cítím se možná více choreografem, protože jde o pohybové divadlo. Nebo prostě autorem? Nevím, ale jsem tvůrcem, kterému je vždy dobře v dialogu, neumím pracovat sama.

A s kým momentálně vedeš pracovní dialog?
Jako režisérka a dramaturgyně se mnou na celé „trilogii“ MASS, MASS.K a na posledním z projektů Wellmass, úzce spolupracuje Jindřiška Křivánková, které si za její práci nesmírně vážím, obdivuji a spoléhám se na ni. Asi to bude znít divně, ale pro mě je Jindřiška takový garant smysluplnosti. A také jsem měla to štěstí spolupracovat s naprosto skvělými, velmi samostatnými umělci. Například hudbu pro celý MASS/.K/Wellmass research skládal skvělý Matouš Hekela. Velkým přínosem v týmu je také kostýmní designér Oldrich Voyta, který jinak pracuje hlavně v prostředí fashion/designu obuvi a patří k soudobé designérské špičce.

Jak probíhala tvorba Wellmass?
Základem pro Wellmass projekt byl týdenní workshop MASS in movement, který jsem vedla společně právě s Jindřiškou Křivánkovou a Tinou Afian Breiovou a do kterého se mohli přihlásit studenti hereckých a tanečních oborů. Měla jsem touhu pracovat s novými lidmi a poznat je. A zase jsme u té pedagogické činnosti, díky které se setkávám s novými performery. Když jsme s touto skupinou trávily čas na zkušebně, šlo o samotný proces – rozebírání impulsů k tvorbě pohybu, artikulace myšlenek a popisu toho, co se nám vlastně děje. Neměla jsem vizi toho, jaké uděláme představení, ale věděli jsme, že nás čeká připravit nějaký výstup.

Takže jsi čekala, co se přihodí ze samotného setkání, aniž bys měla konkrétní plán?
Ano, ale taková volnost v tvůrčím procesu je pro mě možná až na základě prožitých zkušeností. Já sama jsem potřebovala zjistit, co si mohu dovolit, kam až mě má performativní, pedagogická a tvůrčí jistota pustí, jak velkou mi dá svobodu a sebedůvěru.

Plánuješ se touto cestou vydat i v dalších projektech?
Mě strašně baví pracovat s lidmi a chtěla bych tímto způsobem pracovat i v jiné podobě. Třeba v rámci nějaké pohybové spolupráce. „Sloužit“ pohybem v projektu jiného tvůrce, jiného oboru, dávat zpětnou vazbu, hledat způsoby s režisérem a s performery. To je oblast, která by mě zajímala do budoucna. Ale potřebuji pořád doplňovat svou zásobárnu strategií na řešení problému/situací.

Kde svoji zásobárnu doplňuješ?
Upřímně v tuto chvíli strádám. Ale když potkám někoho, kdo má také rodinu, často mě uklidní myšlenkou, že přeci nenavážu přesně tam, kde jsem byla předtím, a to je vlastně dobře. Snažím se čerpat z toho, co teď momentálně zažívám jako matka. A je taky úplně v pořádku být chvíli jenom matka a nikam se nehnat. Ale hrozně ráda jsem s lidmi v tvůrčím procesu. A hýbat se taky musím.

Tak je také dobré zmínit, že tvojí dceři jsou dva roky a během nich jsi vytvořila několik produkcí, MASS, MASS.K, Wellmass, Lekci špičkování s Karolínou Maštalířovou, nebo také Klabzubovu jedenáctku s Lenkou Tretiagovou a další pohybové spolupráce.
Ano, je a bylo toho hodně. Většina zmíněných projektů je v produkci Holektivu. To hodně pomáhá, že jsme v tom spolu. I když už společně autorsky netvoříme, naše děti se narodily po sobě v jednom týdnu, a neplánovaně, což považuji za tajemné znamení vesmíru. Mimochodem při zkoušení MASS byla těhotná i Jindřiška a porodila hned po nás třech.

Vypadá to, že skvěle zvládáš být matkou a zároveň aktivním tvůrcem. Máš pocit, že jsou pro obě role v Čechách dobré podmínky?
Nejsou, ale doufám, že se i tohle postupně změní. Myslím, že tady jsou scény, které se snaží matkám vyjít vstříc. Holektiv byl přizván ke spolupráci na opeře Kouzelná flétna v režii Petra Haška v Jihočeském divadle. Jako čerstvým matkám nám tamější produkce vyšla maximálně vstříc v našich potřebách. V rámci zkoušecích časů jsme například měly vyhraněný čas na kojení, předdomluvené hlídání a další výhody. Jsou to ale výjimečné případy. Ale obecně z hlediska financí v poměru k času v pracovním procesu to opravdu není moc dobré. Umělec v našem oboru/systému i bez rodiny je velmi tlačen k nadprodukci materiálu, aby se uživil a aby dostal další rok granty.

Jaká by pro tebe byla ideální organizace tvůrčí práce?
Chtěla bych pracovat na jednom projektu déle, hledat a věnovat čas a prostor výzkumu. Vyzkoušela jsem si pomalý proces tvorby právě na myšlenkové linii MASS, která začala už v době před Covidem. Tak snad se mi to tak podaří udržet. Je ale důležité říct, že se tak stalo díky producentskému zaštítění Holektivem a skvělým produkčním schopnostem Andrey Vykysalé, jinak bych si takový komfort nemohla dovolit. Sytém u nás je opravdu celkem nešťastný.

Kam se chceš vydat dál?
Teď si často pokládám otázku, pro co mám ten největší potenciál. Nechci zahazovat svoje předchozí zkušenosti, spálit mosty a hledat něco úplně nového, k čemuž mám mimochodem sklony. Chci plynout pomalu a rozlévat se po prostoru s malinkýma zatáčkama, než z mističky do mističky přelévat nějaké barevné vodičky.

Takže?
Chtěla bych se zaměřit na tvorbu pro mladého diváka, pro teenegery, protože s nimi mám zkušenost ze své pedagogické práce. Jsou oprsklí, hrozně si stojí za svými názory, nebo taky nestojí a jsou nejistí, a to všechno mě na nich strašně baví. Mám pocit, že se i já stále dokážu vrátit do mentálních pochodů svého dospívání. A také si myslím, že je důležité promlouvat k mladému divákovi a budovat si s ním vztah, aby potom chodil do divadla, aby se budoval jeho vztah k vlastnímu tělu – ke svému já, skrze divadlo, skrze živý tvar, kontakt. U nás se pro tuto věkovou kategorii tolik netvoří. Chci tvořit pohybové divadlo s tématy, která budou mladé lidi zajímat.

Eva Stará je tanečnice, performerka, akrobatka a choreografka. Tanec studovala na Konzervatoři Duncan centre a v pohybovém vzdělávání pokračovala na Katedře nonverbálního divadla na pražské HAMU. Přečtěte si více zde…

* Článek vznikl v rámci předmětu Teorie nonverbálního divadla na Katedře nonverbálního divadla pražské HAMU v akademickém roce 2023/2024.