Eva Urbanová: Když Marty přijde na scénu, musí vstoupit osobnost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Eva Urbanová – jedna z nejžádanějších českých sopranistek, působí na scéně již pětatřicet let.

Eva Urbanová (zdroj Eva Urbanová)
Eva Urbanová (zdroj Eva Urbanová)

V Národním divadle se chystá koncertní uvedení Věci Makropulos. Je to opera bezmála stoletá, Leoš Janáček dokončil své vrcholné dílo roku 1925, sugestivní emocionalitu příběhu vyslovuje velmi moderním zpracováním.

Čím vás Věc Makropulos oslovuje?
Hlavně mne oslovuje hudbou, Janáček byl na svém životním a tvůrčím vrcholu a dal dílu všechnu svou moudrost, všechny své prožitky a představy.

Ve vaší monografii, kterou napsala paní profesorka Marie Kronbergerová, jsem se dočetla, že před lety, když vám byla role Emilie Marty nabízena, jste ji odmítla. Proč?
To bylo z důvodu úplně jednouchého. Bylo mně dvacet osm let, když mně v Národním divadle Emilii Marty nabídli. To byla inscenace Ivana Rajmonta, dirigoval pan Gregor a já jsem neměla s Janáčkem vůbec žádné zkušenosti. Myslím, že pěvkyně, která chce roli Emilie Marty ztvárnit, musí už něco vědět o podstatě lidského života. V ní je obrovská síla a neskutečná lidská moudrost, ke které člověk nedojde v osmadvaceti. Později jsem odmítla jinou inscenaci, v níž Emilie Marty nebyla ztvárněna tak, jak si ji představuji. Když Marty přijde na scénu, musí vstoupit osobnost. Takže jsem poprvé zpívala Emilii Marty až před deseti lety – koncertně v nastudování s Robertem Jindrou. S ním bude i teď uvedení pražské. Můj život dozrál k jejímu ztvárnění. Pro můj hlas je to ideální role, je intonačně náročná, má mnoho textu, všechno rychle a musíte to ze sebe vysypat jakoby nic. Prožitek z koncertního uvedení je pro mne neskutečně hluboký.

Eva Urbanová, Severočeské divadlo v Ústí (foto Petr Berounský)

V posledním výstupu zpíváte: „Ale ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste, a nemůže dál. Ta hrozná samota! Omrzí být dobrý, omrzí být špatný. Omrzí země, omrzí nebe. A (člověk), pozná, že v něm umřela duše… Pater hemon.“ Tato poslední slova, která Emilie Marty vysloví, jsou řecky, modlitba Otče náš. Znamená to, že rozumíte pocitu, když člověka omrzí život?
Spíš chci říct, že už i já jsem se musela rozloučit s lidmi, kteří ztratili zájem o život, přesně to, co říká Emilie Marty, že v ní umřela duše.

Svou kariéru jste začínala českou klasikou – jako Cizí kněžna v Rusalce. Pak z Dvořákových děl přišla Kněžna v Čertu a Káče.
Čerta a Káču beru jako komickou operu. Kněžna je povahově stoprocentní kněžna, typická kněžna se vším všudy. V ní nemůžete hledat nějakou hloubku charakteru, zkrátka já jsem paní kněžna, ano pomýlila jsem se, tak udělám nové rozhodnutí… Miluji Dvořákovu Armidu, moc mě mrzí, že jsem ji nikdy nehrála. Tu překrásnou inscenaci v režii Ladislava Štrose, tu jsem nestihla, hrála se dřív, než jsem přišla do Národního.

Jakobínovi zpíváte Julii, ženu hraběte Bohuše. Julie zpěvem dosvědčuje jejich identitu a taky kantorovi na jeho otázku: „Zdaž víte, co je umění, co hudby vzlet, a v zpěvu-li se znáte,“ výstižně odpovídá: „Jsme z Čech a vy ptáte se, zda známe pět?“ To vnímám jako vědomý národní program Dvořákův a jeho libretistů. Setkala jste se, česká pěvkyně ve světě, s reflexí faktu, že přicházíte ze země s tak mimořádně bohatou hudební tradicí?
Když jsem začala jezdit do ciziny oslovovali mne Eva Urbanóóva. Musela jsem je opravovat, že nejsem z Ruska – já jsem z Čech. A oni nevěděli, kde je Česká republika. Tak jsem to udělala jinak. Napřed jsem řekla, že jsem z Československa, a když stále nevěděli, tak jsem přidala prezident Havel, Jágr a Pilsner Urquell – to bylo u běžných lidí jasné určení. V Americe má Antonín Dvořák velké renomé, považují jej za svého. Smetana nedosahuje těch výšin popularity, on skládal vědomě pro české publikum. Janáčkova Jenufa je známá všude ve světě a stejně internacionální je i Rusalka.

A. Catalani: La Wally - Eva Urbanová a Gianluca Zampieri - Národní divadlo moravskoslezské 2012 (foto Národní divadlo moravskoslezské)
A. Catalani: La Wally – Eva Urbanová a
Gianluca Zampieri – Národní divadlo moravskoslezské 2012 (foto Národní divadlo moravskoslezské)

Ze Smetanova repertoáru zpíváte nejenom Libuši, ale také Mařenku v Prodané nevěstě, Miladu v Daliborovi, a významná ve vašem kariérním vývoji byla Hedvika, nevěsta Voka z Růže v Čertově stěně.
Čertova stěna je krásný romantický příběh, je to překrásná opera, málo se dává. Úplně jiný typ než Prodaná nevěsta, tam si divák může hned notovat Proč bychom se netěšili. Zde však diváka nutíte k zamyšlení. Zpívala jsem Hedviku v Národním s panem Součkem nebo panem Zítkem – to byla pro mne ohromná pocta, zpívali tam oba Horáčkové, něco úžasného. Mám neskutečné vzpomínky hlavně na Libuši a na Miladu. K té mne v Plzni přivedl pan profesor Bohumír Liška, měl na mě jasný požadavek: „Nebudete poslouchat žádné nahrávky, naučte se notičky a pak to spolu uděláme. Já bych chtěl mít Miladu tak mladou jako jste vy.“ Profesor Liška mě naučil nesmírně moc, měla jsem obrovské štěstí na lidi, které jsem potkávala. Také Zdeněk Košler v Národním, pak dirigent Nello Santi, Carl Rizzi. Roberto Abbado, James Levine a mnoho dalších. To, že se umím pohybovat na jevišti, to je práce Roberta Wilsona. Ta drezura v Lohengrinovi v Met (zpívala jsem Ortrudu), to bylo peklo. On nás šíleně honil, vyžadoval přesné vyjádření detailního pohybu, vyjádření vnitřní emoce. Řekl to jasně – kdyby přišel na představení hluchý člověk a neslyšel hudbu, tak z gest musí poznat děj. Já jsem tehdy byla cover, ale on stejně honil i takovou Deborah Voigt, světovou hvězdu. Úplně brečela, ale dosáhl svého.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3.9 7 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments